ECLI:CZ:US:2001:4.US.423.2000
sp. zn. IV. ÚS 423/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského, a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. H. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2000, sp. zn. 8 To 58/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 17. července 2000, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta odvolání stěžovatele a jeho bratra - spoluobviněného - proti odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2000, sp. zn. 4 T 73/99.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že přijal závěry soudu prvého stupně, aniž by se zabýval jeho námitkami uvedenými v odvolání. Stěžejní příčiny vadného rozhodnutí shledává stěžovatel již v přípravném řízení. Postupu orgánů činných v trestním řízení stěžovatel vytýká, že v průběhu vyšetřování činily psychický nátlak na svědky, předestíraly jim původní výpovědi, které byly anulovány, prezentovali soukromí rodiny stěžovatele i jednotlivých svědků před sdělovacími prostředky, a některým svědkům slibovaly výhody v případě výpovědí v neprospěch stěžovatele. Vedením společného řízení ve věci kde byl spolu s bratrem obviněn, a věci, kdy byl stěžovatel v procesním postavení svědka (poškozeného) ve vztahu k bratrovi - pachateli, byl stěžovatel, dle svého tvrzení, využitím práva odepřít výpověď z důvodu nebezpečí stíhání osoby blízké, výrazně omezen v právu na obhajobu. Za vadné považuje i provedení výpovědí tajných svědků, za situace, kdy nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení §55 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tj. nebyly zjištěny okolnosti dokládající újmu hrozící těmto svědkům, kdy jejich ochranu nelze zaručit jiným způsobem. Navíc dovozuje, že pokud někteří svědci vypovídali pod tajnými jmény a současně učinili výpověď i pod svým vlastním jménem, popřeli tím důvodnost použití institutu sloužícího k ochraně svědka. Výroky soudů byly opřeny o balistickou expertízu, která nemá nic společného se stěžovatelem ale pouze s jeho bratrem, a současně nebylo prokázáno, že by příčina poranění stěžovatele nemohla být jiná, než o kterou se opírá soud v rozsudku. Dále stěžovatel obsáhle popisuje tvrzená pochybení orgánů činných v trestním řízení.
V uvedeném postupu v řízení odvolacím, v řízení před soudem prvého stupně i v přípravném řízení, shledává stěžovatel porušení svého práva na soudní a jinou ochranu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva nebýt zbaven svobody než způsobem a z důvodů stanovených v zákoně, práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva odepřít výpověď, pokud by tím poškodil sebe či osobu blízkou, práva na rovnost všech účastníků (čl. 37 odst. 1 a 3 Listiny), a zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Dále stěžovatel poukazuje na porušení čl. 6 odst. 3 lit. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), závazné ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, ze které vyplývá, že zásady spravedlivého řízení vyžadují rovnováhu mezi zájmy svědků a obhajoby (věc van Michelen a spol. proti Nizozemí) a nemožnost odsouzení založeného výlučně či v rozhodující míře na anonymních výpovědích (věc Dorsen proti Nizozemí).
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal, na základě ustanovení §42 odst. 4 zákona, vyjádření účastníka - Vrchního soudu v Praze, které podal předseda senátu 8 To. Ten k argumentaci stěžovatele plně odkázal na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s odůvodněním usnesení Vrchního soudu v Praze, v kterýchžto rozhodnutích bylo, dle jeho názoru, dostatečným způsobem reagováno na obhajobu i námitky znovu uvedené v ústavní stížnosti, přičemž neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo k vybočení z mezí ústavnosti. Navrhl proto ústavní stížnost odmítnout.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Krajský soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 4 T, který plně odkázal na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, ve kterém byly shrnuty veškeré podklady vedoucí k vydání tohoto rozsudku. Nadto považoval za nutné zdůraznit, že výpovědi anonymních svědků rozhodně nebyly jediné, na kterých bylo rozhodnutí založeno, ale stěžovatel byl usvědčen celým komplexem navzájem korespondujících důkazů, podrobně v rozsudku uvedených.
K věci si Ústavní soud vyžádal spis vedený v uvedené věci Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 73/99, na jehož základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Při porovnání ústavní stížnosti s odvoláním do rozsudku Krajského soudu v Praze shledal Ústavní soud podobnost předložených tvrzení, kdy v odvolání se stěžovatel snažil znevěrohodnit rozhodnutí soudu prvého stupně i orgánů činných v předcházejících částech trestního řízení. Polemizoval s výpověďmi svědků svědčících v jeho neprospěch a popisoval svůj pohled na projednávané skutečnosti. Naopak tu část rozsudku, kterou byl stěžovatel zproštěn obvinění, přijímal stěžovatel zcela a bez výhrad. S ohledem na skutečnost, že současně s odvoláním stěžovatele i jeho bratra, bylo podáno i odvolání státního zástupce, snažil se v odvolání zpochybnit tvrzení státního zástupce za použití stejné rétoriky, jakou užil v případě svého odvolání, tj. tvrzeného nátlaku policie na svědky a to i svědky obžaloby.
Za situace obsahové shodnosti ústavní stížnosti a odvolání považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se tedy nezabývá eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V opačném případě neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, neboť vychází ze skutečnosti, kterou stěžovatel opomíjí, pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, Ústavní soud, definoval podmínky a okolnosti, kdy je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. O skutečnosti, že se obecné soudy uvedenou věcí důkladně zabývaly svědčí nejen doba projednávání a obsáhlost soudního spisu a materiálů v neprospěch i v prospěch stěžovatele, ale důkazem objektivity je i rozsudek, kdy stěžovatel ani jeho bratr nebyli odsouzeni za všechny činy jichž se obžaloba týkala.
Tvrzené porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny Ústavní soud neshledal. Tento článek Listiny zaručuje každému, aby to, co je trestné bylo stanoveno výhradně formou zákona a aby také proces, kterým se zjistí, zda trestný čin byl spáchán a kým, probíhalo způsobem, který je podložen zákonnou úpravou. Není sporu o tom, že takový byl i postup v této věci. To, že výsledek řízení je pro stěžovatele nepříznivý nemůže samo o sobě založit porušení tohoto základního práva.
Porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, tedy práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života nebylo v postupu obecných soudů rovněž shledáno. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatele odepřít výpověď, způsobil-li by jí nebezpečí trestního stíhání sobě či osobě blízké (čl. 37 odst. 1 a 3 Listiny). Pokud v této situaci stěžovatel namítá, že byl vystaven nutnosti volby mezi právem nevypovídat proti svému bratrovi a právem na obhajobu, je nutno poznamenat, že střet dvou či více navzájem neslučitelných, či sebe navzájem omezujících, oprávnění je v běžném životě spíše pravidlem a není možno považovat za porušení základního práva soudem či jiným orgánem činným v trestním řízení, když si sám stěžovatel jednu z možností dobrovolně zvolil.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Rovněž tvrzené porušení zásady presumpce neviny, zaručené v čl. 40 odst. 2 Listiny, Ústavní soud neshledal. Pokud jde o zmíněná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která stěžovatel uvedl na podporu svých argumentů, připomíná Ústavní soud, že ve světle judikatury tohoto soudu je dominantní, aby proces byl spravedlivý jako celek. Z tohoto pohledu je třeba posuzovat i výhrady stěžovatele k využití tzv. utajených svědků. V tomto směru je z provedených důkazů před obecnými soudy zřejmé, že výpovědi těchto svědků nebyly stěžejními důkazy. Naopak, dvě svědectví byla krajským soudem posouzena jako nevěrohodná. Není tedy možno souhlasit ani s odkazem stěžovatele na porušení čl. 6 odst. 3 lit. d) Úmluvy, s odkazem na uvedené judikáty.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu