Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.08.2001, sp. zn. IV. ÚS 404/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 115/23 SbNU 141 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.404.99

sp. zn. IV. ÚS 404/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne 24. 6. 1999 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 2 T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne 24. 6. 1999 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči, čj. 2 T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) t.z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v rámci řízení o vypořádání BSM (nyní SJM) po rozvodu manželství stěžovatele a jeho bývalé manželky, které dosud není skončeno, vydal Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením předběžné opatření, sp. zn. 7 C 54/95, ze dne 16. 11. 1995, , ve kterém stanovil, že osobní vozidlo Favorit 136 L, SPZ ZRD 58-96, bude bývalá manželka užívat vždy po dobu lichého měsíce a stěžovatel po dobu sudého měsíce, přičemž oba jsou povinni si automobil předat vždy v poslední den toho kterého měsíce před bydlištěm navrhovatelky v 16,00 hodin v provozuschopném stavu a s předepsanou výbavou, současně s klíči a doklady potřebnými pro jeho provoz, s plnou nádrží benzínu a s potřebným množstvím oleje a chladící kapaliny. Toto usnesení pak k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Brně usnesením, sp. zn. 37 Co 582/96, ze dne 14. 10. 1996. Stěžovatel se měl výše zmíněného trestného činu, za který byl napadenými rozhodnutími odsouzen, dopustit podle těchto rozhodnutí tím, že v období od měsíce září 1997 do 22. 12. 1997 úmyslně neplnil povinnost, která mu byla stanovena shora uvedeným usnesením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 7 C 54/95, ze dne 16. 11. 1995, když bývalé manželce nepředal klíčky od vozidla a doklady potřebné pro jeho provoz a ponechal si je ve svém držení. O odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 2 T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999 rozhodoval Krajský soud v Brně tak, že odvolání svým usnesením, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne 24. 6. 1999, zamítl, přičemž v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, jak uvádí stěžovatel, pouze obecně konstatoval, že skutková zjištění soudu I. stupně jsou úplná a správná a mají oporu v provedených důkazech a jejich zhodnocení. Dále zde uvedl, že stěžovatel vědomě nerespektoval soudní rozhodnutí, takže muselo dojít k výkonu soudního rozhodnutí, který se minul účinkem, neboť stěžovatel odstranil věci, jež byly součástí vozidla a poškozená tak nemůže vozidlo užívat, čímž došlo ke zmaření výkonu rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a dále došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. V konečném důsledku pak bylo porušen i čl. 6 Úmluvy zaručující každému právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem. Dotčení zmíněných základních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnostech, které uvedl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Těmito skutečnostmi jsou: 1) Za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí byl odsouzen proto, že podle soudu měl odstranit věc, které se podle ustanovení §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. takové rozhodnutí týká. Stěžovatel však namítá, že věc, které se rozhodnutí týká neodstranil, neboť předmětný automobil byl garážován stále na stejném místě, z něhož si jej posléze bývalá manželka v rámci provedeného výkonu rozhodnutí odebrala. Doklady a klíčky od vozidla nikdy ve vozidle nezůstávaly, a proto stěžovatel nemohl naplnit znak "odstranění věci". 2) Doklady potřebnými pro provoz vozidla, které podle odsuzujícího rozsudku nevydal, nejsou podle stěžovatelova názoru osvědčení o TP ani TP. 3) Pokud jde o klíčky od vozidla, pak bývalá manželka jednak potvrdila, že je má ve svém držení, a dále nejsou tyto klíčky pojmovou součástí věci ve smyslu ustanovení §120 o.z. a nejsou-li ve vlastnictví vlastníka věci hlavní, nejsou ani příslušenstvím věci. 4) Stěžovatel nezmařil výkon rozhodnutí, neboť tento byl posléze proveden. 5) K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení §171 t.z. nedošlo jak z hlediska objektivní stránky trestného činu, ale zejména též z hlediska subjektivní stránky. Stěžovateli nelze přičítat úmyslné zavinění, neboť stěžovatel pracuje jako řidič mezinárodní kamionové dopravy a doma se zdržuje pouze o některých víkendech. V době, kdy mělo proběhnout předání klíčů a auta, nebyl nikdy na území republiky. 6) Z hlediska subjektivní stránky je rovněž podle stěžovatele podstatné, což soudy zcela pominuly, že nebylo prokázáno, zda mu skutečně bylo rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí doručeno. 7) V jeho případě nebyla naplněna ani tzv. materiální stránka trestného činu, neboť stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je pouze nepatrný. Čin je proto třeba posoudit spíše jako přestupek. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 2 T 162/98, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a usnesení Krajského soudu v Brně a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Okresní státní zastupitelství v Třebíči a Krajské státní zastupitelství v Brně se vzdaly postavení vedlejšího účastníka v daném řízení. Po seznámení se s ústavní stížností a obsahem připojeného soudního spisu Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vyslovil již v odvolání podaném proti rozhodnutí soudu I. stupně. Těmito námitkami se však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání v zásadě nezabýval a spokojil se s obecným konstatováním úplnosti a správnosti skutkových zjištění, která mají oporu v provedených důkazech a jejich zhodnocení, kdy stěžovatel vědomě nerespektoval soudní rozhodnutí a zmařil výkon rozhodnutí tím, že odstranil věci, jež byly součástí vozidla. Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. V posuzovaném případě stěžovatel vznáší řadu námitek, které se vztahují převážně toliko k zákonnosti či správnosti napadených rozhodnutí. Mezi nimi však nelze pominout tu námitku, že v jeho případě nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, jehož se měl dopustit, a za který byl napadenými rozhodnutími odsouzen. Ze zásady vyjádřené v čl. 39 Listiny, vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, jakož i princip, že trestní zákon nelze interpretovat extenzívně v neprospěch obžalovaného. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření trestného činu vystižením formálních znaků trestného činu. Legální definice trestného činu uvedená v §3 odst. 1 tr.zák. však pojem trestného činu určuje nejenom jeho právně formálními znaky, ale za pojmový znak trestného činu považuje i jeho materiální znak (stránku), spočívající v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V konkrétním případě tak musí být oba uvedené znaky trestného činu naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Trestní zákon tento požadavek explicitně vyslovuje v ustanovení §3 odst. 2 slovy, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení pak stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Oba obecné soudy se však touto stránkou stěžovatelova jednání v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývaly, přičemž podle názoru Ústavního soudu, právě v posuzovaném případě bylo namístě zvažovat zmíněnou výhradu zákona, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Uvedenému svědčí skutečnost, že rovněž stěžovatel, stejně jako jeho bývalá manželka, nemohli v daném období předmětný automobil používat, i když i jemu bylo toto oprávnění usnesením okresního soudu o předběžném opatření, a to v sudé měsíce, zaručeno (č.l. 4). Oprávnění užívat předmětný automobil bylo u obou spoluvlastníků stanoveno rovnocenně, chráněným zájmem v daném případě bylo plnění povinností z usnesení okresního soudu, v němž bylo vydáno předběžné opatření ohledně užívání osobního vozidla, jehož stěžovatel byl spoluvlastníkem, a šlo o prozatímní úpravu majetkoprávních vztahů mezi bývalými manželi do doby, než bude provedeno vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, nešlo o plnění zásadní trvalé povinnosti, vyplývající z rodinného vztahu a týkalo se výhradně stěžovatele a jeho bývalé manželky. To vše mělo být obecnými soudy ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. zvažováno a i pokud jde o osobu pachatele, lze odkázat na sice toliko stručná, ale nikoliv negativní hodnocení stěžovatele (č.l. 22-24). S přihlédnutím k výše uvedenému pak Ústavní soud považoval za nutné ústavní stížnosti vyhovět s ohledem na to, že obecné soudy v daném případě dostatečně nezvažovaly naplnění materiálního znaku daného trestného činu, což ve svých důsledcích může vést k porušení čl. 39 Listiny, a proto napadená rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 3. srpna 2001