ECLI:CZ:US:2001:4.US.469.01
sp. zn. IV. ÚS 469/01
Usnesení
IV. ÚS 469/01
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P., zastoupené JUDr. PhDr. V.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2001, čj. 29 Cdo 1548/2000-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k čl. 90 Ústavy ČR. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl v projednávané věci stěžovatelce doručen dne 22. 3. 2000, a proto prostřednictvím pošty podala dovolání doporučeně již dne 10. 4. 2000, vycházejíc z předpokladu, že i žalovanému byl rozsudek doručen ve stejném termínu. Identické dovolání podala potom ještě osobně přímo do podatelny Krajského obchodního soudu v Praze dne 16. 5. 2000, když zjistila, že v době, kdy podala dovolání poštou, nebyl napadený rozsudek ještě pravomocný. Poslední informace ze dne 15. 5. 2000 byla o tom, že právní moc nelze prozatím vyznačit. V doplnění ústavní stížnosti z 24. 9. 2001 stěžovatelka dále poukazuje na to, že součástí spisového materiálu, na základě kterého Nejvyšší soud ČR rozhodoval, nebylo její podání ze dne 26. 6. 2000, podané osobně dne 27. 6. 2000 do podatelny Městského soudu v Praze, obsahující zásadní skutečnosti způsobilé vyvolat dopad na napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 11 Cm 617/93 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že dovoláním stěžovatelky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl stěžovatelce doručen dne 22. 3. 2000, zatímco žalovanému dne 14. 4. 2000. Na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byla bývalým Krajským obchodním soudem v Praze dne 15. 5. 2000 vyznačena doložka právní moci s tím, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 4. 2000. Vzhledem k ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, připadl tedy poslední den lhůty k podání dovolání na den 15. 5. 2000, dovolání však bylo podáno stěžovatelkou osobně na podatelnu soudu až 16. 5. 2000, tedy již po uplynutí dovolací lhůty. Z uvedeného pohledu nelze tedy postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který napadeným usnesením dovolání odmítl pro opožděnost, nic vytknout. Stěžovatelka sice spolu s ústavní stížnosti předložila doklady o tom, že "první" dovolání podala již dne 9. 4. 2000 a tuto skutečnost blížeji rozvedla i v doplnění svého dovolání ze dne 26. 6. 2000, převzatém Krajským obchodním soudem v Praze dne 27. 6. 2000, tato podání však nejsou v konstatovaném spise vůbec založena, a tudíž Nejvyšší soud ČR se jejich obsahem nemohl ani zabývat. Není věcí Ústavního soudu zkoumat a předjímat důsledky vyplývající z faktu, že stěžovatelka současně s ústavní stížností skutečně předložila kopii svého dovolání z 9. 4. 2000 spolu s fotokopií podacího lístku, jakož i kopii doplnění dovolání ze dne 26. 6. 2000 opatřené razítkem Krajského obchodního soudu v Praze, potvrzujícím jeho osobní převzetí.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
V Brně dne 8. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu