ECLI:CZ:US:2001:4.US.405.2000
sp. zn. IV. ÚS 405/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti dopisu Okresního soudu Praha - západ, kterým soud odmítl projednat věc vedenou pod sp. zn. 2 T 48/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. července 2000 obdržel Ústavní soud podání, kterým stěžovatel napadá uvedený dopis. V podání je uvedeno, že na stěžovatele byla dne 17. listopadu 1989 vojenským prokurátorem podána obžaloba pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen"trestní zákon"). Na tento případ se vztahovala amnestie prezidenta republiky, ale stěžovatel požadoval, aby bylo v řízení pokračováno. Žaloba byla obecným soudem projednána dne 14. července 1998, kdy soud zjistil, že je nutné řízení zastavit, protože uplynula lhůta uvedená v ustanovení §67 odst. 1 lit. c) trestního zákona. Soud tak učinil podle ustanovení §231 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v souvislosti s ustanovením §223 odst. 1 a §11 odst. 1 lit. b) trestního řádu. Jednání, ve kterém bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci nebyl přítomen právní zástupce stěžovatele, ale pouze stěžovatel. V písemném vyhotovení byl navrhovatel poučen, že proti usnesení může státní zástupce podat stížnost do tří dnů ode dne oznámení. Toto písemné vyhotovení však neobsahovalo poučení o tom, že navrhovatel může požádat o pokračování trestního stíhání. S ohledem na skutečnost, že stěžovateli nebyly doručeny další informace, poučení či pokyny, obrátil se dne 15. března 2000 právní zástupce stěžovatele sám na soud a požádal jménem navrhovatele o pokračování trestního stíhání, nehledě na to, zda státní zástupce svého práva podání stížnosti využil či nevyužil.
Dne 29. března 2000 vydal Okresní soud Praha - západ usnesení o tom, že se opravuje písařská chyba, která spočívá v tom, že v písemném vyhotovení usnesení bylo vynecháno poučení stěžovatele (Prohlásí-li obžalovaný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, v trestním řízení se pokračuje). Toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 7. dubna 2000 a na jeho základě požádal právní zástupce stěžovatele dne 8. dubna 2000 o pokračování v trestním řízení.
Napadeným dopisem ze dne 6. června 2000 sdělil soud právnímu zástupci stěžovatele, že v trestním stíhání nebude pokračováno, neboť poučení bylo ústně vyhlášeno dne 14. července 1998. Příležitost požádat o pokračování v trestním stíhání tedy vypršela o tři dny později a nyní se jej již není možno domáhat. Prohlášení právního zástupce o tom, že trvá na projednání věci, není tedy podle soudu právně relevantní a věc je pravomocně skončena.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, aby mu bylo odepřeno právo na pokračování řízení, a to z toho důvodu, že celý problém pramení z chyby soudu. Právní zástupce stěžovatele požadoval pokračovat v trestním stíhání dvakrát a to dopisy ze dne 15. března 2000 a ze dne 8. dubna 2000, a proto mu nelze vytýkat, že zmeškal lhůty, protože měl předpokládat písařskou chybu soudu a rovněž tak nelze stěžovateli vytýkat, že jednal podle písemného a nikoliv rozdílného ústního poučení. Stěžovateli bylo uvedeným postupem upřeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu kvůli chybě, kterou způsobil soud a bylo tak zasaženo do práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 38 odst. 2 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Z uvedených důvodů proto žádá, aby Ústavní soud vynesl nález, kterým se dopis Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. června 2000 k věci vedené pod sp. zn. 2 T 48/98 zrušuje.
Na výzvu Ústavního soudu podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se k věci vyjádřila za účastníka předsedkyně senátu 2 T. Tímto vyjádřením byly potvrzeny údaje uvedené v ústavní stížnosti, včetně údajů o zaprotokolovaném ústním poučení účastníků řízení, jakož i o opomenutí poučení v písemném vyhotovení ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 trestního řádu. Dále je uvedeno, že vadné rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli dne 4. srpna 1998, právnímu zástupci stěžovatele a státnímu zástupci dne 30. července 1998. Ve vyjádření je také zmíněno chybné vyznačení právní moci rozhodnutí, která je stanovena na den 8. srpna 1998, ačkoliv právní moci nabylo rozhodnutí již tři dny po vyhlášení dne 14. července 1998, tj. v pátek 17. července 1998. Ve vyjádření je též uvedeno, že dne 17. března 2000 bylo soudu zasláno prohlášení o tom, že obžalovaný na projednání věci trvá, které bylo podepsáno přímo právním zástupcem, když tento ve spodní části dopisu uvedl, že toto posílá svému mandantovi na vědomí. Po již zmíněné opravě usnesení právní zástupce stěžovatele reagoval opakovaným prohlášením o trvání na pokračování v řízení a i v tomto případě byl přípis podán a podepsán právním zástupcem. Tento přípis dle názoru soudu nebylo možno považovat za stížnost do předmětného usnesení dle ustanovení §131 odst. 1 trestního řádu a to nejen s ohledem na jeho obsah, ale také s přihlédnutím na skutečnost, že podání koncipoval právník. Proto nebyl spis odeslán k rozhodnutí o stížnosti Krajskému soudu v Praze. Na napadeném přípisu soud trvá, neboť právní zástupce stěžovatele nemůže samostatně prohlásit, že na projednávání věci trvá, ale musí tak učinit jménem svého klienta, což učiněno nebylo. Ve věci samé pak předsedkyně senátu uvedla, že dostačujícím bylo řádné poučení stěžovatele po vyhlášení usnesení a že jeho právnímu zástupci lhůta samostatně neběžela.
Současně s vyjádřením zaslala předsedkyně senátu i předmětný spis vedený ve věci. Ústavní soud po porovnání spisu s argumenty účastníků a po prostudování uvedeného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel se ústavní stížnosti domáhá zrušení dopisu, který ovšem není možno považovat za takový zásah do jeho práv, za jaký je v ústavní stížnosti vydáván, neboť je jím pouze sděleno, že podané prohlášení o trvání na projednávání věci ze dne 8. dubna 2000 není právně relevantní.
Ze spisu je zřejmé, že usnesení o zastavení trestního stíhání bylo dne 14. července 1998 vyhlášeno za přítomnosti obžalovaného a Ústavní soud konstatuje, že obžalovaný byl poučen o právu prohlásit do tří dnů od oznámení usnesení (nikoliv tedy od doručení jeho písemného vyhotovení), že ne projednání věci trvá. To se nepochybně nestalo. Není věcí Ústavního soudu posuzovat, zda a do jaké míry stěžovatel poučení pochopil bez přítomnosti svého obhájce. Jakkoli tedy soud pochybil, když v písemném vyhotovení rozhodnutí opomněl zařadit "poučení", neměla tato chyba za následek ztrátu možnosti domáhat se pokračování v řízení.
Nelze tedy potvrdit stěžovatelem tvrzené porušení základních práv zaručených v Listině, neboť i když obecný soud pochybil, není toto pochybení v příčinné souvislosti s důsledkem, jaký stěžovatel tomuto kroku v ústavní stížnosti přisoudil. Tím méně je pak možno považovat za zásah veřejné moci do práv stěžovatele dopis, který byl právnímu zástupci stěžovatele zaslán a jehož zrušení se ústavní stížností domáhá.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15.2.2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu