ECLI:CZ:US:2001:4.US.464.98
sp. zn. IV. ÚS 464/98
Usnesení
IV. ÚS 464/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a Evy Zarembové JUDr. o ústavní stížnosti J.V., zastoupené JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 25 Co 553/98, ze dne 2. 9. 1998, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 3 Ústavy ČR a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, čj. 5 C 140/97-27, ze dne 29. 5. 1998. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby byla T., (žalovaná), povinna zaplatit jí částku 8.848,- Kč s úrokem z prodlení, neboť tento její nárok podle názoru soudu zanikl započtením pohledávky žalované.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, domáhala se podanou žalobou zaplacení dlužné částky z honoráře, který jí měla žalovaná zaplatit podle smlouvy o spolupráci ze dne 1. 1. 1997. Okresní soud však její žalobní návrh zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka sice měla nárok na zaplacení žalované částky, tento nárok však dle názoru soudu zanikl započtením pohledávky ze strany žalované, která vyplynula z ustanovení o smluvní pokutě obsaženého v čl. IV. výše zmíněné smlouvy o spolupráci. V uvedeném článku smlouvy se stěžovatelka zavázala, že po ukončení spolupráce s T., nebude po dobu 4 měsíců vykonávat činnosti v oboru mluvené slovo pro konkurenční subjekt v regionu VČ, a toto ujednání nesplnila. Stěžovatelka podala proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu odvolání, které odůvodnila tím, že dané ustanovení smlouvy, zakazující vyvíjet činnost v oboru, je neplatné, neboť jím byla porušena ustanovení čl. 3 Ústavy ČR a čl. 26 Listiny, která zabezpečují každému právo na podnikání, jež může být omezeno pouze zákonem. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací však její odvolání zamítl a rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka proto v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nesprávně posoudil právní stav, když zaujal stanovisko, že předmětný článek IV. smlouvy o spolupráci je platný. Jeho rozhodnutí je tak v rozporu s výše zmíněnými články Ústavy ČR a Listiny a stěžovatelka navrhuje zrušení stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a připojil si spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 5 C 140/97.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové konstatuje, že stěžovatelka svoji stížnost opírá o právní argumentaci, která byla obsažena rovněž v jejím odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního soudu. Krajský soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se zmíněnou právní argumentací stěžovatelky zabýval.
Jak Ústavní soud zjistil z návrhu stěžovatelky a připojeného soudního spisu, uzavřela stěžovatelka s žalovanou T., dne 1. 1. 1997 smlouvu o spolupráci. Tuto smlouvu, uzavřeli účastnící této smlouvy v rovnoprávném vztahu dvou podnikatelů. Podle této smlouvy se stěžovatelka zavázala zajišťovat pro žalovanou "uměleckou činnost v oboru mluvené slovo" a žalované pak fakturovala svůj honorářový nárok do čtvrtého dne následujícího měsíce dle tarifů zpravodajských příspěvků. V čl. IV. se stěžovatelka zavázala, že v případě ukončení platnosti smlouvy nebude po dobu minimálně čtyř měsíců vykonávat činnost, kterou realizovala pro žalovanou, pro jiný subjekt se sídlem v regionu VČ. Pokud by tento svůj závazek porušila, zavázala se žalované zaplatit smluvní pokutu ve výši 20.000,- Kč, a to nejpozději do 30 dnů ode dne písemného vyzvání ze strany žalované. Jak stěžovatelka uvedla v odvolání (č.l. 30) a při jejím výslechu jako účastníka řízení (č.l. 20), byla si při uzavírání smlouvy o spolupráci obsahu ujednání čl. IV. smlouvy vědoma a s ním srozuměna, neměla však na vybranou, chtěla-li v T., pracovat. Tehdy toto ujednání považovala za platné, v současné době ho však již za platné nepovažuje.
Smlouvu o spolupráci, platnost jejíhož čl. IV. představuje meritum podané ústavní stížnosti, uzavřeli účastníci jako subjekty podnikání. V návaznosti na tuto skutečnost je také třeba smluvní ujednání obsažené v čl. IV. smlouvy posuzovat. Stěžovatelka svoje námitky proti platnosti čl. IV. smlouvy o spolupráci vyslovila již v podaném odvolání proti rozhodnutí soudu I. instance a po potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí odvolacím soudem tyto námitky zopakovala v podané ústavní stížnosti. Krajský soud v Hradci Králové se v napadeném rozhodnutí odvolacími námitkami stěžované obšírně zabýval a neshledal důvody absolutní neplatnosti smlouvy jako celku nebo neplatnosti části této smlouvy. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že smlouva byla uzavřena subjekty způsobilými k právním úkonům, byla uzavřena svobodně a vážně určitě a srozumitelně, jejím předmětem je jistě plnění možné a svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a nepříčí se ani dobrým mravům, forma, ve které byla uzavřena, je formou přísnější oproti formě zákonné (§37 - §40 o.z.). Pokud stěžovatelka namítala, že k podpisu smlouvy byla přinucena, neboť jestliže chtěla u žalované organizace pracovat, pak jí nic jiného nezbývalo, odvolací soud z obsahu spisu nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že stěžovatelka byla k uzavření smlouvy přinucena. Samotný ústupek stěžovatelky v jejích představách o obsahu smlouvy, vyvážený realizací její vůle vykonávat ve smlouvě uvedenou činnost, pro ni nemohl způsobit absenci svobodné vůle k uzavření některé z částí smlouvy, opačný výklad by vedl k paradoxní situaci, kdy by byla neplatná všechna ustanovení kompromisní povahy, čímž by došlo k popření základních principů obligačního práva, především pak k popření nejvyšší zásady právní pacta sunt servanda. Odvolací soud dále ve svém rozhodnutí uvedl, že v daném případě se jedná o soukromoprávní ujednání, o projev autonomie vůle smluvních stran. Zákaz konkurenčního jednání je pro oblast práva obchodního pozitivně právně vyjádřen v §§65,84,99,139,196 a 200 obchodního zákoníku, vždy v obchodních vztazích mezi obchodní společností a jejími společníky, popř. členy jejích orgánů. Obchodní zákoník pak nevylučuje sjednat odlišně od zákona okruh osob podléhajících zákazu, jedná se tedy o úpravu svojí povahou dispozitivní. Ujednání zakazující konkurenční jednání jsou tedy v oblasti práva soukromého zásadně možná a takové ujednání si mohli sjednat i účastníci tohoto řízení, neboť se v daném případě mezi nimi jednalo o vztah obchodněprávní. Sjednaná délka doby závazku stěžovatelky přitom není neodůvodněným zásahem do jejích práv a stejně tak je přiměřená a vyvážená i výše pokuty. Námitkou stěžovatele, týkající se rozporu čl. IV. smlouvy s čl. 26 Listiny, se zabýval již odvolací soud a v návaznosti na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 192/95, publikovaný pod č. 73 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 4, který připustil možnost ujednání ohledně zákazu konkurenčních jednání v pracovněprávních vztazích, pak odvolací soud vyjádřil názor, že taková ujednání je třeba tím spíše jako projev smluvní volnosti připustit ve vztazích obchodněprávních, regulovaných převážně dispozitivními normami práva obchodního. K této argumentaci pak Ústavní soud dodává, že i když v době rozhodování platná obchodněprávní zákonná úprava výslovně otázku konkurenčních doložek smluv uzavíraných mezi podnikateli nestanovila, nelze jejich relevanci v obchodněprávních vztazích vyloučit, zejména ve vztahu k ochraně obchodního tajemství a proti zneužívání účasti v hospodářské soutěži formou nekalého soutěžního jednání a nedovoleného omezování hospodářské soutěže, přitom konkurenční doložky mohou mít význam i z hlediska ochrany vlastnických práv. Ústavní soud tak obdobně jako ve věci, u něj vedené pod sp. zn. III. ÚS 464/98, která je skutkově i právně zcela srovnatelná s touto věcí, ani nyní v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, zejména také s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, posuzoval věc i s přihlédnutím k výši sjednané pokuty, délce doby výkonu činnosti, délce závazku k nevykonávání činnosti, k povaze činnosti a k možnosti využití, poznatků získaných z dosud vykonávané činnosti, a to se závěrem, že závazek stěžovatelky, obsažený v čl. IV. posuzované smlouvy je úměrný všem okolnostem případu. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu