ECLI:CZ:US:2001:4.US.509.99
sp. zn. IV. ÚS 509/99
Usnesení
IV.ÚS 509/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného Mgr. D. Š., advokátem, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně, čj. 5 Zt 2241/99-33, ze dne 24. 8. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR zrušení shora označeného usnesení Městského státního zastupitelství, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí vyšetřovatele Policie ČR o přenechání stěžovatele ke kázeňskému potrestání za neuposlechnutí výzvy, aby strpěl odběr vzorku slin.
Stěžovatel je jakožto mladistvý trestně stíhán pro trestný čin krádeže v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 8 T 134/99. Tomuto řízení předcházelo přípravné řízení, které vedl Městský úřad vyšetřování Policie ČR v Brně pod ČVS: MVV-512/60-99. Při výslechu v předmětné věci dne 13. 8. 1999 byl stěžovatel za přítomnosti svého obhájce vyzván k poskytnutí vzorku slin, což odmítl. Dne 18. 8. 1999 pak následně vyšetřovatel vydal pod ČVS: MVV- 512/60-99 usnesení, kterým byl stěžovatel podle ustanovení §66 odst. 1, 2 tr.ř. přenechán ke kázeňskému potrestání řediteli věznice za neuposlechnutí výzvy vyšetřovatele podle ustanovení §114 odst. 2 tr.ř., aby strpěl odběr vzorku slin k porovnání se zajištěnou biologickou stopou. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která však byla usnesením Městského státního zastupitelství v Brně, čj. 5 Zt 2241/99-33, ze dne 24. 8. 1999, zamítnuta s odůvodněním, že nebylo dáno nebezpečí pro stěžovatelovo zdraví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s výkladem ustanovení §114 odst. 2 tr.ř., jak ho podává napadené usnesení. Zmíněné ustanovení stanoví, že je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Podle stěžovatelova názoru nelze za zde uvedenou "osobu, o kterou jde", jak ji označuje zmíněné ustanovení, považovat osobu, proti níž se vede trestní řízení. Pro tento výklad podle stěžovatele svědčí především to, že obviněný, jak stanoví čl. 40 odst. 4 Listiny a některá ustanovení trestního řádu (§33 odst. 1 a §92 tr.ř.), není povinen vypovídat a k výpovědi nesmí být žádným způsobem nucen. Obviněný není rovněž povinen napomáhat orgánům činným v trestním řízení objasnit skutkový stav věci, čemuž napovídá smysl polehčující okolnosti podle ustanovení §33 písm. j) tr.z. v případě, že obviněný naopak napomáhat bude. Podle stěžovatelova názoru je pouze věcí obviněného, zda takovou spolupráci poskytne, tedy zda se rozhodne vypovídat, či se např. podrobí výzvě ke strpění odběru slin. Odběr slin podle stěžovatelova názoru evidentně přesahuje procesní spolupráci obviněného, ke které je povinen (tj. např. dostavit se na předvolání k výslechu) a má důsledky vedoucí k objasnění skutku, pro který je trestní řízení vedeno, tedy hmotněprávní. Možnost sankcionovat obviněného v tomto případě je tak postižením za neposkytnutí důkazu, jež by mohl sloužit v neprospěch obviněného. Smysl a účel ustanovení §114 tr.ř. je však podle stěžovatele zcela odlišný, kdy stížností napadený výklad zákona nelze vyvodit ani s ohledem na jiná ustanovení trestního řádu analogií, jež by v tomto směru byla nepřípustná, jdouc k tíži obviněného. Obviněný by pak byl paradoxně v procesní situaci, kdy by měl právo odmítnout vypovídat, avšak by byl povinen poskytnout vzorek slin, a to i ve svůj neprospěch. Oprávnění obviněného např. odepřít výpověď tak znamená možnost neposkytnout orgánům činným v trestním řízení informace k jeho vlastní tíži, proto výklad odlišný u odběru vzorku slin by byl nekonzistentní s ostatními výše zmíněnými instituty a oprávněními obviněného. Stěžovatel považuje zmíněný problém, jehož praktický důsledek, jak výslovně uvádí, u jeho osoby nebyl zvláště citelný, za obecně natolik závažný, že se k jeho posouzení obrací na Ústavní soud. Má za to, že napadeným usnesením bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jakož i právo na obhajobu, a zkrácena tak jeho práva na soudní ochranu, čímž došlo k porušení výše uvedených článků ústavních zákonů a Úmluvy. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí.
Ve svém vyjádření Městské státní zastupitelství v Brně odkazuje na důvody zamítnutí stížnosti uvedené již v odůvodnění napadeného usnesení. Dále odkazuje na komentář k předmětnému ustanovení trestního řádu uvedený v komentovaném vydání trestního řádu v nakladatelství C.H. BECK v roce 1995. Zde se na s. 486 a násl. uvádí, že osobou, o kterou jde, se míní jak ten, proti komu se vede trestní řízení, tak i svědek, popř. poškozený. Tedy úkonům uvedeným v tomto zákonném ustanovení je povinen se podrobit i obviněný. Napadené usnesení proto z těchto důvodů považuje za zcela zákonné a vydané v souladu s ustanoveními trestního řádu.
Meritum ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s výkladem ustanovení §114 odst. 2 tr.ř. orgány činnými v trestním řízení, provedeným v souvislosti se sankcionováním stěžovatelova odmítnutí poskytnout vzorek slin. Základem jeho argumentace ve prospěch odlišné interpretace tohoto ustanovení je odkaz na čl. 40 odst. 4 Listiny, který stanoví, že obviněný má právo odepřít výpověď, a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Tento článek Listiny nalézá vyjádření i v ustanoveních trestního řádu a stěžovatel z těchto zákonných ustanovení dovozuje obecnou zásadu, opravňující obviněného neposkytovat orgánům činným v trestním řízení informace, které by šly k jeho tíži. Toto uplatnění základního práva odepřít výpověď per analogiam i na další důkazy, které by mohly vyznít v neprospěch obviněného, však podle názoru Ústavního soudu neodpovídá obsahu a účelu uvedeného základního práva. Smyslem práva odepřít výpověď (jež je mimo jiné i odrazem dalšího základního práva zaručovaného čl. 7 odst. 2 Listiny), je zákaz vynucování výpovědi, promítající se do řady ustanovení trestního řádu (§92 odst. 1, §164 odst. 3 tr. řádu), a v podstatě také vyjadřuje zásadu sebeobviňování, výslovně vyjádřenou v čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Je tedy skutečně věcí obviněného, zda se rozhodne vypovídat, či využije svého práva výpověď odepřít. Toto právo však nelze obdobně vztáhnout na úkony, prováděné podle §114 tr. řádu. U těchto úkonů totiž, na rozdíl od výpovědi, která vyžaduje volní činnost, aktivitu obviněného - jíž je nepochybně k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, jde u úkonů prováděných podle §114 tr. řádu o úkony, které obviněný pouze snáší. V podstatě tak jde o jakousi obdobu zajišťování věcného důkazu, a i když se tak děje nikoliv se souhlasem obviněného, nelze takový postup chápat jako postup protiústavní, stojící v rozporu s ústavně zaručenými právy obviněných. Opačný výklad by v podstatě ve svých důsledcích vedl k rozporu s obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy, a tím aby tyto byly zajištěny a potrestány.
Základním účelem trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Trestní řád proto k dosažení tohoto účelu zavazuje orgány činné v trestním řízení zjišťovat skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného z úřední povinnosti (ex officio) tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu objasněny všechny skutečnosti důležité pro posouzení případu, včetně osoby pachatele trestného činu (§2 a §164 tr.ř.). K tomu účelu mají přispět i úkony prováděné podle ustanovení §114 odst. 2 tr.ř., samozřejmě za předpokladu, že při jejich provádění je dodržován zákonný postup. Konečně pak v souvislosti s otázkou sankcionování odmítnutí podrobit se uvedeným úkonům, je třeba poukázat i na konstantní judikaturu obecných soudů (Rt 3/83), podle níž pořádkovou pokutu lze v takových případech uložit pouze jednou, nikoliv opakovaně, a absolutní donucení je tak tímto způsobem vyloučeno.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí nic, co by bylo možno tomuto rozhodnutí z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu