ECLI:CZ:US:2001:4.US.482.99
sp. zn. IV. ÚS 482/99
Usnesení
IV. ÚS 482/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) M. L., 2) M. S., 3) R. L., všichni zastoupeni JUDr. B. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 14 Co 175/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 11. 1993, sp. zn. 7 C 1155/91, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 14 Co 175/94, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 11. 1993, sp. zn. 7 C 1155/91. Uvedenými rozhodnutími měl soud porušit jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 7 C 1155/91, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelé se svým návrhem o určení vlastnictví v předchozím řízení, ve kterém měli postavení navrhovatelů (dále jen "stěžovatelé"), domáhali před Okresním soudem v Břeclavi určení, že jsou vlastníky v tomto návrhu blíže specifikované nemovitosti - parcely, a dále pak vinného sklepa, pod touto parcelou se nacházejícího, jejichž původními vlastníky byli rodiče prvé navrhovatelky T. a R. B., s tvrzením, že odpůrci v předchozím řízení (dále jen "vedlejší účastníci"), z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, dovozují své vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě neplatného právního titulu, jímž je kupní smlouva a dohoda o zřízení práva osobního užívání, uzavřená mezi československým státem na straně jedné a vedlejšími účastníky na straně druhé, registrovaná dne 10. 12. 1968. Neplatnost tohoto právního titulu pak stěžovatelé namítali na základě svého tvrzení, že československý stát nikdy předmětnou parcelu včetně sklepa se na ní nacházejícího nevlastnil a vlastnické právo k němu bylo naposledy zapsáno ve prospěch právních předchůdců stěžovatelů, a to v knihovní vložce č. 2290 pro k.ú. V.
Soud I. stupně návrh stěžovatelů, aby bylo rozhodnuto, že se určuje, že tito jsou vlastníky předmětných nemovitostí, rozsudkem ze dne 16. 11. 1993, sp. zn. 7 C 1155/91, zamítl v podstatě s odůvodněním, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci, vlastníky předmětného sklepa nikdy nebyli, tento byl ve vlastnictví pana H., jehož majetek byl právoplatně konfiskován.
Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém argumentovali zejména tím, že soud dospěl nesprávně k závěru, že nejsou vlastníky sklepa pod předmětnou parcelou a vlastníky nebyli ani jejich právní předchůdci T. a R. B., nesprávně je konstatováno, že tento sklep patřil panu H. a byl zapsán ve vložce č. 2290 k.ú. V. Stěžovatelé tvrdí, že v této vložce bylo zapsáno vlastnické právo rodičů stěžovatelky, každému k ideální jedné polovině, přičemž sklep zde byl zapsán jako součást parcely č. 294 zahrada. Pokud vůbec došlo ke konfiskaci této nemovitosti, mohlo se tak stát pouze k jedné ideální polovině. Dále v odvolání uvedli, že kupní smlouva uzavřená mezi československým státem a právními předchůdci vedlejších účastníků je absolutně neplatným úkonem, neboť nevlastník nemohl platně zcizit, předmět smlouvy je nejasného původu, neurčitý a postrádá datum. Na tomto a dalších "nesprávných zjištěních" pak měl soud konstruovat další nepřesné skutkové a právní závěry v odvolání blíže napadené.
Krajský soud v Brně na základě podaného odvolání a provedeného řízení vydal dne 27. 5. 1999 rozsudek, sp. zn. 14 Co 175/94, kterým rozhodnutí soudu I. stupně v podstatě potvrdil s tím, že výrok, jímž byl zamítnut návrh navrhovatelů na určení, že navrhovatelé jsou vlastníky předmětného sklepa, změnil a doplnil v souladu s dispozicí, učiněnou stěžovateli v odvolacím řízení tak, aby zde byly přesně určeny potencionální spoluvlastnické podíly stěžovatelů, a dále ve výroku, jímž byl zamítnut jejich návrh na určení, že tito jsou vlastníky předmětné parcely, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, neboť v této části shledal nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek odůvodnění. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení zemřela dne 22. 6. 1998 odpůrkyně A.B. a dědické řízení ohledně její pozůstalosti bylo zastaveno pro nedostatek majetku, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k této zrušil.
Při svém rozhodování, jak patrno z odůvodnění rozsudku, vycházel odvolací soud z provedeného dokazování, tedy výslechu účastníků a zejména pak listinných důkazů, když k meritu věci uvedl, že z výpisu z katastru nemovitostí, LV č. 1588 pro katastrální území V. vyplývá, že vlastníky předmětného sklepa jsou odpůrci, a to na základě notářského rozhodnutí D 1144/84 ze dne 31. 10. 1984. S ohledem na charakter zápisu v katastru nemovitostí a předpoklad správnosti tohoto zápisu leží důkazní břemeno na stěžovatelích, aby prokázali, že jsou vlastníky předmětného sklepa, a že tento zápis není správný. Vedlejší účastníci pak své vlastnictví prokazovali jednak kupní smlouvou, uzavřenou mezi tehdejší Československou socialistickou republikou a manželi F. a A. B., uzavřenou formou notářského zápisu pod sp. zn. N 1380/68, registrovanou dne 10. 12. 1968, z níž vyplývá, že tito nabyli sklep za cenu 700,- Kč, a dále pak rozhodnutím Státního notářství ze dne 31. 10. 1984, sp. zn. D 1144/84, po zemřelém F. B., z čehož je zřejmé, že vedlejší účastníci mají řádný nabývací titul k předmětnému sklepu, a bylo dle odvolacího soudu na stěžovatelích, aby prokázali, že výše uvedená smlouva je neplatná. Stěžovatelé však nepředložili žádnou listinu, která by vlastnictví předmětného sklepa manželů B. dokazovala a v žádné z listin, které byly provedeny jako důkaz, taktéž není předmětný sklep zmíněn, stejně jako neprokázali, že předmětný sklep byl předmětem konfiskace majetku manželů B. Vlastnictví manželů B. dle názoru odvolacího soudu nijakým způsobem neprokazuje ani předložené písemné prohlášení paní G. S., i když z tohoto vyjádření vyplývá, že pan H. měl mít údajně v pachtu předmětný sklep od pana R. B. Tato skutečnost není potvrzena žádnou další listinou či jiným důkazem. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by manželé B. byli vlastníky předmětného sklepa v době, kdy byl sklep převeden československým státem na vedlejší účastníky, respektive na jejich právní předchůdce, a že by z tohoto důvodu byla předmětná smlouva z roku 1968 neplatná. I kdyby tomu tak bylo, pak dle odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §135a odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb., ve spojení s ustanovením §507a odst. 3 téhož zákona, nejpozději k 1. 1. 1984 právní předchůdci vedlejších účastníků předmětný sklep vydrželi, neboť je nepochybné, že tento sklep mohl být předmětem osobního vlastnictví, právní předchůdci odpůrců jej měli prokazatelně ve své držbě po celou dobu a byli v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného sklepa, přičemž tato dobrá víra vychází právě z předmětné darovací smlouvy, kdy nebyla prokázána vědomost odpůrců, respektive jejich právních předchůdců, o neperfektnosti této darovací smlouvy a nebylo prokázáno, že by dobrá víra právních předchůdců odpůrců byla jakýmkoliv způsobem po celou dobu držby kýmkoliv zpochybněna, a to kvalifikovaným způsobem. Z tohoto důvodu odvolací soud dospěl k závěru, že navrhovatelé nemohou být v současné době vlastníky předmětného sklepa.
Ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pak krajský soud v podstatě odkazuje na napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění, když má za to, že všechny námitky učiněné stěžovateli v ústavní stížnosti byly brány v úvahu již při rozhodování odvolacího soudu a dále uvádí, že při svém rozhodování neporušil žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelů, tak jak je mu toto jimi vytýkáno. V návaznosti na toto své vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřili.
V ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím okresního a krajského soudu stěžovatelé v podstatě poukazují na nesrovnalosti ve skutkových zjištěních soudů a v návaznosti na to na absenci potřebných právních posouzení nezbytných k řádnému meritornímu rozhodnutí ve věci.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností dospěl na základě provedeného řízení Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Obecné soudy při svém rozhodování, jak patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, kladly důraz na to, že (citováno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) " ... navrhovatelé nepředložili soudu žádnou listinu, která by vlastnictví předmětného sklepa manželů B. prokazovala. V žádné z listin, kterou byl proveden důkaz, ať již se jednalo o nabývací tituly či jiné listiny, není předmětný sklep zmíněn. Účastníci se též shodli na tom, že manželé B. nemohli předmětný sklep vystavit ... byl postaven někdy v minulém století nebo ještě dříve ... ". Okresní soud ve svém odůvodnění cituje přípis Městského národního výboru ve V. ze dne 26. 11. 1968, ve kterém se uvádí, že bývalým vlastníkem předmětného sklepa nikdy R. a T. B. nebyli, tento byl vybudován před rokem 1875 a "vlastnicky patřil panu H." s tím, že jeho majetek byl právoplatně konfiskován.
Jak bylo však v řízení před obecnými soudy doloženo výpisem z pozemkové knihy knihovní vložky č. 2290 pro k.ú. V. (když návrh na tento zápis došel dne 27. června 1932, č.d. 2792), právní předchůdci stěžovatelů, R. a T. B., získali předmětnou nemovitost, na níž se nachází sporný sklep, na základě dražební odevzdací listiny z 25. 5. 1929. V této souvislosti je možno přisvědčit stěžovateli v tom, že obecné soudy měly řešit otázku, do jaké míry je na vlastnictví pozemku dle právních předpisů v té době účinných závislý právní osud na něm se nacházející stavby, v tomto případě sklepa, zda je jeho součástí či nikoliv, tedy sdílí-li předmětný sklep společně s pozemkem jeho právní osud a vyvodit z toho příslušný právní závěr, zejména když na základě provedeného dokazování obecné soudy zjistily, že předmětný sklep se nachází na pozemku, jehož vlastníky byli právní předchůdci stěžovatelů, přitom dle právní úpravy účinné v inkriminovaném období (zákon č. 946/1811 ř.z., dále jen "VZO"), platila ohledně nemovitostí zásada superficies solo cedit, z níž plynulo, že stavba pro své pevné spojení se zemí je součástí pozemku, a jako taková sdílela právní osud. Také závěry soudu o vlastnickém právu pana H. nejsou přesvědčivé. Avšak přesto, že se obecné soudy věcí z naznačeného pohledu nezabývaly a nevěnovaly také patřičnou pozornost nesrovnalostem, vyplývajícím z rozhodnutí o konfiskaci a dekonfiskaci tak, jak na ně v podrobnostech odkazuje ústavní stížnost, nebylo možno v dané věci odhlédnout od závěru odvolacího soudu, vztahujícího se k otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému sklepu. Uvedený závěr se Ústavnímu soudu jeví jako přesvědčivý, a to s ohledem na výpovědi samotných navrhovatelů, z nichž neplyne, že by se oni či jejich právní předchůdci svého vlastnického práva ke sklepu v poměru k odpůrcům, popř. jejich právním předchůdcům, domáhali, resp. kvalifikovaným způsobem vlastnické právo odpůrců či jejich právních předchůdců zpochybňovali, a to ani v době, kdy tito sklep upravovali. Právě s ohledem na uvedený závěr odvolacího soudu, týkající se vydržení vlastnického práva k předmětnému sklepu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti stěžovatelů nelze vyhovět, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu