ECLI:CZ:US:2001:4.US.495.99
sp. zn. IV. ÚS 495/99
Usnesení
IV. ÚS 495/99
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J. L., 2) J. L., 3) M. E., všech zastoupených JUDr. B. M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1999, čj. 28 Co 211/99 - 122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 10. 1998, čj. 7 C 361/94 - 93, bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka o určení vlastnictví k domu čp. 62 v J. a stavební parcele č. 90/2 v k.ú. J., okres Nymburk, které stěžovatelé nabyli jako restituenti dohodou o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 18. 5. 1999, čj. 28 Co 211/99 - 122, napadený rozsudek potvrdil a návrh stěžovatelů na připuštění dovolání zamítl s tím, že jde o právní otázky, které nelze vykládat různým způsobem.
K odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že Jednota spotřební družstvo Nymburk (dále jen "vedlejší účastník") jako žalobce v řízení před obecnými soudy namítalo absolutní neplatnost Státním notářstvím v Nymburce registrované dohody o vydání předmětných nemovitostí mezi ním a stěžovateli z toho důvodu, že ji měl uzavřít v omylu. Teprve poté, co dohoda o vydání věci byla registrována Státním notářstvím v Nymburce dne 28. 6. 1991, zjistil vedlejší účastník, že původní zestátnění dle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. bylo cestou mimoodvolacího přezkumu zrušeno, neboť k převodu předmětných nemovitostí na stát, resp. družstevní organizaci, jejímž je právním nástupcem, mělo ze strany matky stěžovatelů J. L. dojít již v roce 1947 dobrovolně. Soudy obou stupňů daly jeho argumentaci za pravdu.
Stěžovatelé prokazovali své vlastnictví dohodou o vydání nemovitostí i výpisem z katastru nemovitostí. Zápisy pozemkové knihy dokládaly, že jejich matka J. L. byla vlastnicí předmětných nemovitostí až do šedesátých let. Veškeré důkazní břemeno tak spočívalo na žalobci, aby tyto veřejné listiny jako kvalifikované důkazy spolehlivě vyvrátil a tím i vyloučil, že stěžovatelé jsou vlastníky předmětných nemovitostí.
Stěžovatelé dále uvádějí, že v soudním řízení je každá strana sporu povinna prokazovat svá tvrzení. Jako žalovaní však marně poukazovali na to, že žalobce nese v řízení důkazní břemeno nejen podle obecných procesních zásad jako každý žalobce, ale současně pro úspěch v celém řízení musí vyvrátit i veřejnými listinami dokladovaný stav, svědčící naopak ve prospěch žalovaných. Navíc musí prokázat, že právě on je aktivně legitimován k podání takové žaloby. Nestačí proto prokázat existenci opisu kupní smlouvy z roku 1947, která sama není veřejnou listinou, ale žalobce musí prokázat i to, že tato smlouva byla platně uzavřena, že je účinná a že od ní nebylo odstoupeno či jinak nezanikla do dne 1.1.1951 a že k tomuto dni splňovala i všechny podmínky tehdy vyžadované k účinnému převodu vlastnictví k nemovitostem. Tím se však obecné soudy nezabývaly.
Předmětná smlouva trhová z roku 1947 by navíc, dle tvrzení stěžovatelů, byla absolutně neplatná, neboť dekret č. 28/1945 Sb. ukládal ve svém §2 odst. 1 písm. b) přídělcům odevzdat dosavadní nemovitosti i s budovami státu (Národnímu pozemkovému fondu), tedy nikoli nestátní právnické osobě, a to ani s jeho případným souhlasem. Proto nebyla předmětná kupní smlouva nikdy jako neplatná pro rozpor se zákonem vložena do pozemkové knihy a nemohla být platným právním důvodem nabytí vlastnictví právním předchůdcem vedlejšího účastníka.
Dále stěžovatelé připomínají, že jejich vlastnické právo k restituovaným nemovitostem, nabyté smluvním úkonem (dohodou o vydání věci) stvrzeným registračním rozhodnutím příslušného státního orgánu a zapsané do katastru nemovitostí, není chráněno pouze proti vyvlastňovacím úkonům, ale i proti postupu státních orgánů nerespektujících zákonná ustanovení chránící vlastnické právo nabyté v dobré víře. Vedlejším účastníkem v řízení před obecnými soudy tvrzený omyl zákon neuznává za důvod absolutní neplatnosti, ale pouze za důvod neplatnosti relativní (§49a, §49 odst. 1 občanského zákoníku). Podmínkou neplatnosti je však vědomost v době úkonu o tom, že druhá strana jedná v omylu, nic takového nebylo však v řízení ani tvrzeno. Právní stav v roce 1991 při omylu pouze umožňoval odstoupení od smlouvy, takový úkon ale vedlejším účastníkem vůči stěžovatelům nikdy učiněn nebyl. Navíc toto právo se mu promlčelo v obecné tříleté lhůtě v roce 1994.
Vedlejším účastníkem napadený bezúplatný převod, tedy dohoda o vydání věci ze dne 23. 5. 1991, není, dle tvrzení stěžovatelů, absolutně neplatným úkonem, neboť žádný zákon nezakazuje nestátní právnické osobě bezúplatný převod jejího majetku na jiný subjekt ani nečiní neplatným úkon jen proto, že odkazuje na nepřípadné právní ustanovení. Naopak, šlo by potom o omyl v pohnutce, který poslední věta §49a občanského zákoníku výslovně jako důvod neplatnosti vylučuje.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, dle tvrzení stěžovatelů, v rozporu s čl. 4 Ústavy České socialistické republiky neposkytlo ochranu jejich základním právům, a proto navrhují, aby toto rozhodnutí Ústavní soud zrušil pro rozpor s jejich právem na soudní ochranu jejich vlastnických práv, na spravedlivý proces a rovnost před zákonem zaručené Listinou základních práv a svobod v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3.
Z obsahu spisu sp. zn. 7 C 361/94 Okresního soudu v Nymburce Ústavní soud zjistil, že tento soud svým rozsudkem ze dne 5. 10. 1998, čj. 7 C 361/94 - 93, určil, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále zamítl návrh vedlejšího účastníka na určení, že dohoda o vydání věci ze dne 23. 5. 1991, kterou byly předmětné nemovitosti vydány stěžovatelům, je neplatná a rovněž zamítl vzájemné návrhy stěžovatelů na určení, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí ve prospěch J. L. a na určení, že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 28. 12. 1976 uzavřená mezi JZD Podlesí a vedlejším účastníkem je neplatná.
Následnému odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 18. 5. 1999, čj. 28 Co 211/99 - 122, nevyhověl a rozhodnutí soudu prvního stupně ve všech napadených bodech potvrdil. Stěžovatelé i přes zamítnutí návrhu na připuštění dovolání podali dovolání, Nejvyšší soud ČR však toto dovolání usnesením ze dne 30. 1. 2001, čj. 22 Cdo 604/2000 - 177, podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl jako nepřípustné.
První skupina námitek stěžovatelů se týká platnosti trhové smlouvy z roku 1947. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu v tom, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně stěžovatelů J. L. předmětné nemovitosti prodala v roce 1947 Hospodářskému družstvu skladištnímu a výrobnímu v Nymburce v souvislosti s tím, že se svým manželem Č. L. získala příděl nemovitostí v katastrálním území H.. K uzavření trhové smlouvy došlo v souvislosti s přídělem nemovitostí manželům L. v H. a vyplývá z ní, že kupující se zavázal splatit trhovou cenu ve výši 152.219,-- Kč ve prospěch prodávající na úhradu jejího přídělu v pohraničí u Národního pozemkového fondu v Praze, který převod touto smlouvou schválil. Šlo tedy o postup, který byl v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Navíc, došlo-li by k případnému rozporu celého jednání s citovaným dekretem prezidenta republiky, znamenalo by to pouze zpochybnění platnosti přídělu nemovitostí v pohraničí, a nikoli zpochybnění platnosti trhové smlouvy, která byla platně uzavřena podle obecného zákoníku občanského, a protože nebyla nikdy zaknihována, nabyla dle ustálené judikatury účinnosti dnem 1. 1. 1951, tedy dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., neboť tento zákon umožnil nabytí účinnosti smluv, které dříve, v důsledku nedostatku intabulace, se účinnými stát nemohly. Z toho vyplývá, že právní předchůdkyně stěžovatelů vlastnictví k předmětným nemovitostem dne 1. 1. 1951 skutečně pozbyla, jakož i to, že stěžovatelé nebyli oprávněnými osobami k uzavření dohody o vydání věci s vedlejším účastníkem ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.
Ústavní soud má za to, že skutková zjištění provedená soudem prvního stupně dostatečně vyvrátila veřejnými listinami dokladovaný stav, svědčící ve prospěch stěžovatelů a správný je rovněž závěr obecných soudů, že naléhavý právní zájem na výroku o určení vlastnictví je dán, neboť tento výrok je pro vedlejšího účastníka důvodem zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí.
V soudním řízení bylo dostatečným způsobem prokázáno, že trhová smlouva z roku 1947 byla platně uzavřena a z výše uvedeného vyplývá, že nabyla i účinnosti. To, že do dne 1. 1. 1951 bylo od této smlouvy odstoupeno nebo že jinak zanikla, nebo konečně že k tomuto dni nesplňovala všechny podmínky tehdy nutné k účinnému převodu nemovitostí, ze spisu neplyne.
Další skupina námitek stěžovatelů směřuje proti rozhodnutí obecných soudů ohledně platnosti dohody o vydání předmětných nemovitostí ze dne 23. 5. 1991. Zde se Ústavní soud plně ztotožňuje se závěry odvolacího i dovolacího soudu v tom, že tato dohoda je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem č. 403/1990 Sb. na základě ustanovení §39 občanského zákoníku, ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., tedy nikoli jen relativně neplatná pro omyl v pohnutce dle ustanovení §49 odst. 1 téhož právního předpisu. Účelem zákona č. 403/1990 Sb. je zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím jejich vlastnického práva v době komunistické diktatury. Dohoda o vydání věci uzavřená podle tohoto zákona tedy nemůže být posuzována jako běžná občanskoprávní smlouva, neboť její účel je zcela jiný. Zákon přesně vymezuje osoby oprávněné a jakákoli dohoda o vydání věci, uzavřená na základě tohoto zákona, osobám, které podle tohoto zákona nejsou osobami oprávněnými, je v rozporu s tímto zákonem, a proto od počátku neplatná.
Závěrem je třeba dodat, že stěžovatelé se pomocí právní argumentace snaží využít právní situace, událostí a omylů, které se staly v minulosti pro svůj prospěch, aniž by v jejich případě byla splněna základní podmínka uvedená v zákoně č. 403/1990 Sb., tj. vznik jakékoli majetkové křivdy.
Vzhledem k výše uvedenému se proto Ústavní soud nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s jejich právem na soudní ochranu jejich vlastnických práv, na spravedlivý proces a rovnost před zákonem a konstatuje, že v řízení před obecnými soudy měli rovné postavení, jejich právo vlastnit majetek ani jejich vlastnická práva nebyla nijak porušena a jejich věc byla projednána nestrannými a nezávislými soudy v souladu s postupem, stanoveným jim právními předpisy.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 21. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu