Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.10.2001, sp. zn. IV. ÚS 446/98 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 146/24 SbNU 49 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.446.98

sp. zn. IV. ÚS 446/98 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě, o ústavní stížnosti V. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 59/96-25, ze dne 31. 7. 1998, rozhodnutí Oblastního celního úřadu Břeclav, čj. 01-4238/95, ze dne 14. 12. 1995 a rozhodnutím Celního úřadu Břeclav - dálnice, čj. . 29-1818/CD/95, 29-1819/CD/95, 29-1820/CD/95, 29-1821/CD/95, 29-1822/CD/95 a 29-1823/CD/95, ze dne 20. 10. 1995, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 59/96-25, ze dne 31. 7. 1998, rozhodnutí Oblastního celního úřadu Břeclav, čj. 01-4238/95, ze dne 14. 12. 1995, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice, čj. 29-1818/CD/95, 29-1819/CD/95, 29-1820/CD/95, 29- 1821/CD/95, 29-1822/CD/95 a 29-1823/CD/95, ze dne 20. 10. 1995, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecného soudu a celních úřadů. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pracoval a dosud pracuje jako řidič kamionu v pracovním poměru u svého zaměstnavatele. Tuto činnost vykonával i v době, kdy kamionem převážel ze Slovenské republiky přes státní hranici ropné produkty, jejichž vlastníkem byla společnost CWA, s.r.o., a společnost Horex, s.r.o. Napadenými rozhodnutími Celního úřadu Břeclav-dálnice bylo v souvislosti s touto přepravou motorové nafty stěžovateli uloženo uhradit celní dluh v celkové výši 2,300.617,- Kč, s odvoláním, že jako deklarant u zboží propuštěného do režimu tranzitu nezajistil splnění povinností vyplývajících z tohoto režimu. Odvolání podané proti těmto platebním výměrům však Oblastní celní úřad Břeclav napadeným rozhodnutím zamítl a rovněž Krajský soud v Brně jeho žalobu proti rozhodnutí odvolacího celního úřadu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena jeho ústavní práva, zejména jeho právo být souzen soudcem, který je při svém rozhodování vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), dále jeho právo vystupovat v soudním řízení v rovném postavení s ostatními účastníky a rovněž právo, aby při soudním jednání byla respektována zásada ústnosti a veřejnosti (čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR). Krajský soud svým rozhodnutím porušil i jeho právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy chráněné čl. 36 odst. 2. a rovněž práva chráněná čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, neboť jeho záležitost nebyla podle jeho názoru projednána spravedlivě a nebyl soudem ve své záležitosti vyslechnut. V tomto směru stěžovatel obecně upozorňuje i na nesoulad ustanovení §244 a násl. o.s.ř. s Úmluvou. Na podporu výše uvedených tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí ke skutkové stránce věci, že ropné produkty byly nejprve proclívány na vnitrozemské celnici, později pak došlo k tomu, že zboží bylo dopravováno a vykládáno přímo ve skladišti konečných odběratelů a tam také proclíváno, což celní zákon umožňuje. Konkrétní proclení u společnosti CWA, s.r.o., pak probíhalo tak, že řidiči čekali venku před místností, kde probíhalo vlastní celní odbavování a byli nuceni pracovníku společnosti odevzdat celní deklarace, neboť celník odmítl jednat s jednotlivými řidiči. Řidiči pak obdrželi potvrzení o celním odbavení zboží s úředním kulatým razítkem příslušné celnice. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že se jednalo o úřední postup celních orgánů, jehož správnost odpovídala právním předpisům. Stěžovatel neměl možnost zjistit, že z hlediska vnitřních vztahů celní služby tento postup nebyl schválen a povolen, a podle jeho názoru tvrzení celnice, že se jedná o zfalšovaná razítka, neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel dále uvádí, že nemohl být ve smyslu ustanovení §107 celního zákona celním deklarantem, ale byl pouze řidičem dopravujícím zboží přes hranici. Vždy přitom namítal, že jednal jako zástupce a nikoliv svým jménem a za svoji osobu. Ustanovení §107 odst. 3 celního zákona podle jeho názoru sice konstruuje domněnku, že osoba, která neprohlásí, že jedná jménem nebo ve prospěch jiné osoby, se považuje za osobu jednající vlastním jménem a ve svůj prospěch, v jeho případě však byla tato domněnka vyvrácena plnou mocí. Stěžovatel proto tvrdí a vždy tvrdil, že nikdy neodňal zboží celnímu dohledu, a nemohl mu tedy vzniknout celní dluh, jak ostatně vyplývá z výše popsaného způsobu celního odbavování předmětného zboží. K jednání krajského soudu stěžovatel namítá, že prostřednictvím svého právního zástupce navrhl svůj výslech, ale soud tento výslech nepřipustil s odůvodněním, že v tomto typu soudního řízení se neprovádí dokazování. Stěžovatel se domnívá, že má nezadatelné právo být soudem jako účastník vyslechnut a tento požadavek nelze ignorovat poukazem na nemožnost provádět dokazování. Při ústním jednání před soudem pak stěžovatel poukázal na právní aspekt obdržených potvrzení o celním odbavení zboží s tím, že se jedná o veřejné listiny. Tímto aspektem věci se však soud odmítl zabývat s odůvodněním, že se jedná o v žalobě neuvedený důvod. Stěžovatel s tímto názorem zásadně nesouhlasí, neboť již v žalobě tvrdil, že potvrzení nebyla falešná a při jednání před soudem tvrzený důvod pouze upřesnil v souladu se zásadou ústnosti. Tyto skutečnosti stěžovatel tvrdil také ve své žalobě podané u Krajského soudu v Brně, kdy žaloba respektovala ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. a v žalobě byly zdůrazněny zejména dva základní důvody, a to že stěžovatel nebyl celním deklarantem a dále že neodňal zboží celnímu dohledu. Názor krajského soudu, že stěžovatel po uplynutí příslušné lhůty rozšířil důvody žaloby, neodpovídá podle jeho názoru skutečnosti, a soud se měl zabývat všemi důvody uplatněnými žalobcem, tedy i důvody uplatněnými u jednání. Stěžovatel ke zmíněnému závěru soudu dále namítá, že přílohou žaloby bylo i písemné vyhotovení jeho odvolání proti předmětným správním rozhodnutím a v textu žaloby odkaz na jeho obsah. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na přílišný důraz soudu na formální stránku věci, kdy soud fakticky aplikoval při posuzování náležitostí žaloby ustanovení zákona č. 36/1876 ř.z. a nikoliv příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatel na toto usuzuje z použití pojmů "naříkané rozhodnutí" a "stižné důvody", které platný právní řád nezná. Současné procesněprávní předpisy jsou však založeny na určité bezformálnosti a pokud by krajský soud postupoval podle současné právní úpravy, nemohl by podle stěžovatelova názoru žalobu zamítnout, aniž by se zabýval jeho tvrzením, že zboží neodňal celnímu dohledu, a že potvrzení celnice o celním odbavení zboží je veřejnou listinou. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 59/96, a dále spisový materiál Celního úřadu Břeclav, který představoval podklad pro vydání napadených rozhodnutí celních úřadů. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně. Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně s ohledem na skutečnost, že již nemá k dispozici správní spis stěžovatele, odkazuje zejména na odůvodnění svého rozsudku. S námitkou stěžovatele, že byla porušena jeho ústavní práva, zejména jeho právo být souzen soudcem, s poukazem na čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR, krajský soud nesouhlasí. V posuzované věci bylo dne 31. 7. 1998 nařízeno jednání a stěžovatel byl prostřednictvím svého právního zástupce k jednání předvolán, jednání se zúčastnil a k projednání věci došlo při jednání. Nelze také souhlasit s námitkou, že věc nebyla projednána spravedlivě a stěžovatel nebyl ve své záležitosti vyslechnut. Právní zástupce stěžovatele byl vyzván, aby se k věci za stěžovatele vyjádřil a přednesl závěrečný návrh. Spravedlivému procesu tak bylo v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu učiněno zadost. Výslech účastníka řízení je součástí dokazování, které se v souladu s ustanovením §250i odst. 1 o.s.ř. při přezkoumávání zákonnosti neprovádí, neboť pro soud je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Toto ustanovení sice neznamená nemožnost provedení dokazování, může však dle soudu směřovat pouze ke zjištění, zda skutkový stav, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu, byl pro rozhodnutí ve věci postačující, a soud ho za takový považoval. Provedení výslechu účastníka řízení by bylo možné provádět též za účelem objasnění výhrad stěžovatele, o něž opírá svou argumentaci. V projednávané věci však žádné pochybnosti o podstatě výhrad stěžovatele neexistovaly a stěžovatel byl navíc v souladu s ustanovením §250a o.s.ř. zastoupen advokátem, který zajišťoval kvalifikovanou argumentaci. Pokud jde o námitku vadného skutkového posouzení věci soudem, odkazuje krajský soud na argumentaci podrobně uvedenou v odůvodnění rozhodnutí. Nelze souhlasit s námitkou, že stěžovatel jednal jako zástupce, že nejednal svým vlastním jménem a za svoji osobu, neboť pro případ zastoupení stanoví celní zákon v ustanovení §107 přesná pravidla. Tvrzení stěžovatele je v rozporu s náležitostmi zastoupení podle citovaného ustanovení. Soud navíc poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, kdy Ústavnímu soudu nepřísluší hodnocení důkazů provedených soudy. Ani poslední výtku stěžovatele, že se soud odmítl zabývat námitkou vznesenou až při jednání, nelze uznat za oprávněnou. Důvody jsou podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy soud konstatuje, že námitkou vznesenou až při jednání došlo k rozšíření rozsahu napadení, že tedy stěžovatel uváděl další žalobní body, tj. vytýkal napadenému rozhodnutí další nezákonnost. Takový postup je však v rozporu s ustanovením §250h odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel nebyl podle názoru krajského soudu dotčen na svých základních právech, zejména právu plynoucímu z čl. 36 odst. 2 Listiny, když byla jeho žaloba proti rozhodnutí správního orgánu soudem řádně projednána a meritorně posouzena a rozhodnuta. Krajský soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta. Celní ředitelství Brno se postavení vedlejšího účastníka ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdalo. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených v Listině základních práv a svobod , opravňující zásah Ústavního soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu. Jak již Ústavní soud konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 325/99), jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než stanoveným účelům. Účelem části páté občanského soudního řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst.2 Listiny). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že navíc jeho nálezem ze dne 27. 6. 2001, sp. zn Pl. ÚS 16/99, došlo dnem 31. 12 .2002 ke zrušení části páté "Správní soudnictví" (§244-§250s) zákona č. 99/1963 Sb.(Nález byl vyhlášen pod č. 276/2001 Sb. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že krajský soud se výše uvedenými principy neřídil a přes svá tvrzení obsažená v odůvodnění rozsudku a ve vyjádření k ústavní stížnosti se přezkoumáním napadených správních rozhodnutí, v rozsahu odpovídajícímu závažnosti případu a především popsanému skutkovému ději, nezabýval. Ve svém rozhodnutí se pouze zaměřil na ověření formálního splnění podmínek daných celním zákonem pro stanovení odpovědnosti stěžovatele za celní dluh. Z dispoziční zásady vyjádřené v ust. §249 odst. 2 o.s.ř. , kterou je správní soudnictví ovládáno, vyplývá, že žaloba musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či jiný právní předpis. Z podaného žalobního návrhu stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel požadovaným základním náležitostem žalobního návrhu vyhověl a zcela jednoznačně - výslovně uvedl, že ve věci byl nepřesně a nedostatečně zjištěn skutkový stav, když konkrétně namítal, že byl uveden celníky v omyl, že není pravdou, že se jedná o falzifikovaná razítka na dokladech o proclení zboží, a že se jedná dle jeho názoru o zneužití pravých razítek úředními osobami. V žalobě dále uvedl, že nebyly v jeho případě splněny podmínky pro postup dle §240 celního zákona, nebyl ten kdo zboží odňal celnímu dohledu a ani si nebyl vědom toho, že zboží je celnímu dohledu odnímáno. Odnětí zboží bylo naopak umožněno postupem celních orgánů ve spolupráci s pracovníky společnosti C., spol. s r.o. Ústavní soud má zato, že stěžovatelův žalobní návrh, byť ne zcela vyčerpávajícím způsobem, přesto projednal problematiku věci způsobem, požadovaným ustanovením §249 o.s.ř., a povinností soudu proto bylo v žalobou uplatněném rozsahu přezkoumat zákonnost vydaných rozhodnutí celních orgánů. Ve vztahu k napadeným celním rozhodnutím stěžovatel jednak namítá, že nemohl být celním deklarantem ve smyslu ustanovení §107 celního zákona, a dále tvrdí, že nikdy neodňal zboží celnímu dohledu, a nemohl mu tedy vzniknout celní dluh. Své závěry krajský soud o odpovědnosti stěžovatele za vznik celního dluhu opřel zejména o to, že z tranzitních celních prohlášení založených ve správním spisu vyplývá, že je na nich jako deklarant uveden a podepsán stěžovatel, a to vlastním jménem a ve svůj vlastní prospěch ( uvedený kód VJ/JP), přičemž o zastoupení ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 celního zákona nešlo, neboť stěžovatel neprohlásil v souladu s ustanovením §107 odst. 3 celního zákona, že jedná ve prospěch zastoupené osoby a nespecifikoval, zda se jedná o zastoupení přímé nebo nepřímé. Ústavní soud však má za to , že v souvislosti se všemi okolnostmi případu bylo třeba, aby celní orgány při zjišťování, zda stěžovatel byl skutečně celním deklarantem, přistoupily k námitkám stěžovatele uplatněným v tomto směru individuálně, nikoliv jen z hlediska formálního dodržení příslušných ustanovení zákona, a posoudily všechny pro řádné objasnění věci nabízející se důkazy, tj. i plnou moc, ze které stěžovatel dovozuje, že nevystupoval jako celní deklarant svým jménem za svou osobu, ale jako zástupce zaměstnavatele J. Z. -SAPM a rovněž vyvodily závěry z údajů v záručních listinách k jednotlivým tranzitním celním prohlášením, ve kterých ve 4 případech je jako celní deklarant uveden SAPM, č.p. 158, 378 18 Stříbřec a nikoliv stěžovatel (záruční listina vyhotovená k tranzitnímu celnímu prohlášení č. 3022351405387, č. 3022351405178, č. 3022351405140, č. 3022351405259, č. 3022351405303). Pokud jde o tvrzení, že stěžovatel odňal zboží celnímu dohledu, je třeba konstatovat, že soud ponechal bez povšimnutí, že řada věcí zůstala v daném případě zcela neobjasněna, přičemž tato okolnost byla naprosto jednoznačně zřejmá z odporujících si tvrzení uváděných stěžovatelem a žalovaným. Z vyjádření celních orgánů vyplývá , že v daném případě skutečně došlo k vystavení potvrzení o předložení zboží, která však byla následně Celním úřadem Zlín označena za falzifikáty, a obdobně nebylo popřeno, že bylo rovněž vystaveno potvrzení pro firmu Horex, spol. s r.o., opravňující k proclení zboží mimo prostor celního úřadu, které rovněž bylo označeno jako falešné. Z přípisu Celního úřadu Zlín ze dne 3. 11. 1995, ve kterém byl Oblastní celní úřad Břeclav informován o výsledcích šetření, vyplývá, že potvrzení o proclení zboží nesplňovala veškeré náležitosti a nebyla opatřena kulatým razítkem ( tvrzení rozporné s údaji uváděnými stěžovatelem), přičemž potvrzení měla být vystavena zaměstnancem, vykonávajícím funkci celního rady Celního úřadu Zlín, který však tragicky zemřel, a nemůže se k věci vyjádřit. Soud se tak spokojil s konstatováním celního úřadu, že potvrzení o ukončení tranzitu byla následně prohlášena za neplatná, aniž byl o tomto závěru opatřen jakýkoliv důkaz, navíc v situaci navozující pochybnosti a kdy stěžovatel neměl možnost tvrzení celních orgánů vyvrátit. Obdobně se ztotožnil s pouhým tvrzením, že žádní pracovníci celního úřadu ani pracovníci společnosti C., spol. s r.o., se v souvislosti vystavením předmětných potvrzení a jednání na celnici neangažovali (tedy pouhým popřením opačného tvrzení stěžovatele). Dle názoru Ústavního soudu se v posuzovaném případě nelze spokojit se stanoviskem soudu, uvedeným v odůvodnění rozhodnutí, že z hlediska odpovědnosti žalobce není právně významné, že na odnětí zboží celnímu dohledu se případně podílely i jiné subjekty. Za situace kdy stěžovatel od počátku tvrdil, že v záležitosti vystupoval pouze jako řidič na základě plné moci a jednal jménem a ve prospěch svého zaměstnavatele, který zajišťoval ze Slovenska dovoz ropných produktů vlastnicky náležející společnosti C., spol. s r.o., a Horex, s.r.o., jednalo se přitom o dovoz těchto produktů ve velkém objemu a značné hodnoty a kdy z okolností případu nelze vyloučit, že protiprávního jednání se v souvislosti s dovozem zboží mohly dopustit i jiné osoby, přičemž není vyloučen i podíl samotných zaměstnanců celního úřadu, není možné při stanovení odpovědnosti stěžovatele za vznik celního dluhu ve výši přesahující 2 mil. Kč, účastnícího se na dovozu zboží jako řidič, vycházet z nedostatečně objasněného skutkového stavu věci. Jak již Ústavní soud konstatoval v obdobné věci (sp. zn. IV.ÚS 460/2000), s ohledem na složitost věci, nelze při stanovení celního dluhu automaticky stanovit povinnost k jeho úhradě stěžovateli jen na základě formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona na údaje vyplývající z celního prohlášení, když okolnosti nasvědčují tomu, že to mohly být jiné osoby, které se dopustily protiprávního jednání vedoucímu k nedodání zboží do celního úřadu určení. Obdobně jako v uvedené věci i zde Ústavní soud zastává názor, že nelze přistoupit na zjednodušený způsob, jakým se celní orgány a soud vypořádaly s případem, neboť z takového pojetí věci vyplývá, že stát nazírá na tentýž skutkový děj dvojím pohledem, když na jedné straně je na základě neúplně zjištěných skutečností a formálně aplikovaných ustanovení celního zákona stanovena povinnost stěžovatele k úhradě celního dluhu ve výši 2,300.617,- Kč a současně se připouští, že k porušení právních předpisů, vedoucích ke vzniku celního dluhu došlo či mohlo dojít i vinou osob odlišných od stěžovatele, navíc za situace, kdy není jednoznačně vyloučeno, že se na této eventuelně i trestné činnosti nepodíleli sami zaměstnanci příslušného státního orgánu. Ústavní soud se ztotožňuje i s dalšími námitkami stěžovatele týkajícími se postupu krajského soudu v průběhu řízení. I když podle ustanovení §250i odst. 1 o.s.ř. je při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, není vyloučena možnost provádět dokazování, které může směřovat právě k ověření toho, jaký skutkový stav tu v době vydání správního rozhodnutí byl. V daném případě, s ohledem na výše uvedené okolnosti věci, je nutno považovat vyjádření krajského soudu, že skutkový stav, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu, považoval za dostatečný a odmítl z tohoto důvodu výslech stěžovatele, za odepření práva stěžovatele na spravedlivý proces. Obdobně nelze považovat požadavek stěžovatele na nutnost prokázat, že v případě předložených potvrzení, která dle jeho názoru mají charakter veřejné listiny, se jedná o falzifikáty, za rozšíření žaloby uplatněné po lhůtě stanovené podle §250b o.s.ř., neboť v souvislosti se všemi okolnostmi případu se jednalo pouze o upřesnění požadavku (tvrzeného již v žalobě) na nutnost řádně zjistit skutkový stav případu. Z uvedených důvodů Ústavní soud zrušil nejen rozsudek krajského soudu, který tím, že nevycházel při svém rozhodování z obsahu a smyslu celé žaloby, ale omezil se jen na posouzení formální správnosti postupu celních orgánů, odepřel stěžovateli přístup ke spravedlnosti, ale také obě správní rozhodnutí, neboť právních předpisů bylo shledáno již v postupu celních orgánů obou stupňů, které vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Bude tedy na celních orgánech, aby nyní znovu a v souvislosti se všemi zjištěnými okolnostmi, včetně eventuálních dalších zjištění, vyplývajících z případných závěrů orgánů činných v trestním řízení (pokud v souvislosti s dovozem předmětného zboží bylo takové řízení vůči dalším osobám vedeno), posoudily, kdo byl celním deklarantem, zejména pak, kdo odpovídal za odnětí zboží celnímu dohledu, a kdo tedy nese odpovědnost za vzniklý celní dluh. Ústavní soud proto rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 59/96-25, ze dne 31. 7. 1998, rozhodnutí Oblastního celního úřadu Břeclav, čj. 01-4238/95, ze dne 14. 12. 1995, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice, čj. 29-1818/CD/95, 29-1819/CD/95, 29-1820/CD/95, 29-1821/CD/95, 29-1822/CD/95 a 29-1823/CD/95, ze dne 20. 10. 1995, zrušil dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. října 2001