ECLI:CZ:US:2001:4.US.405.01
sp. zn. IV. ÚS 405/01
Usnesení
IV. ÚS 405/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.F., zastoupeného JUDr. J.D., proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 10. 2000, čj. 4 C 244/2000-47, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2001, čj. 15 Co 16/2001-77, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, jako účastníka řízení, a M.F., zastoupené JUDr. H.C., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zavázán uhradit své bývalé manželce z titulu nesplacené půjčky částku 110.000,- Kč s přísl.
Stěžovatel namítá, že žalobkyně dostatečně neprokázala své tvrzení o poskytnutí půjčky stěžovateli, které dokládala pouze fotokopií dlužního úpisu (již stěžovatel považuje za kompilát různých dokumentů), oba soudy nepřihlédly k rozporům v jednotlivých svědeckých výpovědích svědků, svědčících ve prospěch žalobkyně ohledně výše půjčky a data sepsání dlužního úpisu. Dále uvádí, že krajský soud se nezabýval jeho odvolacími námitkami a nijak nezhodnotil neschopnost žalobkyně mít koncem roku 1996 k dispozici předmětnou částku, když na zaplacení kupní ceny 400.000,- Kč za prodej id. 1/2 domu, kterou ji v souvislosti s vypořádáním majetku po rozvodu prodal, si musela vzít úvěr u hypotéční banky. K jeho námitkám, týkajícím se nedostatků v odůvodnění rozhodnutí soudu 1. stupně, ze kterého dle jeho názoru nevyplývalo, proč pokládá tvrzení žalobkyně za prokázané a z jakých důvodů žalobě vyhověl, se krajský soud vyjádřil jenom obecně a v rozporu s realitou.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci bylo postupováno v souladu s procesními předpisy, z hlediska odvolacích námitek byla posuzována skutková stránka věci, zjištěná v řízení před odvolacím soudem, i právní posouzení případu. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vzhledem k tomu, že podání stěžovatele se jeví jako další opravný prostředek, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, eventuelně její zamítnutí, neboť z případu je zřejmé, že v dané věci nedošlo k porušení Ústavy ČR.
Vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) ve vyjádření k ústavní stížnosti podrobně vylíčila skutkové okolnosti případu, uvedla, že je přesvědčena o unesení důkazního břemene, naopak stěžovatel svá tvrzení nijak nedoložil a jím uváděná tvrzení vedla pouze ke snaze o zpochybnění důvěryhodnosti její osoby, když se zaměřil na rozebírání její finanční situace z hlediska způsobilosti mu danou částku půjčit. Je přesvědčena, že stěžovatel je rozhodnut nesplnit svou povinnost, které se takto dalším prodlužováním řízení vyhýbá.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není součástí soustavy obecných soudů a není jim soudem nadřízeným, je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat, jen pokud nepostupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, které uváděl v řízení před obecnými soudy, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soudem prvého stupně bylo ve věci provedeno obsáhlé a důkladné dokazování. V situaci, kdy proti sobě stála dvě zcela protichůdná tvrzení žalovaného a žalobkyně, která důvodnost svého nároku prokazovala fotokopií dlužního úpisu, soud přihlédl k svědectví dvou osob přítomných při předání finanční částky a sepsání úpisu a rovněž k svědeckým výpovědím zletilých dětí účastníků, které potvrdily žalobkyní tvrzené skutečnosti. Vzal v úvahu i svědectví právní zástupkyně žalobkyně, vypovídající ve prospěch žalobkyně ohledně okolností, za kterých mělo dojít k odcizení originálu dlužního úpisu nynější manželkou stěžovatele. Soud přitom posuzoval i důvody, které účastníky řízení mohly vést k uzavření půjčky, případně k pouhému tvrzení takové skutečnosti. Zabýval se také pohybem a stavem finančních prostředků na účtu stěžovatele i ve vazbě na zaplacení kupní ceny za id. 1/2 domu. V odůvodnění rozsudku uvedl, proč výpovědi svědků nepovažoval ani přes určité rozpory za nevěrohodné, a to zejména pro značný časový odstup a okolnost, že určení přesného data dodatečného sepsání dlužního úpisu nebylo v situaci, kdy svědci byli osobně přítomni u předání peněz, podstatné. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a doplnil dokazování ohledně příjmů žalobkyně za rok 1995 a 1996 a ohledně přístavby prádelny a změny stavby domu. Vzhledem k tomu, že považoval skutkové a právní závěry soudu prvého stupně za výstižné a vyčerpávající a ani doplnění dokazování ohledně tvrzení, že žalobkyně neměla prostředky na poskytnutí půjčky, nepřineslo nic, co by mohlo zvrátit skutkové závěry soudu prvého stupně, napadený rozsudek potvrdil.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení, sp. zn. II ÚS 81/95). Rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však v dané věci, jak je zřejmé z podaného shrnutí případu, nejedná. V této souvislosti Ústavní soud ještě upřesňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Jak tedy Ústavní soud zjistil, obsah soudního spisu nepotvrzuje opodstatněnost námitek stěžovatele a rozhodnutí obecných soudů, postavených po vyhodnocení předložených a provedených důkazů, na závěru, že žalobkyně důkazní břemeno unesla, nelze považovat za rozhodnutí nezákonné či dokonce protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by účastníku řízení byl garantován úspěch v řízení. Toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu