Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.02.2001, sp. zn. IV. ÚS 456/2000 [ nález / JANŮ / výz-2 ], paralelní citace: N 28/21 SbNU 245 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.456.2000

sp. zn. IV. ÚS 456/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě věci ústavní stížnosti I. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2000, č.j. 19 Co 132/2000-25, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2000, č.j. 19 Co 132/2000-25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29.10.1999, č.j. 21 C 82/99-12, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2000, č.j. 19 Co 132/2000-25, potvrzující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29.10.1999, č.j. 21 C 82/99-12, kterým bylo zastaveno řízení, v němž stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody vůči vedlejším účastníkům (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných). Ve stížnosti stěžovatelka tvrdí, že Městský soud v Praze porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a že jeho postup je odepřením spravedlnosti, což pokládá za výraz protiústavnosti (čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny). Porušení základních práv spatřuje konkrétně v postupu soudů, který následoval po podání její žaloby směřující jednak vůči každému z vedlejších účastníků samostatně a současně vůči oběma společně, kdy ji soud I. stupně vyzval, aby žalobu upřesnila, po doplnění však řízení zastavil, jeho rozhodnutí soud II. stupně potvrdil a vyjádřil názor, že žaloba je neurčitá, když stěžovatelka požaduje zaplatit částku samostatně na první žalované a druhém žalovaném a na obou žalovaných s tím, že mají plnit společně a nerozdílně. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, vyšel ve svém vyjádření ze zjištění, že jedinou výtkou stěžovatelky je právní názor zaujatý odvolacím soudem v napadeném usnesení, a proto plně odkázal na jeho odůvodnění, v němž uvedl důvody vedoucí k potvrzení usnesení soudu I. stupně. Vedlejší účastník V. D. zásilku s výzvou k vyjádření nepřevzal, vedlejší účastnice I. D. se nevyjádřila. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fází řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 21 C 82/99 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala, v postavení žalobkyně, dne 18.5.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 6 návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby soud uložil žalovaným z titulu odpovědnosti za škodu povinnost zaplatit jí peněžitou částku ve výši 124 725,- Kč s příslušenstvím, a pro případ podání odporu navrhla alternativně vydání rozsudku vůči oběma žalovaným (v této části petitu uvedla požadavek na zaplacení částky 124 725,- Kč a částky 125 990,- Kč), nebo - bude-li dána odpovědnost jen žalovaného V. D. - jen vůči němu. Škoda údajně vznikla demolicí stavby garáže a stěžovatelka byla vlastníkem jedné její ideální poloviny; přičemž podle znaleckého posudku byla cena celé garáže 249 450,- Kč, jí tedy vznikla škoda nejméně ve výši jedné poloviny, tj. 124 725,- Kč. Soud dne 4.6.1999 vydal platební rozkaz č.j. Ro 669/99-6, jímž návrhu stěžovatelky zcela vyhověl, vedlejší účastníci proti němu podali odpor, čímž došlo k jeho zrušení (§174 odst. 2 obč. soudního řádu). Soud následně usnesením ze dne 29.9.1999, č.j. 21 C 82/99-8a, vyzval stěžovatelku, aby žalobu doplnila a v doplnění přesně určila čeho se domáhá (s odkazem na to, že v petitu uvádí dvě různé částky) a proti komu žaloba směřuje. Na výzvu zareagovala stěžovatelka tak, že zformulovala žalobní návrh, jímž se domáhala vydání tohoto rozsudku (na základě tvrzení, že se domáhá náhrady škody proti žalovaným, když byla zbourána její garáž a podkladem protiprávního jednání byla žádost druhého žalovaného o stavební povolení k demolici stavby, spoluvlastnictví garáže první žalované a projevy druhého žalovaného, že je zmocněncem první žalované): 1.Žalovaná I.D. je povinna zaplatit žalobkyni Kč 124.725 s 26% úrokem od 19.9.1997 do 13.8.1998, 23% úrokem od 14.8.1998 do 26.10.1999, 20% úrokem od 27.10.1998 do 22.12.1998, 15% úrokem od 23.12.1998 do 11.3.1999 a 12% úrokem od 12.3.1999 do zaplacení a nahradit náklady řízení k rukám JUDr. I.B., advokátky. 2.Žalovaný V.D. je povinen zaplatit žalobkyni Kč 124.725 s 26% úrokem od 19.9.1997 do 13.8.1998, 23% úrokem od 14.8.1998 do 26.10.1999, 20% úrokem od 27.10.1998 do 22.12.1998, 15% úrokem od 23.12.1998 do 11.3.1999 a 12% úrokem od 12.3.1999 do zaplacení a nahradit náklady řízení k rukám JUDr. I.B., advokátky. 3.Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni Kč 124.725 s 26% úrokem od 19.9.1997 do 13.8.1998, 23% úrokem od 14.8.1998 do 26.10.1999, 20% úrokem od 27.10.1998 do 22.12.1998, 15% úrokem od 23.12.1998 do 11.3.1999 a 12% úrokem od 12.3.1999 do zaplacení a nahradit náklady řízení k rukám JUDr. I.B., advokátky. Usnesením ze dne 29.10.1999, č.j. 21 C 82/99-12, soud řízení zastavil, což odůvodnil tvrzením, že z podané žaloby není patrno, jaké částky se žalobkyně domáhá, když v doplnění žaloby požaduje celkem 374 175,- Kč, ač ze zdůvodnění žaloby vyplývá, že vzniklá škoda činí 124 725,- Kč. Tuto okolnost považoval prvostupňový soud za takový nedostatek podání, pro který nelze v řízení pokračovat. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítá, že z doplnění žaloby je zcela zřejmé, proti komu žaloba směřuje, které věci se týká a co sleduje. V daném případě jí byla způsobena škoda, jejíž výše je známa, avšak neví, kdo škodu způsobil, neboť v úvahu přichází, že tak učinila žalovaná nebo žalovaný nebo oba žalovaní společně, přičemž zdůraznila, že je srozuměna s tím, že některému z jejích návrhů nebude vyhověno. Odvolací soud usnesením ze dne 31.3.2000, č.j. 19 Co 132/2000-25, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, což odůvodnil tím, že i přes poučení soudu žalobkyně požadovala zaplacení určené částky jednak samostatně po první žalované a druhém žalovaném, jednak na obou žalovaných solidárně. Podle jeho názoru není zřejmý předmět žaloby a z tohoto důvodu je žaloba neurčitá a tím i neschopná věcného projednání. Soud sice přisvědčil žalobkyni, že je možné uplatnit u soudu i neoprávněný nárok a soud je povinen o něm rozhodnout, toto věcné projednání žaloby však předpokládá její určitost a srozumitelnost, aby nebylo pochyb o tom, o jakém nároku, resp. o jaké výši má být soudem rozhodnuto. Je notorietou, že podstatné obsahové náležitosti žaloby vyplývají z §42 odst. 4 a §79 odst. 1 obč. soudního řádu. To znamená, že ze žaloby, jako jednoho druhu podání, musí být patrno, kterému soudu je určena, kdo ji činí a co sleduje, musí být podepsána a datována; konkrétně musí žaloba obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků, popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Stanovením těchto náležitostí má být zabezpečeno naplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Soudní praxe rozhodujícími skutečnostmi rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. a logicky vyžaduje, aby žalobní petit byl tak přesný, určitý a srozumitelný, aby po jeho převzetí do enunciátu mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Případné vady žaloby lze odstranit postupem podle §43 obč. soudního řádu. V posuzované věci stěžovatelka po úpravě zformulovala žalobní návrh ve výše uvedeném znění. Je patrné, že žalobní petit je dostatečně určitý a srozumitelný, protože je v něm vyjádřen návrh stěžovatelky, aby žalovaným subjektům byla uložena povinnost zaplatit jí konkrétně uvedenou peněžní částku (Ústavní soud ponechává stranou pozornosti výpočet úroků z prodlení, který nekoresponduje vl. nař. č. 142/1994 Sb.). Nejde ani o takové nesprávné podání, které sice obsahuje přesné, určité a srozumitelné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor (např. nevychází-li petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností). Stěžovatelka v průběhu řízení (zejména v odvolání proti usnesení soudu I. stupně) výslovně uvedla, že neví, kdo jí škodu způsobil, přičemž přichází v úvahu jak každý ze žalovaných samostatně, tak oba společně. Žalobu nelze považovat za neurčitou, jestliže žalobnímu návrhu, nebo jeho části, nebude moci být vyhověno proto, že není v souladu s hmotným právem (žalovaný není pasivně legitimován), ani tehdy, jestliže jednotlivé části petitu nemohou vedle sebe obstát (navzájem se vylučují). Podle výsledku nalézacího řízení (především v závislosti na unesení důkazního břemene) obecný soud rozhodne, která z částí žaloby je věcně nedůvodná a zamítne ji (příp. ji zamítne v celém rozsahu). Posuzovat soulad žaloby s hmotným právem ještě před tím, než bude požadovaný nárok věcně projednán, soudu nepřísluší. Riziko, že takto: formulované žalobě nebude vyhověno, nese v plném rozsahu žalobce. Jestliže bylo řízení před obecnými soudy, z výše uvedených důvodů, zastaveno, aniž došlo k meritornímu projednání stěžovatelčiny žaloby, bylo porušeno její základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (denegatio iustitiae) podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i povinnost soudů poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům podle čl. 90 Ústavy. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.3. 2000, č.j. 19 Co 132/2000-25, zrušil §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; současně Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie zrušil i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29.10.1999, č.j. 21 C 82/99-12, aby bylo možno bez dalších prodlení přikročit k meritornímu projednání žaloby. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. února 2001