ECLI:CZ:US:2001:4.US.432.2000
sp. zn. IV. ÚS 432/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. P., zastoupené JUDr. B. K., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2000, sp. zn. 20 Co 99/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. července 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. února 2000, o zastavení řízení.
Stěžovatelka se na obvodní soud obrátila se žalobou na Ministerstvo financí ČR, které nevyhovělo její žádosti na finanční náhradu za nemovitosti zabavené jejímu otci na základě dekretu č.108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, kdy tento stěžovatelčin nárok zamítlo s odkazem na ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Obvodní soud zastavil řízení s odůvodněním, že žaloba i po doplnění vykazuje vady, které brání projednání věci a toto rozhodnutí potvrdil i odvolací soud s odůvodněním, že návrh včetně doplnění neobsahuje jednoznačnou specifikaci nároku.
V postupu obecných soudů shledala stěžovatelka zkrácení na svých základních právech, zejména možnosti domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny) a práva vlastnit majetek a práva na dědění (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud si na základě ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") vyžádal zaslání spisu vedeného v uvedené věci u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. Nc 1704/99, z něhož zjistil, že stěžovatelka byla usnesením ze dne 24. srpna 1999, čj. Nc 1704/99-3, vyzvána k odstranění vad podání s poučením o možnosti zastavení řízení a rovněž i její právní zástupkyně byla o vadách podání vyrozuměna usnesením ze dne 17. listopadu 1999, čj. Nc 1704/99-11. Přes tyto výzvy nebyly vady odstraněny. V odvolání, které stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně k věci podala, nebylo vytýkáno žádné pochybení nalézacího soudu, ale omezilo se pouze na shrnutí údajů uvedených v původní žalobě, aniž by i nadále bylo jasné, čeho se stěžovatelka domáhá.
Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval nejprve otázkou splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti. Přestože stěžovatelka odstranila vady, které podání ústavní stížnosti obsahovalo, bylo shledáno (ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 i ze samotné ústavní stížnosti), že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo doručeno 19. května 2000. Tímto dnem tedy začala běžet lhůta, stanovená v §72 odst. 2 zákona, v trvání 60 dnů, která vypršela dne 17. července 2000. Pokud bylo podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě dáno 18. července 2000, bylo tak učiněno po projití této prekluzivní lhůty.
Přes tuto rozhodnou skutečnost Ústavní soud navíc uvádí, že ani stěžovatelka, ani její právní zástupkyně zcela nepochopily smysl a význam Ústavního soudu a ústavní stížnosti, jako nástroje k odstranění zásahů do základních práv osob zaručených Listinou a Ústavou ČR, opakovaně konstatovaný v dostupné judikatuře V daném případě by Ústavní soud tvrzené porušení základních práv stěžovatelky nemohl konstatovat, když z předložených podkladů je zřejmé, že stěžovatelka neustála své postavení v soudním řízení, neboť nedokázala jednoznačně specifikovat, jakého rozhodnutí se po soudu domáhá. Jinak řečeno, neuplatnila svá práva a právo na jejich ochranu stanoveným postupem, jak požaduje čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na termín podání Ústavní soud stížnost odmítl, na základě ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona, neboť bylo podáno po zákonné lhůtě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj