ECLI:CZ:US:2001:4.US.439.2000
sp. zn. IV. ÚS 439/2000
Usnesení
IV. ÚS 439/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. I. K., MUDr. Z. P., a Ing. A. P., všichni zastoupeni JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2000, čj. 45 Ca 92/98-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 21. 7. 2000 a doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2000, stěžovatelé napadají rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2000, čj. 45 Ca 92/98-36, s tvrzením, že jsou přesvědčeni o nesprávnosti v něm uvedeného právního názoru, neboť jeho aplikací by došlo k porušení jejich základního práva ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je uvedeno, že lidé jsou si rovni ve svých právech, což znamená v posuzované věci i v právu získat majetek podle restitučního zákona. Proto Ústavní soud žádají, aby podle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost neodmítl, přestože dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Jsou přesvědčeni, že stížnost podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy, když "obdobné případy se jistě vyskytují". Proto navrhují napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušit.
Okresní úřad v Příbrami, okresní pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 27. 4. 1998, čj. 1835/92-581 R V 96/98, rozhodl, a to na základě příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatelé, každý z nich ideální 1/3, jsou vlastníky v tomto rozhodnutí označených nemovitostí. Při svém rozhodování vycházel z právního názoru, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl otec stěžovatelů, MUDr. A. P., když tuto záležitost, tedy přechod vlastnického práva uvedených nemovitostí, bylo nutno posuzovat podle v té době platného rakouského všeobecného zákoníku občanského z r. 1811 (zákona č. 946/1811 ř.z., dále jen "OZO").
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobu Obec P. (dále jen "žalobce"), tedy povinná osoba ve smyslu zákona o půdě. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem této žalobě vyhověl, citované rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení, když důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že původní vlastník sporného majetku - L. B.-D., která zemřela dne 9. 5. 1948, ustanovila ve své poslední vůli právního předchůdce stěžovatelů MUDr. A. P. svým univerzálním dědicem. MUDr. A. P. se stal správcem této pozůstalosti. Dne 17. 6. 1948 byla přijata Okresním soudem v Sedlčanech jeho dědická přihláška, avšak dále již bylo řízení přerušeno. Na pokladě předložených listin, obsažených ve správním spisu, nelze dle názoru Krajského soudu v Praze dovodit, že by předmětné nemovitosti byly odevzdací listinou MUDr. A. P. odevzdány, tak jak to vyžaduje ustanovení §819 OZO. Pokud Státní notářství v Příbrami vydalo odevzdací listinu dne 29. 7. 1992, pak v této době sice nebylo zjevně dědické řízení po původním vlastníkovi sporného majetku ukončeno, ale tyto nemovitosti již nebyly ani v jeho vlastnictví, neboť jako majetek tzv. ležící pozůstalosti přešly do vlastnictví státu.
Krajský soud v Praze přisvědčil také námitce žalobce, že zákon o půdě nesleduje dál nástupnictví po závětním dědici a nepřiznává tak jeho potomkům restituční titul, když z ustanovení §4 odst. 2 písm. a) až e) zákona o půdě vyplývá, že jestliže původní vlastník před uplynutím prekluzivní lhůty, tedy před 31. 1. 1993 zemřel, byly by oprávněnými osobami fyzické osoby, jejichž okruh a pořadí jsou v citovaném ustanovení stanoveny a jde skutečně o samostatné právní nástupnictví osob, které by jako oprávněné přicházely v úvahu, pokud by uvedená osoba nežila. Podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona o půdě mají přednost dědici ze závěti, z čehož je patrné, že se zákon nevztahuje na dědice tohoto dědice, jimiž jsou v posuzované věci stěžovatelé.
Stěžovatelé pak poukazují v ústavní stížnosti na to, že z výměru ONV v Sedlčanech ze dne 10. 6. 1949, č.j. 611/30-1949-II/Dr.Kr., a výměru ze dne 24. 11. 1950, č.j. 611-17/II-1950-IX/Dr.Kr., vyplývá, že těmito výměry bylo MUDr. A. P. sděleno, že se vykupují z jeho vlastnictví nemovitosti v k.ú. P. a K., tedy i sporné nemovitosti, a to dle zákona č. 46/1948 Sb. V této souvislosti zdůrazňují relevantnost ustanovení §1 odst. 9 citovaného zákona, které stanoví "kde se v tomto zákoně mluví o vlastníku, rozumí se tím u půdy, která je v držbě toho, na koho vlastnicky byla převedena, tento držitel, třebas převod vlastnictví není ještě knihovním zápisem dovršen, u neodevzdaných pozůstalostí v zemích České a Moravskoslezské dědic nebo odkazovník, kterému má půda připadnouti". Toto ustanovení je potom třeba chápat jako ustanovení speciální ve vztahu k příslušnému ustanovení OZO, když považuje u neodevzdaných pozůstalostí dědice, kterému má půda připadnouti, za vlastníka.
Po přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska formálních (procesních) náležitostí a v rozsahu nezbytném pro její posouzení i materiální stránky věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že není přípustná.
Zákon o Ústavním soudu v §75 odst. 1 stanoví, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Uplatnění výjimky z tohoto pravidla je potom vyjádřeno ve druhém odstavci citovaného ustanovení pro případ, že Ústavní soud po posouzení situace dospěje k závěru, že ústavní stížnost svým významem "podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud přitom vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Proto je nezbytné v konkrétním případě velice pečlivě hodnotit specifické okolnosti posuzované věci, než dojde k aplikaci citovaného ustanovení.
Na základě této úvahy musel proto Ústavní soud posoudit, zda jde v projednávané věci skutečně o případ, kdy ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, resp. stěžovatelů. Po přezkoumání posuzované věci dospěl k závěru, že taková situace nenastala, když se jedná o případ, ve kterém věc sama nemá natolik zobecňující dopady a souvislosti, zejména pak takové, jež by byly ve své obecnosti způsobilé zasahovat do základních práv a svobod, a tudíž není ani místa pro jurisdikci Ústavního soudu dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu také nepovažuje za nutné vyslovit v posuzované věci svůj vlastní právní názor.
V daném případě považuje Ústavní soud za vhodné poznamenat, že stěžovatelé podali ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci dosud nebylo pravomocně skončeno, neboť napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, který je proto povinen vydat rozhodnutí nové, proti němuž je opět přípustný opravný prostředek. Je nesporné, že v řízení před ním jsou stěžovatelé opět jeho účastníky a mají možnost uplatnit veškeré své námitky uvedené i v podané ústavní stížnosti. Ač tedy Ústavní soud stěžovatelům nevyhověl, nebylo jim odepřeno uplatnit jejich námitky znovu ve správním řízení a v případě vydání pro ně nepříznivého rozhodnutí znovu v řízení o podaném opravném prostředku ve správním soudnictví, když není vyloučeno ani následné přezkoumání rozhodnutí těchto orgánů veřejné moci Ústavním soudem, budou-li pro tento postup splněny zákonem předepsané podmínky.
Z uvedených důvodů, tedy zejména proto, že je veden principem minimalizace zásahů do kompetencí jiných orgánů veřejné moci, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2001
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj