Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.07.2001, sp. zn. IV. ÚS 446/2000 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 107/23 SbNU 63 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.446.2000

sp. zn. IV. ÚS 446/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2001 v senátě ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti O., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 93/2000-7, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 93/2000-7, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 11004/1-2069/14/99, s odůvodněním, že jde o rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., stěžovatelka tvrdí, že jím bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti uvádí, že výzvou Celního úřadu F. byla jako celní ručitel vyzvána k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka. Stěžovatelka však záruční listinu, na podkladě které byla uznána povinnou k úhradě celního dluhu, považuje od samého počátku za neplatnou a tvrdí, že byla podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou, která překročila meze svého zmocnění. Toto překročení je pro převzetí záruky rozhodující (§49a obč. zák.), což zdůraznila i ve správní žalobě. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem správního soudu, že výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je rozhodnutím procesní povahy, neboť ustanovení §57 odst. 1, 2 a 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze na celní řízení aplikovat s ohledem na výjimku uvedenou v ustanovení §320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, a usuzuje, že je na danou problematiku třeba použít právní úpravu charakteru celního řízení nejbližší, a to právní úpravu obsaženou v ustanoveních §303 až §312 obchodního zákoníku. Vycházejíc z této právní úpravy má za to, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka byla přenesena povinnost na odlišný subjekt - věřitele -, který je zasažen ve svých hmotných právech, a že teprve právní mocí rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku - je získán exekuční titul. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil. Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v předmětné věci se jednalo o řízení podle páté části hlavy druhé o. s. ř. a že nadále trvá na svém názoru, že v dané věci se jednalo o procesní rozhodnutí, které je podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu. Uvedená právní úprava však neznamená, že by stěžovatel byl zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu II. části o. s. ř. prostřednictvím institutů zařazených v §550 případně §451 a násl. o. z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Krajský soud dále zdůraznil, že věc neposuzoval podle ustanovení §57 zákona o správě daní a poplatků, ale podle §73 tohoto zákona, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Celní ředitelství v Plzni, jako vedlejší účastník, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud by Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatelky věcně projednal, musel by dospět k závěru, že je nedůvodná a přezkoumávané rozhodnutí by musel potvrdit v podstatě ze stejných důvodů, které jsou uvedeny v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud je v ústavní stížnosti tvrzen rozpor se skutečným stavem věci a rozpor s ustanoveními celního zákona, celní ředitelství žádný rozpor neshledalo, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti za relevantní a v souladu se skutečným stavem věci. Ze spisového materiálu Celního ředitelství v Plzni, vedeného k rozhodnutí ze dne 20. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/14/99, a ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 93/2000, Ústavní soud zjistil, že Celní úřad F. vydal dne 30. 8. 1999 výzvu ručiteli (stěžovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku celního dluhu ve výši 305 763,-- Kč za dlužníka P. K., za kterého stěžovatelka poskytla celnímu úřadu záruku ve výši 657 302,-- Kč a který dluh v zákonem stanovené lhůtě neuhradil. Odvolání stěžovatelky, ve kterém namítala neplatnost záruční listiny, Celní ředitelství v Plzni shora citovaným rozhodnutím zamítlo. Krajský soud v Plzni pak ústavní stížností napadeným usnesením řízení o žalobě stěžovatelky zastavil s odůvodněním, že přezkoumávané rozhodnutí je procesní povahy a jako takové je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud shrnul skutková zjištění, ze kterých vyplynulo, že stěžovatelka se v záruční listině zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše 657 302,-- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu, že Celní úřad F. záruční listinu bez výhrad přijal, že rozhodnutí o přijetí poskytnuté záruky bylo ručiteli doručeno dne 20. 5. 1999 ústním vyhlášením a že vzhledem k výslovnému prohlášení ručitele o vzdání se nároku na doručení písemného rozhodnutí a práva na odvolání nabylo toto rozhodnutí téhož dne právní moci. Na základě těchto zjištění krajský soud vyvodil, že stěžovatelka se stala ručitelem za celní dluh P. K. a že zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení §254 - §263 celního zákona. Poté, co dlužník nezaplatil vyměřený celní dluh, a poté, co marně uplynula lhůta stanovená pro zaplacení, celní úřad vyzval k zaplacení splatného nedoplatku ručitele. Podle krajského soudu má ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, vždy akcesorickou povahu a nemůže existovat, aniž existuje závazek hlavní. Nalézací řízení správní bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi a teprve po nesplnění povinnosti splnit celní dluh nastoupilo řízení vykonávací či vymáhací podle ustanovení §11 odst. 1 písm. h) celního zákona. Vymáhání celních dluhů se řídí ustanoveními zákona o správě daní a poplatků, podle §73 odst. 1 citovaného zákona je výzva k zaplacení nedoplatku procesním rozhodnutím a stejný charakter si zachovává i ve vztahu k ručiteli. Napadené rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni proto není rozhodnutím ve věci vyměření cla podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) celního zákona, ale dotýká se jen procesních práv stěžovatelky. Protože procesním právům současná právní úprava správního soudnictví ochranu neposkytuje [§248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], krajský soud řízení zastavil. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází správní soud z názoru, že výzva celního orgánu učiněná ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vůči dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem k vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. S tímto právním názorem soudu lze zcela souhlasit, nelze však akceptovat, že stejnou procesní povahu má i výzva určená ručiteli, a to z následujících důvodů. Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení §320 celního zákona - i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve celní orgán stanovil povinnost zaplatit dluh, ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu shora citovaného ustanovení, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní. Až výzvou se ručitel dovídá o tom, že dlužník svůj dluh v konkrétní výši nesplnil, a teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku za dlužníka ve stanovené lhůtě a v konkrétní výši. Jinými slovy, teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy. Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kterým stěžovateli znemožnil přístup k nezávislému a nestrannému soudu, jenž by posoudil jeho námitky týkající se neplatnosti záruční listiny mající základ v právu hmotném. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 2 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. července 2001