ECLI:CZ:US:2001:4.US.479.01
sp. zn. IV. ÚS 479/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P., zastoupené JUDr. M.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, č.j. 38 Ca 248/2000-54 a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, ze dne 10. 5. 2000, zn. 1194/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, č.j. 38 Ca 248/2000-54 a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, ze dne 10. 5. 2000, zn. 1194/00. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo podle §9 odst. 4 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě"), rozhodnuto výrokem pod bodem I. tak, že oprávněné osoby (vedlejší účastníci) H.B., V.Č. a J.Č. jsou vlastníky specifikovaných nemovitostí v k.ú. H. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí předmětné nemovitosti - volné plochy - byly původně povinnou osobou zařazeny do dražby podle zák.č. 427/1990 Sb., ač to bylo v rozporu s ust. §3 písm. b) cit. zákona i s ust. §5 odst. 3 zákona o půdě. Na základě toho předmětné pozemky získal právní předchůdce stěžovatelky, když byl ujištěn, že nejsou předmětem restitučních nároků, které by přecházely na vydražitele. Pokud k tomu ovšem došlo, je nutno tento převod podle názoru rozhodujících orgánů veřejné moci pokládat za neplatný.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti zopakovala dosavadní průběh řízení a jeho výsledky a zejména zdůraznila, že její právní předchůdce předmětné pozemky získal v dobré víře, neboť byl ujištěn, že dražené pozemky nejsou předmětem restitučních nároků. Je toho názoru, že vlastnické právo k pozemkům právní předchůdce řádně nabyl na základě příklepu ve veřejné dražbě dne 16. 12. 1993. Odmítání nabytí vlastnického práv v dobré víře je jen výsledkem dnešní výkladové praxe státních orgánů, která ale není v souladu s dnešními potřebami společnosti. Napadená rozhodnutí tak představují zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny a znamenají vznik nové újmy, což v konečném důsledku představuje právem nezdůvodnitelnou diskriminaci jeho vlastnického práva a zvýhodnění a současně i zneužití vlastnických práv vedlejších účastníků. Jiný výklad by byl podle jejího názoru neslučitelný s principy demokratického státu, s principy tržní ekonomiky a v konečném důsledku by znemožňoval výkon Listinou zaručeného práva podnikat. Stěžovatelka je toho názoru, že v zájmu ochrany práv nabytých v dobré víře napadenými rozhodnutími měly být upraveny poměry mezí ní a vedlejšími účastníky alespoň tak, že v její prospěch mělo být přinejmenším zřízeno věcné břemeno k předmětným pozemkům spočívajícím v oprávnění umístit stavbu na těchto pozemcích.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podanému opravnému prostředku nevyhověl, když zaujal názor, že předmětné pozemky byly na právního předchůdce stěžovatelky převedeny v rozporu s ust. §5 odst. 3 zákona o půdě, a proto je nutno na tento převod hledět jako na neplatný ze zákona. V dalším odkázal na svoji argumentaci na str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku, a poukázal na názor Ústavního soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 195/97, podle něhož vzhledem ke smyslu zákona o půdě je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, neboť jiný výklad by činil ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným. Rozsudkem soudu nebyl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny ve vztahu ke stěžovatelce, když zákonem o půdě je v ustanovení §5 odst. 3 stanovena neplatnost právních úkonů, kterými by povinná osoba převedla majetek dotčený restitučním nárokem do vlastnictví jiného. Pokud se týká námitky, že ve prospěch stěžovatelky mělo být zřízeno k vydávaným nemovitostem věcné břemeno spočívající v oprávnění umístit stavbu na těchto pozemcích, tento důvod nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu stěžovatelka v opravném prostředku neuvedla. Dle názoru soudu nezřízení věcného břemene, tak jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, nelze hodnotit jako zneužití vlastnictví na újmu práv druhých (čl. 11 odst. 3 Listiny). Rovněž dle názoru soudu v daném případě nedošlo k porušení práva stěžovatelky podnikat, zaručeného článkem 26 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Magistrát hl.m., pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.
J.Č. se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal a uvedl, že ke dni 11. 9. 2001 předmětné pozemky nejsou zastavěny.
Vedlejší účastník V.Č. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastnice H.B. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 248/2000 a správní spis Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 3025/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecného soudu a správního orgánu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny pozemkovým úřadem a obecným soudem, a snaha stěžovatelky dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy či správními orgány a z něho vyvozené právní závěry. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních (s výjimkou požadavku na zřízení věcného břemene), a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Při rozhodování o ústavních stížnostech není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, za předpokladu, že se jejich úvahy a názory pohybují v ústavních mezích. I když Ústavní soud bere v úvahu, že stěžovatelka předmětné pozemky nabyla v dobré víře, právní závěry vyslovené v napadených rozhodnutích považuje za ústavně konformní a odpovídající jeho judikatuře (ciz výše cit. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 195/97, publikovaný pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Rozhodování ve věcech upravených zákonem o půdě pak nemůže být považováno za zásah do ústavních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 11 či v čl. 26 Listiny. Tímto rozhodnutím Ústavního soudu nejsou nijak dotčena práva stěžovatelky uplatnit případné nároky související s tím, že byla uvedena, jak tvrdí, v omyl postupem organizátorů dražby.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 10. 2001
JUDr.Pavel Varvařovský
předseda senátu