ECLI:CZ:US:2001:4.US.443.01
sp. zn. IV. ÚS 443/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. V.J. a M.J., zastoupených JUDr. I.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 20 Cdo 899/99-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 20 Cdo 899/99-104, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 1998, č.j. 11 Co 542/98-81. Posledně uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 4. 1998, č.j. 11 C 1297/96-65, kterým bylo v právní věci žalobce OSZ určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovateli (žalovanými) a obcí P., jako prodávajícím, ohledně specifikovaných nemovitostí v k. ú. P., je neplatná. Obecné soudy dospěly mj. k závěru, že podmínka zveřejnění záměru obce převést její nemovitý majetek splněna nebyla, čehož důsledkem byla absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy, z hlediska §36a odst. 4 zák.č. 367/1990 Sb., o obcích, a že žaloba na určení, podaná okresním státním zastupitelstvím podle §42 zák.č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, není v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). V odůvodnění své stížnosti argumentovali tvrzením, že posouzení otázky Nejvyšším soudem ČR, zda žaloba státního zástupce podle §42 zák.č. 283/1993 Sb., byla v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., se zcela vymklo principům spravedlnosti a přirozeného práva. Jsou dále toho názoru, že aplikace ust. §42 zák.č. 283/1993 Sb., založila mezi procesními stranami - žalobcem a žalovaným - zjevnou nerovnost. Dále polemizovali s právními názory Nejvyššího soudu ČR ohledně procesní legitimace státního zastupitelství v občanském soudním řízení, jak vyplývá z cit. ust. §42.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že ústavní stížnost není důvodná a svým rozhodnutím se nemohl dotknout ústavních práv stěžovatelů. Nemíní-li stěžovatelé dovozovat, že §42 zák.č. 283/1993 Sb., je protiústavní, jejich tvrzení o nerovnosti účastníků, potažmo o porušení práva na spravedlivý proces, nemůže obstát. V jejich případě byly splněny všechny podmínky pro vyhovění žalobě o určení neplatnosti. Jsou-li tedy tyto podmínky, tj. naléhavý právní zájem na určení, neplatnost smlouvy a aktivní legitimace domáhajícího se subjektu, splněny, nemůže soud žalobě nevyhovět, ať žaluje kdokoli. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 11 C 1297/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, a snaha stěžovatelů dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, připuštěn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V právních závěrech těchto soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Námitka stěžovatelů, že aplikace ust. §42 zák.č. 283/1993 Sb., založila mezi procesními stranami - žalobcem a žalovanými - zjevnou nerovnost, fakticky směřuje proti ústavnosti cit. ustanovení. V tomto směru stěžovatelé však žádný návrh ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), neučinili, přičemž Ústavní soud neshledal důvody k přerušení řízení z vlastního podnětu ve smyslu §78 odst. 2 zákona. Svůj názor na toto zmocnění orgánu státu ostatně Ústavní soud vyjádřil již např. v usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 350/97, uveřejněném jako usn. č. 58 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2001