ECLI:CZ:US:2001:4.US.40.2000
sp. zn. IV. ÚS 40/2000
Usnesení
IV. ÚS 40/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L. B., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 1999, čj. 3 T 3/99 - 836, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.1999, sp.zn. 4 To 86 /99, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména práva zaručovaná čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 3/99, ze dne 8. 7. 1999, byl stěžovatel uznán vinným návodem k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) a §247 odst. 1, 4, trestního zákona za to, že navedl další obžalovanou P.K., která pracovala jako pokladní ve G. B., a.s., Praha, aby ke škodě této banky, tedy svého zaměstnavatele, odcizila finanční hotovost, což také učinila, když dne 17. 8. 1998 ke škodě banky odcizila finanční hotovost v celkové výši 1,883.497,- Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let. Uvedeným rozhodnutím bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu P. K., která za již uvedené jednání byla uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 a 4 trestního zákona a odsouzena za použití §40 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 let podmíněně odloženého za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu 4 let a zároveň jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu vykonávat v bankovním sektoru zaměstnání, při kterém by mohla přijít do fyzického kontaktu s finanční hotovostí na dobu 5 let. Toto rozhodnutí napadl odvoláním pouze stěžovatel, v němž uváděl v podstatě shodné námitky jako v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 4 To 85/99, odvolání stěžovatele zamítl.
V ústavní stížnosti, směřující proti těmto rozhodnutím obecných soudů, stěžovatel tvrdí, že byl krácen na svém právu na obhajobu, zaručovaném čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který kromě práva k poskytnutí času na obhajobu stanoví i povinnost ustanovit obviněnému obhájce, pokud ho musí mít, což byl jeho případ, neboť mu bylo sděleno obvinění pro návod k trestnému činu dle §247 odst. 4 tr. zákona, kdy je ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 tr. řádu dána nutná obhajoba. Konkrétně spatřuje stěžovatel porušení svých práv v tom, že dne 18. 8. 1998 v 19.55 hod. mu bylo, stejně jako obviněné P. K., sděleno obvinění a poskytnuta lhůta 30 minut ke zvolení obhájce, přitom na rozdíl od něj byl obviněné P. K. obhájce ustanoven a za jeho přítomnosti v 20.25 hod. byl téhož dne započat její výslech. Oba soudy tuto věc posuzující připustily, že v době zahájení výslechu P. K. stěžovatel obhájce ještě neměl, zaujaly však názor, že její výslech byl neodkladným úkonem. Vrchní soud pak jako zdůvodnění nutnosti provedení výslechu označil stav obviněné pod vlivem použité drogy, v další části odůvodnění svého rozhodnutí však již sám tvrdil, že 18. 8. v 9.03 hod byl proveden odběr krve P. K. a v její krvi bylo zjištěno pouze stopové množství matamfetaminu s tím, že v době výslechu - o 12 hodin později - již pod vlivem drogy být nemohla. Jedna skutečnost je tedy vždy vykládána různě a vždy v jeho neprospěch. Dále poukazuje na čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující rovnost všech účastníků, s tvrzením, že toto jeho právo bylo porušeno zajištěním obhájce spoluobviněné, přitom on sám v době započetí výslechu obhájce neměl. P. K. byl obhájce ustanoven do 30 minut a pokud se jemu ve stanovené lhůtě obhájce zajistit nepodařilo, měl mu být také ustanoven. Za nesprávné označuje tvrzení vrchního soudu, že měl obhájce od 21.05 hodin, kdy byl započat jeho výslech, když neprávnost tohoto tvrzení lze dovodit z obsahu spisu. Uvádí dále, že telefonát s jeho obhájkyní byl uskutečněn až po 21.30 hod., kdy jí vyšetřovatel sdělil, že jeho výslech nebude dne 18. 8. probíhat a uskuteční se následující den ráno, přitom vyšetřovatel odmítl provést výslech stěžovatele v nočních hodinách, i když se obhájkyně nabízela, že do Sokolova ihned přijede. Do protokolu o výslechu stěžovatele pak vyšetřovatel uvedl, že obviněný využívá svého práva a ve věci vypovídat nebude. Tímto způsobem dle stěžovatele vyšetřovatel obešel čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, přitom svým postupem jej obhájce uvedl v omyl, neboť s ním i obhájcem dohodl výslech na následující den, který pak již proveden nebyl. Údajné opomenutí vyšetřovatele, jak uvedený postup hodnotil vrchní soud, nemůže být vykládáno na úkor obviněného a nahrazováno tím, že později se mohl k věci vyjádřit. Za nelogický považuje stěžovatel závěr vrchního soudu o tom, že obhájce nevyužil možnosti být u výslechu P. K. dne 18. 8. 1998, když vyšetřovateli oznámil, že chce být přítomen úkonům až 20. 8. 1998. Výslech obviněné však započal v době, kdy stěžovatel vůbec obhájce neměl. Zatímco neodkladnost jejího výslechu je zdůvodňována tím, že nebylo vůbec zřejmé, zda se podaří uskutečnit kontakt stěžovatele s obhájcem, jeho nepřítomnost u výslechu je v dalším vysvětlována nevyužitím možnosti být přítomen, přitom tyto úvahy by nebylo třeba činit, kdyby vyšetřovatel postupoval v souladu se zákonem a po uplynutí lhůty, kterou stěžovateli poskytl, mu byl byť jen na konkrétní úkon obhájce ustanoven. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel poukazuje na části rozhodnutí obecných soudů, která nemají oporu ve spise. Dále soudům vytýká, že přešly skutečnost, že znalkyni nepřísluší hodnotit důkazy, a dále to, že důkazy, svědčící ve prospěch stěžovatele nebyly hodnoceny, případně byly zcela pominuty. Zcela neobvyklý způsob byl i v tom, že P. K. před ukončením důkazního řízení zaslala soudu dopis, kde zčásti popisuje, jak se údajně věc stala a napadá osobu stěžovatele, protože však využila svého práva ve věci nevypovídat, neměl soud důkaz čtením tohoto dopisu provádět. Uzavírá pak, že zřetězením všech uvedených pochybení došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces a vynesení rozhodnutí v rozporu se zásadami trestního řádu.
Vrchní soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, pokud jde o námitky, týkající se postupu vyšetřovatele v přípravném řízení, především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že vyšetřovatel se správně držel zásady, že obviněný i v případě nutné obhajoby má především právo obhájce si zvolit, a teprve poté, kdy tohoto práva nevyužil, je třeba učinit opatření k jeho ustanovení. Nelze také souhlasit s výtkou, že stěžovatel byl vyšetřovatelem uveden v omyl, pokud jde o provádění jeho výslechu, když v tomto směru vrchní soud odkázal na obsah protokolu o výslechu stěžovatele jako obviněného ze dne 18. 8. 1998, z něhož vyplynulo, že mu byla poté, co si obhájce zvolil dána možnost se ke sdělenému obvinění vyjádřit, tuto možnost však odmítl, když naopak využil svého práva bez přítomnosti své obhájkyně nevypovídat, resp. žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce. Protokol o výslechu stěžovatel stvrdil jako správný svým podpisem, a tedy o uvedení v omyl ze strany stěžovatele lze těžko hovořit. Vrchní soud také odmítá námitku o údajném rozporu v odůvodnění rozhodnutí, údajně spočívající v tom, že z hlediska neodkladnosti výslechu P. K. byla tato při tomto úkonu pod vlivem drogy a z hlediska pravdivosti údajů při tomto úkonu je argumentováno, že pod vlivem drogy nebyla. V tomto směru totiž stěžovatel zkresleně interpretuje odůvodnění vrchního soudu, z něhož naopak vyplývá, že vycházel na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie z toho, že spoluobviněná byla pod vlivem použité drogy o víkendu před činem, v době jeho spáchání a určitý čas i po něm, nikoliv však již v době výslechu, jak je rozvedeno na str. 11 odůvodnění usnesení vrchního soudu. Nepochybně však mimo jiné i toto předchozí požívání drogy ovlivnilo stav obžalované, fyzický i psychický v době, kdy byla zadržena a vyslýchána tak, jak je rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu. Vrchní soud nesouhlasí ani s výhradou stěžovatele o nelogičnosti závěru o tom, že obhájce nevyužil možnosti být u výslechu spoluobviněné dne 18. 8. 1998, neboť vyšetřovateli oznámil, že chce být přítomen prováděným úkonům až dne 20. 8. 1998. Otázka tohoto oznámení je irelevantní ve vztahu k závěrům soudů obou stupňů, že výslech obviněné uvedeného dne byl neodkladným úkonem. Vrchní soud však namítaným způsobem reagoval proto, že obhájkyně, přestože při převzetí obhajoby, s ohledem na své znalosti a zkušenosti, provedení tohoto úkonu musela předpokládat, si nevytvořila předpoklady pro případnou faktickou účast u předmětného úkonu, ačkoliv tak mohla učinit s ohledem na ustanovení §165 odst. 2 tr. řádu. Namítá se zcela formálně, že výslech spoluobviněné byl proveden i zčásti v době, kdy stěžovatel ještě obhájce neměl, ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby, a dovozuje se z toho, podle názoru vrchního soudu nesprávně, nezákonnost tohoto úkonu a v důsledku toho jeho nepoužitelnost jako důkazu. Konečně pak, pokud jde o výtky vůči hodnocení výpovědi svědka Ing. Č. vrchním soudem, pak doplňující hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem jako reakce na odvolací námitky, které vede ke stejným skutkovým závěrům, jak je učinil soud I. stupně, je v souladu se zákonem. K výtce, týkající se čtení dopisu P. K. v hlavním líčení, pak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. V závěru vyjádření pak vrchní soud vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci nebylo zkráceno právo stěžovatele na obhajobu a právo na spravedlivý proces a ústavní stížnost proto považuje za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 3/99, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Především je třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci uváděnou již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, přičemž těmito námitkami se ve svém rozhodnutí zabýval již vrchní soud a z jakých důvodů jim nepřisvědčil, pak podrobně ve svém rozhodnutí, na něž je možno odkázat, rozvedl.
Námitce stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v souvislosti s tím, že mu měl být obhájce, stejně jako P. K., ustanoven, byť jen pro konkrétní úkon, nelze přisvědčit, neboť, pokud by k tomu došlo, stalo by se tak v rozporu s jím samotným projevenou vůli, jak na to poukazuje i vrchní soud ve svém rozhodnutí. Z protokolu o výpovědi stěžovatele ze dne 18. 8. 1998 totiž plyne, že tento po řádném poučení výslovně odmítl jiného obhájce než toho, kterého si zvolil, přitom odmítl vypovídat i v přítomnosti substituta. Nelze také přehlédnout, že u tohoto výslechu stěžovatel k věci samé vyslýchán nebyl.
Zásadní námitka stěžovatele se v podstatě týká použitelnosti původního výslechu P. K. ze dne 18. 8. 1998, s ohledem na způsob jeho provedení, resp. jeho provedení vůbec, když dle stěžovatele nešlo o úkon neodkladný a jeho nepoužitelnost j e dána tím, že ač se v jeho případě jednalo o nutnou obhajobu, jeho obhájce u tohoto úkonu přítomen nebyl.
V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu připojeného spisu, že dne 17. 8. 1998 podal ředitel G., a.s., trestní oznámení, neboť pokladní této banky - P. K. - jako jedna ze dvou pracovnic, které měly přístup k trezoru, se nevrátila ze svačiny do práce a při standardním postupu bylo zjištěno, že v pokladně chybí větší finanční hotovost, 1,800.000,- Kč, 10.000,- DEM. Následujícího dne, 18. 8. 1998, v 6.30 hodin, se na Obvodní oddělení Policie ČR, Česká Lípa, dostavila P. K. a oznámila, že odcizila obnos ve výši 1.800.000,- Kč a 10.000,- DEM, že tento čin spáchala a stále ještě je pod vlivem drogy (č.l. 10). Téhož dne byl policií zadržen i stěžovatel, o kterém P. K. prohlásila, že jím byla ke krádeži donucena. Ještě dne 18. 8.1998 v 19.55 hod. bylo oběma sděleno obvinění z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, a odst. 4 trestního zákona, stěžovateli dále i z trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. z. (č.l. 45-47). Vyšetřovatel poskytl oběma lhůtu 30 minut na zvolení obhájce. P. K. si jej ve lhůtě nezvolila a byl jí ustanoven (č.l. 51). Stěžovatel si obhájce zvolil na plnou moc. Ještě týž den ve 20.25 hod. vyslechl vyšetřovatel P. K. v přítomnosti substituta jejího obhájce, avšak bez přítomnosti obhájce zvoleného stěžovatelem. Tento výslech skončil ve 23.08 hod. (č.l. 96-100). Stěžovatel byl vyslechnut ve 21.05 hod., avšak pro nepřítomnost svého obhájce nevypovídal. Oba obvinění byli vzati do vazby, P. K. po podané stížnosti byla propuštěna z vazby na svobodu.
K uvedenému je třeba uvést, že výslech P. K., jehož procesní použitelnost stěžovatel zpochybňuje, byl proveden poté, co oběma spoluobžalovaným již bylo sděleno obvinění. Vzhledem k tomu, že s ohledem na povahu trestného činu, pro něž bylo stěžovateli sděleno obvinění, byla dána nutná obhajoba, neměl být tento výslech bez účasti obhájce stěžovatele prováděn, když jako neodkladný úkon jej není možno hodnotit již proto, že byl učiněn až poté, co oběma obviněným bylo sděleno obvinění. Je tedy možno souhlasit se stěžovatelem, že v tomto směru k pochybení vyšetřovatele došlo, a v důsledku toho i ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu. Nicméně podle názoru Ústavního soudu toto pochybení samo o sobě není způsobilé zpochybnit konečné závěry obecných soudů o vině stěžovatele, a to s přihlédnutím k tomu, že další výpovědi P. K., kterou učinila v procesním postavení obviněné, byl již obhájce stěžovatele přítomen. Následující den byla totiž P. K. vyslechnuta soudem v souvislosti se vzetím do vazby, přitom poté, co se odvolala na svoji předchozí výpověď, opětovně výslovně prohlásila, že jednání, kladeného jí za vinu, se dopustila pod nátlakem stěžovatele. Tomuto výslechu, jak již shora uvedeno, byl od počátku obhájce stěžovatele přítomen, přičemž mu byla předána výpověď P. K. z předchozího dne, a jak plyne z protokolace, stalo se tak právě proto, aby zástupce stěžovatele měl možnost klást P. K. dotazy. Tato výpověď byla také poté, co již P. K. využila svého práva nevypovídat, podle §207 odst. 2 tr. řádu v hlavním líčení čtena. Šlo tedy v tomto případě o řádně provedený důkaz, který v souvislosti s důkazy ostatními, které byly v rámci obsáhlého dokazování prováděny v souladu s procesními předpisy (v tomto směru je možno k jednotlivým námitkám odkázat na vyjádření soudu i odůvodnění jeho rozhodnutí), provedené dokazování tak poskytovalo dostatečný podklad pro závěry, které obecné soudy v dané věci učinily. Jak patrno z obsahu spisu, v řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování, které vesměs, s výjimkou shora uvedenou, probíhalo za dodržení příslušných procesních předpisů. Zhodnocením provedených důkazů se pak obecné soudy ve svých rozhodnutích zevrubně zabývaly a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při hodnocení jejich věrohodnosti řídily. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost, napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by napadené rozhodnutí bylo možno zrušit jen za předpokladu, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Toto extrémní vybočení však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud tak v daném případě neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto jeho stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu