ECLI:CZ:US:2001:4.US.508.2000
sp. zn. IV. ÚS 508/2000
Usnesení
IV. ÚS 508/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. D. S., zastoupeného JUDr. S. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne15. 6. 2000, čj. 10 Ca 120/2000-19, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení Okresního úřadu v Českých Budějovicích, referátu regionálního rozvoje, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení svého základního práva chráněného čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž navrhoval zrušení rozhodnutí Okresního úřadu, referátu regionálního rozvoje, v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2000, čj. RR 2819/99-Hod-334-VÚP, kterým nebylo vyhověno jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Borovany - stavebního úřadu ze dne 15. 11. 1999, čj. S 1275/99-332/HL.
Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že soud se ztotožnil se závěry správních úřadů, které nesprávně dospěly k názoru, že stěžovatel tím, že vyboural původní shnilý rám okna, osadil nové obvodové prvky nad zvětšený okenní otvor včetně okna odlišného od okna původního a vybourané zdivo pod oknem nahradil zdícími prvky s větracím otvory, tak bez předchozího stavebního povolení částečně změnil vzhled objektu, a považoval proto za oprávněné rozhodnutí správního orgánu o odstranění stavby podle §88 stavebního zákona. Stěžovatel namítá, že se jednalo o stavební úpravu, která nevyžaduje ani stavební povolení nebo ohlášení, když výměna oken by vyžadovala stavební povolení nebo ohlášení, pouze pokud by došlo ke změně vzhledu stavby. K tomu však nedošlo, neboť okno v uvedeném místě vždy bylo.V rozporu se zákonem mu pak bylo uloženo, aby stavbu uvedl do stavu, ve kterém se nikdy předtím nenacházela, kdy je jako vlastník nucen zazdít okno a stavbu užívat bez okna, ačkoliv okno v daném místě vždycky bylo.
V další části ústavní stížnosti poukazuje na protiústavní úpravu ust. §250i o.s.ř., která soudu neumožňuje přezkoumávat věcnou stránku sporu, kdy žalobce je odkázán pouze na to, aby mohl namítat vady rozhodnutí, ale není mu dovoleno, aby navrhoval nové důkazy, a to ani tehdy, pokud tvrdí, že skutkový stav, tak jak byl zjištěný správními úřady, neodpovídá stavu skutečnému a žalobce má důkazy, kterými dokládá, že úřady zjistily skutkový stav vadně. Uvedené ustanovení bránilo soudu učinit si závěry o skutkovém stavu nezávisle na zjištění správních orgánů a v případě odlišného posouzení skutkových okolností promítnout tuto skutečnost i do hodnocení zákonnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatel proto rovněž navrhl zrušení ust. §250i o.s.ř.
Okresní úřad, referát regionálního rozvoje, v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a v souladu se stavebním zákonem a souvisejícími předpisy. Závěry obou správních orgánů mají oporu ve správních spisech obou orgánů, pokud by soud dospěl k opačným závěrům, mohl napadená rozhodnutí zrušit pro nedostatečná skutková zjištění, nebo pro rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu, resp. nepřezkoumatelnost. Dále uvedl, že se nedomnívá, že není možné provádět ve věci dokazování - viz §250q odst.1 o.s.ř., soud je pouze vázán skutkovým stavem, ze kterého vyšel správní orgán.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při věcném přezkoumávání stěžovatelových námitek neshledal porušení základních zásad správního řízení ani nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Zjistil, že stěžovatelem realizovaná úprava nepředstavovala pouhou výměnu okna, jak tvrdí stěžovatel, ale došlo k zvětšení okna jiného typu i změně zdiva (což stěžovatel v žalobě nepopírá), tedy zásahu do nosné konstrukce a změně vzhledu původní stavby, vyžadující ohlášení stavebnímu úřadu ve smyslu ust. §55 odst.3 stavebního zákona. Dále uvedl, že stěžovateli sice bylo uloženo odstranit neohlášenou stavbu, ale zároveň mu bylo doporučeno realizovat ohlášení stavby okna, které by pak prováděl současně s odstraňováním nepovolené stavby. Soud rovněž uvedl, že v případě postupu dle §88 stavebního zákona je kladen důraz na skutečnost, že povinnost obstarat všechna stanoviska a vyjádření dotčených orgánů a účastníků, na základě kterých by bylo možné nepovolenou stavbu dodatečně povolit, spočívá výhradně na stavebníkovi.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §250i o.s.ř. byl usnesením, sp. zn. Pl. 7/01, ze dne 21. 2. 2001 odmítnut, neboť jeho projednání bránila překážka litispendence, s tím, že stěžovateli bylo dle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, umožněno právo účastnit se jako vedlejší účastník řízení, vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl.ÚS 16/99. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 16/99, pak byla část pátá "Správní soudnictví" (§244 - §250s) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dnem 31. 12. 2002 zrušena.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí krajského soudu o správní žalobě a dospěl k závěru, že není důvodná.
Přestože Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že právní úprava správního soudnictví, obsažená v části páté o.s.ř., která se bez ohledu na konkrétní povahu věci pouze spokojuje s kontrolou zákonnosti správních rozhodnutí, je v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tedy i ústavním pořádkem České republiky, a proto rozhodl o zrušení celé části páté o.s.ř. dnem 31. 12 .2002, má zato, že rozhodnutí, které je napadené ústavní stížností právě pro uvedený rozpor, je třeba posuzovat individuálně a zabývat se konkrétními důvody vedoucími k zamítnutí přezkoumávané správní žaloby a zejména zohlednit, zda právní závěry soudu, byť učiněné v souladu s dosavadní právní úpravou, která soudu umožňuje přezkoumávat pouze zákonnost napadených správních rozhodnutí, mohly ve svých důsledcích vést k porušení základních práv stěžovatele.
Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn.. 10 Ca 120/2000, soud se důkladně zabýval věcnou stránkou případu, podrobně konstatoval obsah spisů správních orgánů, obsahujících i vyjádření a stanoviska stěžovatele, na jejichž základě si učinil závěry o zjištěných skutkových okolnostech případu. V odůvodnění rozhodnutí se pak vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele a své závěry v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnil, tzn., že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Podstatou sporu bylo zjištění, zda výměnu starého okna za okno nové, uskutečněnou stěžovatelem, je možno považovat za stavební úpravu ve smyslu ust. §55 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, která nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení, či zda se jednalo o neohlášenou stavbu, na kterou bylo důvodně aplikováno ust. §88 stavebního zákona o odstranění takové stavby.
Z obsahu spisu vyplývá, že při místním šetření, konaném z podnětu stavebního úřadu dne 20.1.1999, vlastník objektu (stěžovatel) uvedl, že již dříve provedl výměnu stávajícího okna za okno o rozměrech 60 x 90 cm. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno ohlášení stavebních a udržovacích prací ohledně výměny okna, stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby. V rámci místního šetření spojeného s ústním jednáním, konaném dle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, bylo zjištěno, že stěžovatel namísto stávajícího okna o rozměrech 36 x 68 cm, vedoucího z kuchyně jeho nemovitosti do dvora sousedního objektu vyboural část zdi cca v šíři 120 cm, osadil okno o rozměrech 86 x 56 cm a nahradil část zdi cihlami s průduchy zajišťujícími větrání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení o dodatečném povolení stavby nedoložil dokumentaci, která by odpovídala skutečnému změněnému stavu a umožňovala dodatečné povolení stavby, ale dokumentaci odpovídající stavu pokud jde o rozměry okna , který by umožňoval povolení stavby z hlediska požárních předpisů a nebyly v ní řešeny větrací otvory, stavební úřad dospěl k závěru, že stavba nesplňuje podmínky pro dodatečné povolení a nařídil její odstranění zazděním s tím, že je možné opětovné zbudování okna o původních rozměrech, které však podléhá stavebnímu povolení. Okresní úřad v rozhodnutí o odvolání stěžovatele shodně konstatoval, že v daném případě se nejednalo o nutnou výměnu okna za nové, ale došlo k výměně okna jiných rozměrů a vnitřního členění, čímž došlo ke změně vzhledu objektu, nejednalo se o pouhou údržbu objektu, ale došlo i ke stavebním úpravám, kdy bylo zasahováno do vnějšího obvodového zdiva, byla provedena jeho částečná výměna, osazeny vodorovné nosné prvky a provedeny odvětrávací otvory. Navíc byly z hlediska požární ochrany změněny i původní podmínky požární bezpečnosti (zásah požárně nebezpečného prostoru na sousední pozemek). Jednalo se tedy o stavební úpravy, spadající pod ustanovení §55 odst. 3 stavebního zákona (tj. práce, které by mohly ovlivnit stabilitu stavby, požární bezpečnost, vzhled nebo životní prostředí), které podléhají ohlášení.
Z konstatovaného je zřejmé, že předmětem sporu nebyly rozdílné názory stěžovatele a správních orgánů na rozsah provedených prací, tedy na správné zjištění skutkového stavu, neboť stěžovatel ani při místním šetření, případně v žalobním návrhu nepopíral, že k provedení uváděných prací a osazení okna větších rozměrů došlo, stejně jako netvrdil, že by nebyly provedeny některé důkazy tyto skutečnosti vyvracející, ale nesouhlasil s posouzením charakteru těchto prací z hlediska jejich zařazení pod práce podléhající stavebnímu povolení či ohlášení podle stavebního zákona. Oprávněností postupu stavebního úřadu, který předmětné práce a stavební úpravy považoval z výše uvedených důvodů za práce podléhající ohlášení, a jeho následným postupem dle ust. §88 stavebního zákona (včetně způsobu odstranění stavby a možnosti opětovného zbudování okna v původních rozměrech) se však soud odpovídajícím způsobem zabýval a jeho závěrům, vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, které je výrazem soudcovské nezávislosti (srov. čl.. 82 Ústavy ČR), nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel teprve v ústavní stížnosti, v souvislosti s poukazem na stávající právní úpravu správního soudnictví, obecně a nekonkrétně namítá, že v řízení před soudem neměl možnost uplatnit námitky, týkající se velikosti okna a způsobu výměny okenního rámu. Uvedené námitky však neuplatnil ani před správními orgány a na nedostatek skutkových zjištění nepoukazoval ani ve správní žalobě ( rovněž souhlasil s upuštěním od ústního jednání ). Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99), však platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Ústavní soud však ještě jednou zdůrazňuje, že předmětem sporu bylo posouzení správnosti aplikace ust. §88 stavebního zákona správními orgány na tehdy mezi účastníky nesporný skutkový stav.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu