ECLI:CZ:US:2001:4.US.504.2000
sp. zn. IV. ÚS 504/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2000, sp. zn. 39 Co 264/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. srpna 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. E 4582/99, kterým byla nařízena exekuce stěžovatele. Stěžovatel mimo uvedená rozhodnutí napadl současně i rozhodnutí, na jejichž podkladě byl výkon rozhodnutí (sp. zn. E 4582/99) nařízen. Konkrétně se jednalo o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 1996, sp. zn. 10 C 72/96, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 1999, sp. zn. 12 Co 419/99, kterým byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Stěžovatel rovněž uvedl, že v uvedené věci podal též dovolání, kterým napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 1999, o kterém doposud Nejvyšší soud ČR nerozhodl.
Stěžovatel shledal porušení svých základních práv v tom, že původní rozhodnutí z 10. dubna 1996 obsahovalo formální vady, konkrétně chyběl v záhlaví výrok "Jménem republiky". Rozhodnutí obsahující taková pochybení jsou dle názoru stěžovatele nulitní a stejný osud postihuje i veškerá další rozhodnutí, která jsou odvozena od takto vadného rozhodnutí. V postupu obecných soudů tedy shledal porušení svého práva na ochranu práv prostřednictvím soudů dle čl. 90 Ústavy ČR, stejně jako práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ukládání povinností výhradně v mezích zákona dle čl. 4 odst. 1 Listiny.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 39 Co, který uvedl, že potvrdil exekuční rozhodnutí soudu prvého stupně, když ani stěžovatel v odvolání nenamítal nenaplnění podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí. Z uvedeného důvodu proto navrhl zamítnout ústavní stížnost jako nedůvodnou.
Vzhledem k tomu, že exekuční titul byl napaden dovoláním, vyčkal Ústavní soud ukončení dovolacího řízení. Po obdržení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, po seznámení se s jeho obsahem a po prostudování ostatních předložených podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je zřejmé z ústavní stížnosti, stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména ve formálních vadách rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 z 10. dubna 1996, sp. zn. 10 C 72/96, které však v ústavní stížnosti nebylo přímo napadeno, ani nebylo požadováno jeho zrušení. V této věci však proběhlo dovolací řízení před Nejvyšším soudem ČR, který rozhodnutí, na jejichž podkladě bylo zahájeno stěžovatelem napadené řízení o výkon rozhodnutí, zrušil výše citovaným rozhodnutím. Toto rozhodnutí, tedy zrušení exekučního titulu, zakládá důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí dle ustanovení §268 odst. 1 lit. b) o.s.ř. Nastala tedy situace, kdy stěžovatel dostal k dispozici právní prostředek k dosažení zamýšleného účinku, a proto se ústavní stížnost stala nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona.
Ústavní soud proto předloženou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj