ECLI:CZ:US:2001:4.US.439.01
sp. zn. IV. ÚS 439/01
Usnesení
IV. ÚS 439/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.G., zastoupené Mgr. M.B., proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2000, čj. 50 Cm 153/2000-19, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2001, čj. 5 Cmo 766/2000-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"), v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Pochybení spatřuje ve skutečnosti, že nebyla obecným soudem řádně poučena o svých právech a povinnostech. Směnečný platební rozkaz, který jako žalovaná obdržela, sice obsahoval poučení o opravném prostředku - námitkách, ale neobsahoval poučení o skutečnosti, že k námitkám později vzneseným nelze přihlížet. Vzhledem k tomu, že na tento následek nebyla upozorněna, nevyhledala právní pomoc, sepsala námitky sama, aby dodržela stanovenou lhůtu tří dnů, až po té vyhledala právní pomoc a zjistila, že další argumentace je téměř bezpředmětná. Pokud by byla řádně poučena, zachovala by se jinak a její práva by bylo možné bránit kvalifikovaným způsobem.
Z připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 50 Cm 153/2000, Ústavní soud zjistil, že Krajský obchodní soud v Praze vydal dne 22. 3. 2000 směnečný platební rozkaz, čj. Sm 37/2000-6, proti němuž uplatnila stěžovatelka ve stanovené lhůtě námitky, které pak v rámci nařízeného jednání přednesla prostřednictvím své právní zástupkyně.
Krajský obchodní soud v Praze pak rozsudkem, který byl napaden ústavní stížností, rozhodl tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, neboť po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno k prokázání svých námitek.
Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, neboť se neztotožnila s právními závěry soudu prvého stupně, v němž namítá, že byla zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces, tj. že nebyla soudem řádně poučena o skutečnosti, že k námitkám později vzneseným soud nepřihlíží, a nově uplatnila námitku neplatnosti směnky z hlediska jejích náležitostí a nedostatek aktivní legitimace žalobce jako majitele směnky.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2001, čj. 5 Cmo 766/2000-40, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně. Z odůvodnění tohoto rozsudku pak Ústavní soud dále zjistil, že pokud se týká vznesené námitky o nedostatečném poučení žalované, odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že soud směnečným platebním rozkazem výslovně přikázal, aby ve lhůtě 3 dnů od jeho doručení uvedla žalovaná vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá, jde ze strany soudu prvého stupně o zcela zřetelný pokyn, jak má být nadále postupováno. Z tohoto důvodu chápe soud námitku vadnosti směnky z hlediska jejích náležitostí i námitku aktivní legitimace žalobce jako opožděnou. Soud se nad rámec své zákonné povinnosti i k těmto námitkám vyjádřil a konstatoval, že by šlo o námitku nedůvodnou, poněvadž směnka má veškeré zákonem předepsané náležitosti, jde tedy o směnku platnou a rovněž aktivní legitimace žalobce nebyla zpochybněna.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Soudy při své činnosti poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, o tom, jaká práva jim náležejí, jaké povinnosti jsou jim ukládány, jak je nutné provést procesní úkony. Podle ustanovení §175 o. s. ř. vydá na návrh žalobce soud směnečný platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení, nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Jde o uplatnění zásady koncentrační, jejímž důsledkem je, že k námitkám později vzneseným soud již nepřihlíží. I když poučení o opravném prostředku tuto skutečnost výslovně neuvádí, tím, že stěžovatelce bylo uloženo uvést v námitkách vše, co proti platebnímu rozkazu namítá, dostalo se jí poučení o tom, jaký obsah má její procesní úkon mít. Soud tedy neporušil svou povinnost stanovenou mu ustanovením §5 o. s. ř. a poskytl stěžovatelce zákonem stanoveným způsobem ochranu jejích práv. Je vždy věcí účastníka řízení, aby svá práva střežil s největší možnou péčí, což stěžovatelka v dané věci neučinila, když vyhledala právní pomoc po uplynutí stanovené lhůty pro podání námitek Ústavní soud podotýká, že v rámci řízení před soudem druhého stupně se tento soud k opožděným námitkám, a to nad rámec své povinnosti, vyjádřil a naznačil stěžovatelce, že pokud by byly uplatněny v zákonné lhůtě, nezpůsobily by příznivější rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že neshledal porušení zásad spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 Listiny, v čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a proto ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 8. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu