ECLI:CZ:US:2001:4.US.51.01
sp. zn. IV. ÚS 51/01
Usnesení
IV. ÚS 51/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. a M.N., oba zastoupeni JUDr. V.B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 25 Co 381/2000, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 5 C 1181/97, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zamítnut jejich návrh na zaplacení částek ve výši 20.000,- Kč s přísl. a 3.950,- Kč s přísl.
Z obsahu připojeného spisu a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že mezi účastníky řízení byla v roce 1994 ve smyslu ust. §631 obč. zák. uzavřena ústní smlouva o dílo, kterou se zhotovitel zavázal zhotovit dílo - instalaci systému ústředního plynového vytápění včetně dodání kotle. Předmět smlouvy byl specifikován v projektu plynové přípojky a vnitřního rozvodu plynu, přičemž projekt rovněž stanovil osazení topné soustavy kotlem o výkonu 25 kW. Za provedené dílo stěžovatelé uhradili fakturovanou částku 32.080,- Kč. Po uvedení díla do provozu dnem 10. 11. 1994 se objevovaly problémy s vytápěním, spočívající v tom, že dům nemohl být řádně vytopen. Zhotovitel kotel několikrát seřizoval, avšak bez žádoucího výsledku. Stěžovatelé se proto obrátili přímo na výrobce, který kotel za částku 3.950,- Kč opravil (výměna výměníku). Další požadavek stěžovatelů na výměnu kotle, uplatněný vzhledem k přetrvávajícím potížím, výrobce odmítl. Stěžovatelé se proto obrátili dopisem ze dne 27. 2. 1996 na zhotovitele, aby kotel opravil nebo vyměnil. Tímto úkonem dle jejich názoru odstoupili od smlouvy v části týkající se dodávky kotle. Ze znaleckého posudku, který si stěžovatelé nechali vypracovat, zjistili, že v rozporu s projektovou dokumentací byl osazen kotel s nižší výkonností. Zakoupili si proto výkonnější kotel, za který včetně montáže uhradili 29.729,- Kč. Po zhotoviteli pak žalobou požadovali částku ve výši 20.000,- Kč s přísl. za jím dodaný kotel a dále částku 3.950,- Kč jako náhradu škody, způsobenou tím, že je nechal tento kotel na své náklady opravovat. Usnesením ze dne 8. 9. 1998 soud k žádosti stěžovatelů připustil změnu petitu žaloby, kterou se stěžovatelé původně domáhali specifikovaných částek, v tom smyslu, že zhotovitel měl zaplatit stěžovatelům předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení a stěžovatelé měli být zavázání vrátit mu nevyhovující kotel. Soud prvého stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že záruční lhůta, která u kotle činila v daném případě 12 měsíců ode dne jeho uvedení do provozu (u ostatních prací 6 měsíců), uplynula dne 10. 11. 1995, aniž by řádně a včas byla uplatněna práva z odpovědnosti za vady, byl by zde proto důvod pro zamítnutí žaloby z tohoto důvodu, a to již při prvním ústním jednání.
Vzhledem k tomu, že byla připuštěna změna petitu, zabýval se však soud oprávněností uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž na základě důkazního řízení dospěl k závěru, že stěžovatelé od smlouvy oprávněně neodstoupili a mezi smluvními stranami nevznikl synallagmatický vztah z bezdůvodného obohacení, dle kterého by si smluvní strany musely vrátit přijatá plnění. Soud dále konstatoval, že ze strany stěžovatelů nedošlo k plnění z neplatného právního úkonu a neztotožnil se s jejich názorem, že mezi smluvními stranami byly uzavřeny dvě samostatné smlouvy, a to konkrétně smlouva kupní ohledně předmětného kotle a smlouva o dílo. Zhotovitel jako živnostník byl oprávněn, vzhledem k rozsahu svého živnostenského oprávnění, koupit kotel u výrobce a zpracovaný s vlastní prací ho dodat stěžovatelům jako součást poskytnutého díla. Soud dále uvedl, že dodaný kotel ALST 20 sice neprošel schvalováním u zkušebního ústavu, avšak bylo zjištěno, že konstrukčně totožný kotel Inotherm 20 schvalovacím procesem prošel, přičemž jeho výrobce (právní nástupce) použil pouze jinou obchodní značku, a to na základě dohody s výrobním družstvem I. o převvedení výroby, aby odlišil sebe jako výrobce. Důvod neplatnosti smlouvy dle §39 o.s.ř., jehož se stěžovatelé dovolávali, proto nebyl dán.
Krajský soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a uvedl, že nebyly navrženy a provedeny žádné důkazy, které by svědčily o tom, že účastníci uzavřeli zvláštní samostatnou a výslovnou smlouvu, kterou by se dohodli na koupi materiálu (kotle), který by byl do díla dodán jako materiál ve vlastnictví stěžovatelů. Naopak dokazování svědčí o tom, že veškerý materiál pro zhotovení systému vytápění poskytl zhotovitel a jeho cena se pak promítla ve výsledně vyúčtované ceně. V případě dodaného materiálu se proto jednalo o plnění poskytnuté v rámci smlouvy o dílo a nikoliv o samostatné plnění mimo rámec této smlouvy. Okolnost, že byla uzavřena kupní smlouva, pak byla vyvrácena i tvrzením stěžovatelů, že neznají přenou výši kupní ceny, která je podstatnou částí kupní smlouvy. Nebyly ani prokázány okolnosti, svědčící pro neplatnosti smlouvy dle §37 a násl. obč. zák., stejně jako okolnosti, pro něž by uzavření smlouvy o dílo bylo neplatné pro omyl dle §49a obč. zák. S ohledem na zjištěný předmět smlouvy o dílo představují namítané okolnosti (jiné než požadované vlastnosti topení, technická a formální nezpůsobilost kotle) jen vady díla, které vyšly najevo až po jeho zhotovení a které mohly být uplatněny jen instituty odpovědnosti za vady dle občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že vady díla nebyly namítány, považoval krajský soud za nadbytečné zkoumat výkonové parametry kotle a přezkoumávat závěry soudu prvého stupně o oprávněném výrobci či certifikaci kotle, neboť nedostatečnost kotle v tomto směru mohla být významnou, jen pokud by byla uplatněna práva odpovědnosti za vady díla.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že nesouhlasí se stanoviskem soudu, dle kterého smluvní strany uzavřely pouze jednu smlouvu, a to smlouvu o dílo, která v sobě zahrnuje i smlouvu kupní ohledně předmětného kotle, ale trvají na tom, že byly uzavřeny dvě samostatné smlouvy, tj smlouva kupní ohledně předmětného kotle a smlouva o dílo. Dle jejich názoru soud na daný případ nesprávně aplikoval ust. §491 odst. 3 obč. zák., o závazcích ze smíšené smlouvy, a neaplikoval ust. §41 obč. zák. ohledně neplatnosti části právního úkonu. Jsou přesvědčení, že vedlejší účastník jim neprodal kotel v rámci své podnikatelské činnosti, neboť nebyl nositelem živnostenského oprávnění a již tímto protiprávním jednáním způsobil neplatnost právního úkonu. Kupní smlouva je dále neplatná z toho důvodu, že kotel jim byl prodán bez předchozího schvalovacího řízení, a nesouhlasí s hodnocením soudu, dle kterého byl tento nedostatek zhojen poukazem na certifikaci typově totožného kotle. Dále dovozují neplatnost smlouvy o dílo z neplatnosti smlouvy o převedení výroby uzavřené mezi výrobcem jim dodaného kotle a výrobním družstvem I. Soudu důrazně vytýkají, že nevyvodil žádné právní závěry ze znaleckého posudku, ze kterého vyplynulo, že u dodaného kotle byl měřením zjištěn výkon v hodnotě 17,1 kW oproti v projektu předpokládanému výkonu 25 kW. Soud v této souvislosti zcela opomněl jejich tvrzení, že byli uvedeni v omyl, neboť se domnívali, že jim byl dodán kotel požadovaných parametrů. Výkonnost kotle při tom nebylo možné zjistit jinak než na základě znaleckého posudku, a vadu výrobku tak nebylo možné objektivně definovat a reklamovat v záruční době. Odmítají výtku krajského soudu, že neznali kupní cenu dodaného kotle, neboť tento stav nezavinili oni, ale zhotovitel, který požadoval celkovou sumu, včetně ceny díla. Dle soudem provedené interpretace práva na odstoupení od smlouvy pro omyl by toto právo bylo v daném případě možné uplatnit jen v stanovené záruční době. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že oba soudy se dopustily procesních pochybení při hodnocení důkazů, některé důkazy nebyly vzaty najevo a některé byly zkresleně interpretovány, výklad náležitostí smlouvy o dílo byl proveden nepřípustně extrémním způsobem. Soudy tak dospěly k závěrům, které jsou v rozporu se zjištěnými skutečnostmi.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti obsáhle popisují skutkový stav věci, přičemž jejich tvrzení nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky, byť ne ve všech směrech tak obsáhlé, byly, jak je z výše uvedeného zřejmé, předmětem úvah obou soudů. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se na rozdíl od tvrzení uvedeného v ústavní stížnosti zabývaly všemi stěžejními námitkami stěžovatelů včetně tvrzení, že byli postupem zhotovitele díla uvedeni v omyl. Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, a to i ohledně skutečností sice stěžovateli předkládanými, které však s ohledem na právní titul uplatňovaného nároku nemohly věc ovlivnit. Okolnost, že obecné soudy se k jednotlivým provedeným důkazům nevyjádřily podrobněji, či neodůvodnily své právní závěry dovozené na základě skutkových zjištění způsobem, který by vyhovoval stěžovatelům, nelze hodnotit jako procesní pochybení. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
V dané věci bylo zjištěno, že zhotovitel na základě uzavřené smlouvy odevzdal stěžovatelům předmět díla, tj. instalaci systému ústředního plynového vytápění domu, zhotoveného podle písemné projektové dokumentace. Součástí díla bylo i osazení otopného systému plynovým kotlem Alst 20, který dle technické dokumentace měl mít výkonnost 22 až 28 kW, a měl tak splňovat požadavek na technickou výkonnost potřebnou pro výtápění domu ( 25 kW) uvedenou v projektu. Přestože dle tvrzení stěžovatelů předané dílo od počátku zahájení provozu nesplňovalo dohodnuté požadavky na vytápění domu, stěžovatelé neučinili právně adekvátní kroky pro uplatnění jejich práv z odpovědnosti za vady. Stěžovatelům nelze přisvědčit v tom, že vadu kotle, spočívající v jeho nedostatečném výkonu, mohli zjistit až na základě znaleckého posudku, a nemohli ji tak ve lhůtě uplatnit, neboť osoba uplatňující práva z odpovědnosti za vady není povinna odborně specifikovat vadu díla z hlediska nedostatečných technických parametrů, ale postačí poukaz na nefunkčnost díla (v daném případě na nedostatečnost vytápění). Za této situace, navíc kdy byl jako součást díla osazen kotel, který dle technického potvrzení splňoval parametry uvedené v projektové dokumentaci, nelze dovozovat, že by stěžovatelé byli v souvislosti s instalací kotle uvedeni v omyl.
Zvýše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími, ve kterých byl po řízení provedeném v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. vysloven názor, že smluvní vztah mezi účastníky měl povahu smlouvy o dílo a nikoliv kombinované smlouvy se smlouvou kupní, že smlouva o dílo byla platně uzavřena, a nejsou zde proto důvody pro přiznání nároků z neplatně uzavřené smlouvy, došlo k porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť v pro stěžovatele nepříznivém výsledku rozhodnutí nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, ale je ji jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona byl proveden v mezích zákona ústavně konformním způsobem a napadené rozhodnutí soudu, které je výrazem soudcovské nezávislosti, nelze proto považovat za protiústavní. Pokud jde o namítané porušení a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud dodává, že se vztahuje na práva osob obviněných z trestného činu. Namítané ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak zajišťuje právo na právní pomoc, které jak je zřejmé ze skutečnosti, že stěžovatelé byli právně zastoupeni, jimi bylo využito. Nedošlo ani porušení odst. 3 tohoto článku, jenž patrně měli na mysli, a dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, neboť oběma účastníkům řízení byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu