ECLI:CZ:US:2001:4.US.40.01
sp. zn. IV. ÚS 40/01
Usnesení
IV. ÚS 40/01
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti I.L., zastoupeného Mgr. D.S., proti zásahu orgánu veřejné moci VM a Ministerstva spravedlnosti ČR, GŘ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem zakázal VM a Ministerstvu spravedlnosti ČR, GŘ, pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele, zakotvených v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Porušování těchto práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že výkon rozhodnutí ředitele VM o povinnosti hradit náklady výkonu trestu odnětí svobody srážením finančních prostředků z peněz stěžovatele uložených v úschově je realizován bez existence přezkoumatelného rozhodnutí o jeho nařízení a výkonem rozhodnutí jsou postihovány důchodové dávky, aniž by byla respektována ustanovení právních předpisů o nepostižitelných částkách.
V odůvodnění stížnosti pak stěžovatel uvádí, že účelem stížnosti není zpochybnění existence jeho závazků vzniklých na základě jeho trestné činnosti a následného odsouzení ani povinnosti k jejich úhradě, ale pouze postupu při provádění výkonu rozhodnutí odebráním peněz v úschově. Postup věznice pak dokladuje mimo jiné rozhodnutí ředitele věznice ze dne 20. 9. 2000, čj. 02506/2000-UNVT-8.
Stěžovatel dále uvádí, že opravný prostředek může podat pouze proti rozhodnutí ředitele věznice podle ustanovení §35 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen " zákon o výkonu trestu"), kterým se stanoví výše nákladů výkonu trestu a povinnost náklady hradit. Do samotného výkonu rozhodnutí již zasáhnout nemůže. Způsob výkonu není podle jeho názoru zákonem upraven, formu oznámení nepovažuje za dostatečnou, poněvadž výkon by měl být nařízen správním rozhodnutím. Za problematický považuje odkaz na vyhlášku č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, (dále jen "vyhláška o srážkách"), která řeší srážky z odměny zaměstnaných odsouzených a zmiňuje postižení úložného, nikoli však peněz v úschově, kterých se dotýká ustanovení §78 a násl. nařízení generální ředitelky V. č. 20/2000, o správě peněz osob ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody a vymáhání pohledávek, (dále jen "nařízení č. 20/2000"), což však je norma vnitřní, která není obecně závazná.
Dále pak namítá, že důchod, který je mu zasílán ČSSZ, je již snížen o částky sražené na základě pravomocných exekučních rozhodnutí. Tento důchod je mu pak věznicí následně odebrán (je mu ponecháno kapesné), aniž by bylo přihlíženo k ustanovení nařízení vlády č. 63/1998 Sb., která upravuje způsob výpočtu základní nepostižitelné částky (dále jen " nařízení vlády"). Nerovnost v právech spatřuje rovněž ve skutečnosti, že na rozdíl od důchodce na svobodě nemá ani minimální možnost s penězi disponovat, rozhodnout, který závazek by měl být přednostně hrazen, čímž jsou dotčena i práva jeho věřitelů.
Z vyžádaných dokladů VM Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 20. 9. 2000, čj. 02506/2000-UNVT-08, ředitel věznice na základě §35 odst. 1 zákona o výkonu trestu uložil stěžovateli uhradit za období od 1. 8. 2000 do 31. 8. 2000 náklady výkonu trestu ve výši 1 240,-- Kč s tím, že v případě následného pracovního zařazení bude tato dlužná částka sražena z pracovní odměny. Dlužnou částku lze uhradit i dobrovolně z peněz, které má stěžovatel v úschově. Nebude-li dlužná částka uhrazena dobrovolně, bude dle §7 odst. 3 vyhlášky o srážkách sražena z úložného přesahujícího částku 2 000,-- Kč. Nebude-li uspokojena ani tímto způsobem, bude k její úhradě použito na základě §36 odst. 3 zákona o výkonu trestu peněz, které jsou v úschově.
Proti rozhodnutí podal stěžovatel ve lhůtě stížnost, jejímž obsahem jsou v podstatě námitky uplatněné v rámci ústavní stížnosti. Rozhodnutím generální ředitelky VS z 18. 10. 2000, čj. 152/507/734/2000-GŘ, byla stížnost zamítnuta, poněvadž opravný prostředek je přípustný pouze do rozhodnutí o výši nákladů výkonu trestu a v tomto směru nedošlo k pochybení.
Z oznámení ze dne 6. 10. 2000, čj. 2506/Z/2000-V/77, Ústavní soud zjistil, že VM sdělila stěžovateli, že na základě rozhodnutí ředitele věznice bylo uhrazeno na náklady výkonu trestu z peněz v úschově 2 524,-- Kč k datu 6. 10. 2000.
Z dopisu ze dne 2. 11. 2000, čj. 2506/Z/2000-V/77, adresovaného stěžovateli Ústavní soud zjistil, že vzhledem ke skutečnosti, že výše uvedené oznámení neobsahovalo číslo jednací a datum rozhodnutí, kterého se oznámení týká, je mu zasíláno oznámení, které tyto údaje obsahuje.
Ústavní soud přezkoumal věc z hlediska tvrzeného zásahu do práv stěžovatele a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Pro řešení obou základních námitek je rozhodující ta skutečnost, že postavení odsouzených je upraveno speciálními normami, poněvadž jejich postavení to vyžaduje. Základní normou je zákon o výkonu trestu, který upravuje výkon trestu odnětí svobody tak, aby byl vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení osobní svobody. Děje se tak mimo jiné i tím, že upravuje práva a povinnosti odsouzených. Jednou z těchto povinností je i povinnost hradit náklady výkonu trestu. Podle ustanovení §35 odst.1 výše zmíněného zákona je odsouzený povinen hradit náklady výkonu trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít peněžní prostředky, které má odsouzený uloženy ve věznici. Rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu vydává ředitel věznice, proti vypočtené výši nákladů je přípustná stížnost, o které rozhoduje generální ředitel VS (§9 vyhlášky o srážkách). Peněžními prostředky, které má odsouzený uloženy ve věznici, je jednak úložné, a to pouze v případě, že pracuje a pobírá odměnu za práci. Pro odsouzené, bez rozdílu zda pracují či nikoli, věznice dále vede tzv. účet peněz v úschově. Na tento účet se převádí peníze odsouzeného, které si přinesl do výkonu trestu nebo které mu byly do věznice zaslány zvenku a přijal je, včetně peněz, které mu byly případně zaslány v korespondenci. Penězi zaslanými zvenku jsou také vyplácené sociální dávky, včetně státem přiznaných důchodů (§5 nařízení č. 20/2000). Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že pokud nejsou náklady uhrazeny dobrovolně, jsou přednostně hrazeny z odměny za práci, z úložného a v poslední řadě z peněz v úschově. Tím je dán postup při úhradě a v projednávané věci je vyčerpávajícím způsobem uveden i v rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti k úhradě nákladů. Podstatné pro věc je ustanovení §76 zákona o výkonu trestu, kde je stanoveno, že na řízení podle tohoto zákona se nevztahuje správní řád. Je stanovena pouze povinnost rozhodnutí vydaná podle tohoto zákona oznámit osobě, jíž se rozhodnutí týká, v případě, že zákon proti takovému rozhodnutí připouští stížnost, je třeba je písemně vyhotovit a takové osobě doručit. Oznámení se činí buď vyhlášením rozhodnutí v přítomnosti toho, jehož se týká, nebo doručením písemného vyhotovení takového rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že na řízení podle výše uvedeného zákona se nevztahuje správní řád a zákon o výkonu trestu neukládá pro nařízení výkonu rozhodnutí ukládajícího zaplacení nákladů výkonu trestu vydat samostatné rozhodnutí, proti kterému by byla přípustná stížnost, nelze spatřovat ve skutečnosti, že takové rozhodnutí ředitel věznice nevydává, porušení stěžovatelových základních práv. Zmiňované nařízení generální ředitelky VS č. 20/2000 o správě peněz osob ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody a vymáhání pohledávek pouze upřesňuje postup při správě peněz osob ve výkonu vazby nebo trestu, předepisování závazků takovým osobám a likvidaci pohledávek za takovými osobami. V ústavní stížnosti zmíněném §78 a násl. pouze přehlednějším způsobem definuje skutečnosti zakotvené v zákoně o výkonu trestu a vyhlášce o srážkách z odměny. Dále je třeba konstatovat, že zákon o výkonu trestu i vyhláška o srážkách jsou předpisy speciálními, a vylučují tak užití ustanovení občanského soudního řádu upravujícího výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, včetně v ústavní stížnosti zmíněného nařízení vlády č. 63/1998 Sb., řešícího způsob výpočtu nezabavitelných částek, kromě několika málo případů, kdy je užití analogie výslovně uvedeno (např. §14 vyhlášky o srážkách). Z tohoto důvodu je i v této části ústavní stížnost neopodstatněná.
Pokud se týká námitky stěžovatele, že nemá minimální možnost nakládat s prostředky na účtu úschovy, určit si, kterou pohledávku by chtěl hradit nejdříve, je to způsobeno jen skutečností, že jeho jediným příjmem ve věznici je důchod a výše předepsaných nákladů výkonu trestu zřejmě trvale převyšuje prostředky, které na tento účet jsou zasílány správou sociálního zabezpečení. Pokud by stěžovateli na účtu po zaplacení nákladů výkonu trestu zbyly prostředky, měl by i on možnost rozhodnout se, kterému z poškozených způsobenou škodu zaplatí nejdříve. Prozatím jsou jeho věřitelé odkázáni na výkon rozhodnutí nařízený soudem, tuto situaci však nelze chápat jako nerovnost v právech ve vztahu k osobám, které nejsou ve výkonu trestu.
K výše uvedenému Ústavní soud podotýká, že je nutné chápat zásadní rozdíl mezi výkonem rozhodnutí nařízeným soudem a vedeným podle občanského soudního řádu a výkonem rozhodnutí vedeným podle zákona o výkonu trestu, poněvadž jde o úpravu diametrálně se lišící. Občanský soudní řád v případě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy má svoji vlastní úpravu, svůj způsob stanovení částek, které podléhají srážkám, kde rozhodující roli sehrává i v ústavní stížnosti zmíněné nařízení vlády č. 63/1998 Sb. V případě, že soud nařídí výkon rozhodnutí srážkami z pracovní odměny odsouzeného, je však samotný výkon již řešen vyhláškou o srážkách z odměny, která byla Ministerstvem spravedlnosti vydána na základě zmocňovacího ustanovení §373 občanského soudního řádu, a to způsobem zcela specifickým, rozdílným oproti úpravě v občanském soudním řádu. Rovněž je nutné si uvědomit, že podle zákona o výkonu trestu není důchod chápán jako jiný příjem, jak je tomu v ustanovení §299 občanského soudního řádu, na který lze užít ustanovení o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy. Z hlediska zákona o výkonu trestu jde o pohledávku odsouzeného, která je uložena na účtu peněz v úschově, a na základě §35 odst. 1 zmíněného zákona o výkonu trestu ji lze použít k úhradě nákladů výkonu trestu, a to bez omezení až do výše předepsaných nákladů. Svojí podstatou se blíží v občanském soudním řádu upravenému výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky.
Poněvadž v dané věci Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nezbylo mu, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Proti rozhodnutí o ústavní stížnosti není odvolání přípustné
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu