ECLI:CZ:US:2001:4.US.41.01
sp. zn. IV. ÚS 41/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D.Š., zastoupeného JUDr. J.T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000, sp. zn. 5 To 97/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2000, sp. zn. 46 T 6/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. ledna 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a současně i rozsudku, proti kterému odvolání směřovalo, jímž byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu.
Nalézací soud stěžovatele shledal vinným z trestného činu zpronevěry, kterého se měl dopustit tím, že s poškozeným uzavřel smlouvu o zprostředkovaném zakoupení bytu a za tím účelem od něj vyinkasoval 1.000.000,- Kč, když byt na vlastní jméno koupil a, v rozporu s původní dohodou, na poškozeného nepřevedl, ale prodal jej, a peníze užil pro svoji osobní potřebu. Z provedených důkazů ovšem dle stěžovatele vyplývá, že jak skutkové závěry, tak i právní posouzení věci provedené obecnými soudy, nejsou v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, a jimiž bylo třeba se při posuzování věci zabývat. V důsledku toho nejsou v souladu se zákonem ani napadená rozhodnutí. Podle stěžovatele je tedy nezbytné trvat na tom, aby obecné soudy plnily svoji povinnost, tj. aby hodnotily každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje při tom pečlivě ke všemu, co vyšlo během řízení najevo. V ústavní stížnosti také stěžovatel popírá, že by s poškozeným uzavřel dohodu o koupi bytu, jejíž existence vyplývá pouze z výpovědi poškozeného.
V postupu obecných soudů stěžovatel shledal zejména porušení zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zveřejněné pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva", když žádným důkazem nebyla vina stěžovatele prokázána. Nebylo tedy prokázáno zavinění stěžovatele a tím nebyla splněna obligatorní podmínka subjektivní stránky trestného činu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byl kriminalizován občanskoprávní vztah, který mezi stěžovatelem a poškozeným vznikl, když stěžovatel nebyl, z objektivních důvodů, schopen uhradit poškozenému dlužnou částku, ačkoliv se o to pokoušel. V takovém postupu shledává stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, který zaručuje, že nikdo nesmí být zbaven osobní svobody pouze pro svou neschopnost dostát smluvnímu závazku. K tomu stěžovatel konstatuje, že mu sice byl udělen podmíněný trest odnětí svobody, avšak hrozba výkonu trestu je reálná, v průběhu zkušební doby mohou nastat okolnosti, které stěžovatel nemůže ovlivnit a bude zbaven svobody.
V postupu obecných soudů stěžovatel shledal rovněž porušení jeho práva na nestranný a spravedlivý proces, v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny, a současně i čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud si na základě ustanovení §42 odst. 4 vyžádal vyjádření účastníka - Vrchního soudu v Praze, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 5 To. Ta ve vyjádření uvedla, že výhrady stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, se převážně shodují s odvolacími námitkami stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu, a byly rovněž prezentovány jako obhajoba stěžovatele v řízení před soudem prvého stupně, který se s nimi vyrovnal v odůvodnění napadeného rozsudku. K výhradám směřujícím proti způsobu hodnocení důkazů provedených u hlavního líčení odkazuje účastník na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Nesouhlasí také s námitkou stěžovatele, že mu žádným provedeným důkazem nebyla prokázána vina. Obecné soudy vycházely z jednoznačné výpovědi poškozeného, jejímuž obsahu odpovídaly i následné kroky stěžovatele. Rovněž není správné tvrzení, že soud prvého stupně nehodnotil důkazy svědčící v prospěch stěžovatele, což odůvodnění napadených rozhodnutí také vyvracejí. Podle názoru účastníka obecné soudy plně respektovaly ustanovení trestního řádu, a právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušily, stejně jako další ústavou garantovaná práva.
K žádosti o vyjádření se k ústavní stížnosti se Vrchní státní zastupitelství v Praze vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka.
Na základě všech předložených podkladů shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
K věci samé Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, na základě kterých dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, když zmíněná pravidla představuje právě trestní řád, a že jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny), a podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří protiprávní jednání, následek, kauzální nexus a zavinění. Z dostupných podkladů je zřejmé, že tomu tak bylo i v průběhu řízení před obecnými soudy v projednávané věci. Odůvodnění napadených rozhodnutí prokazují, že se obecné soudy věcí důkladně zabývaly a hodnotily veškeré předložené důkazy. Z odůvodnění je dále zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá skutečnosti, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. K tomu Ústavní soud konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se hmotněprávní stránkou věci, která je určena právě obecným soudům. O to více zkoumá procesní stránku věci, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel opominul skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Ústavní soud se zabývá eventuálním porušením běžných práv teprve tehdy, pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jinak neprovádí nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Namítané porušení presumpce neviny Ústavní soud neshledal, neboť skutečnost, že obecný soud na základě předložených důkazů dospěl k právnímu závěru o vině a trestu, není možno považovat za presumpci viny. Na základě čl. 40 odst. 1 Listiny jsou to totiž právě obecné soudy, které jediné jsou oprávněny rozhodovat o vině a trestu, a výkon této činnosti není možno považovat za porušení základních práv.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Také stěžovatelem namítané porušení čl. 8 odst. 2 Listiny není možno uznat, už s ohledem na skutečnost, že v jeho případě byl stanoven trest podmíněný. Za zcela nepřípadný je třeba považovat argument stěžovatele, že hrozba výkonu trestu je reálná a v průběhu zkušební doby mohou nastat okolnosti, které stěžovatel nemůže ovlivnit a může být zbaven svobody.
Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu