ECLI:CZ:US:2001:4.US.47.01
sp. zn. IV. ÚS 47/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. T.C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2000, sp. zn. 3 To 123/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. ledna 2001 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2000, sp. zn. 7 T 9/2000, kterým byl odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování peněz k trestu odnětí svobody v trvání desíti let.
Stěžovatel uvádí, že obecné soudy neuvěřily tvrzení stěžovatele, a jeho spolupachatele, že nalezli nejméně 507 padělaných bankovek v nominální hodnotě 100,- USD, které se snažili předat Policii ČR. Naopak své závěry opřely o výpovědi příslušníků Policie ČR, jimž se uvedené bankovky snažili prodat. Stěžovatel tvrdí, že jeho obhajoba byla od počátku řízení neměnná, a že celá akce byla zaměřena na zdiskreditování spolupachatele stěžovatele, který s policií spolupracoval, avšak bez slibovaných výsledků. Dále je v ústavní stížnosti uvedeno, že neexistují důkazy prokazující vinu stěžovatele, kdy důkazy byly získány, a v podstatě vyprovokovány, činností pracovníků Policie ČR, a to nezákonným způsobem. K osobě policisty se kterým spoluobžalovaný spolupracoval, stěžovatel uvedl, že k jeho činnosti agenta, ve smyslu §34b odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Policii ČR", nebylo vydáno povolení soudce krajského soudu, kdy tento příslušník policie navíc používal svých krycích dokladů i v situacích, kdy k tomu nebyl žádný důvod.
Stěžovatel odkazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, týkající se nezákonnosti vyprovokování trestného činu policií a ohledně procesní neúčinnosti takto získaných důkazů. V uvedeném případě byla též Policií ČR prováděna monitorovací činnost, za použití operativní techniky, a to již před uvedeným předáváním peněz, avšak záznamy ze samotného předávání nebyly policií předloženy, ačkoliv právě ony by mohly jednoznačně prokázat nevinu stěžovatele a jeho společníka. Dále vytýká orgánům činným v trestním řízení, že nebyly provedeny důkazy, které obžalovaní k provedení požadovali, a tím byla porušena zásada rovnosti stran.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedené hodnocení věci, vzhledem k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a nepřesvědčivé, a že rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Zejména se jednalo o právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva na soudní ochranu zakotvená v čl. 36 odst. 1; čl. 37 odst. 3 a v čl. 39 Listiny.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy učiněné dle ustanovení §42 odst. 4 zákona vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 3 To, který uvedl, že soudy obou stupňů vypořádaly se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodování ve věci a to i s námitkami, které stěžovatel uvedl v odvolání i v ústavní stížnosti. Dále uvádí, že soud prvého stupně postupoval v souladu s procesními zásadami dle §2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů ,,dále jen "trestní řád". V případě svědka - příslušníka Policie ČR účastník uvedl, že se nejednalo o agenta ve smyslu zákona o Policii ČR, a tím méně o provokaci ze strany police. Ani soud odvolací neshledal, že by svědectví příslušníka policie bylo osamocené a že by nekorespondovalo s ostatními provedenými důkazy. Soudy důsledně vycházely se shromážděných důkazů a účastník je proto přesvědčen, že nebyla porušena rovnost stran ani právo stěžovatele na obhajobu.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil také vedlejší účastník - Vrchní státní zástupce v Praze, který se svého postavení vzdal.
Ústavní soud na základě předložených podkladů a na základě spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 9/2000 dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že řízení před soudy, zejména před soudem odvolacím, napadené ústavní stížnosti, nebylo v rozporu se základními právy tak jak jsou chráněna v citovaných článcích Listiny.
Ze spisu, a z rozsudků obecných soudů shledal Ústavní soud, že se námitkami uvedenými v ústavní stížnosti zabýval již soud nalézací, který konstatoval, že z řady nejasností a rozporných tvrzení, byla nepochybně vyextrahována trestná činnost, pro kterou stěžovatel i jeho společník stanuli před soudem. Tato činnost byla prokázána na základě hodnověrných důkazů učiněných i ze strany pachatelů, aniž by byla shledána jakákoliv pochybnost, která by mohla vést k domněnce, že byla porušena základní práva stěžovatele, popřípadě jeho společníka, tak jak v ústavní stížnosti poukázal. Tvrzená nesprávnost a nepřesvědčivost odůvodnění odvolacího soudu nebyla Ústavním soudem shledána. Naopak, vyčleněním jednoznačně prokázané činnosti stěžovatele a jeho společníka, ze všech soudu předložených podkladů, bylo zjištěno, že uvedené jednání je zcela podřaditelné pod zákonem zapovězenou činnost. Z toho důvodu Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo stěžovatele dle čl. 8 odst. 2 Listiny na osobní svobodu, stejně jako jeho právo na zákonnou definici trestného činu dle čl. 39 Listiny.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, shledává stěžovatel porušení nestrannosti a nezávislosti soudu zřejmě v tom, že ve věci bylo rozhodnuto v rozporu s jeho zájmem. Takové závěry bez jakýchkoliv dalších důkazů nemůže Ústavní soud akceptovat. Obecné soudy dospěly ke svým závěrům zákonem stanoveným způsobem. Namítané porušení rovnosti účastníků, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, nemůže obstát s ohledem na závěry soudů, zejména soudu prvého stupně, který v odůvodnění svého rozsudku konstatuje nevěrohodnost některých tvrzení jak ze strany stěžovatele a jeho společníka, tak současně i ze strany policejních orgánů (viz. např. str. 22 poslední odstavec, uvedeného rozsudku).
Především pak je třeba k věci znovu opakovat, že Ústavní soud jako orgán stojící mimo soustavu obecných soudů, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, nepřísluší mu posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, nenastane-li porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud, jako soud ochrany ústavnosti, neshledal, že by v řízení před obecnými soudy nastaly okolnosti, kterými by byla porušena základní práva stěžovatele chráněná Ústavou ČR a ústavními zákony ČR.
Stejně jako Evropský soud pro lidská práva je i Ústavní soud povinen dbát především na to, aby řízení bylo spravedlivé (fair) jako celek, není však jeho úkolem nahrazovat obecné soudy v jejich nezastupitelné ústavní roli nezávislých a nestranných orgánů rozhodujících o vině a trestu.
Veden těmito hledisky shledal Ústavní soud předloženou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu