ECLI:CZ:US:2001:4.US.514.2000
sp. zn. IV. ÚS 514/2000
Usnesení
IV. ÚS 514/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. T. N., advokátem, proti rozhodnutí vychovatele Rady Vězeňské služby ČR - věznice K. o uložení kázeňského trestu ze dne 30. 6. 2000 a rozhodnutí speciálního pedagoga Vězeňské služby ČR - věznice K. o stížnosti stěžovatele ze dne 3. 7. 2000, za účasti Vězeňské služby ČR - věznice K., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces, zrušení shora označených rozhodnutí pracovníků Vězeňské služby ČR - věznice K.. Stěžovateli, vykonávajícímu ve věznici K. trest odnětí svobody, byl dne 30. 6. 2000 vychovatelem Rady VS ČR věznice K. O. V. za požití alkoholu na pracovišti uložen kázeňský trest, umístění do uzavřeného oddělení na dobu 7 dnů s výjimkou programu zacházení podle ustanovení §46 odst. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, která mu však byla dne 3. 7. 2000 pedagogem Vězeňské služby ČR věznice K. Mgr. R. P. zamítnuta jako neoprávněná.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, byl zařazen na pracoviště s těkavými látkami a ředidly (acetonem). Po příchodu z pracoviště byla u něho provedena pracovníkem Vězeňské služby ČR detekční trubičkou orientační dechová zkouška, která indikovala požití alkoholu. Protože však stěžovatel, jak tvrdí, žádný alkohol na pracovišti nepožil, žádal o odebrání krevního vzorku za účelem zjištění obsahu alkoholu v krvi. Tato jeho žádost mu ale byla zamítnuta jako nadbytečná pro posouzení celé věci, ačkoliv stěžovatel dále namítal, že celý den pracoval na pracovišti s těkavými látkami a ředidly, a že tudíž nemusí být pozitivní výsledek orientační dechové zkoušky správný. Na podporu svého stanoviska argumentoval i obecně známou značnou neobjektivností dechové zkoušky. Tímto jednáním orgánů Vězeňské služby ČR bylo porušeno stěžovatelovo právo se jakkoliv bránit proti orientační dechové zkoušce a nebyly provedeny ani žádné jiné důkazy - vyslechnutí spolupracovníků z řad odsouzených či ostatních pracovníků, kteří se mohli k údajnému požití alkoholu na pracovišti vyjádřit. V jeho případě tak nebyly dodrženy podmínky, za nichž lze kázeňský trest uložit. Tyto podmínky jsou stanoveny zákonem o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb. a vyhláškou Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody č. 345/1999 Sb. V provedeném kázeňském řízení nebyly náležitě objasněny okolnosti kázeňského přestupku, když rozhodně nebyly vyčerpány možnosti dalšího dokazování, a stěžovateli nebyla prokázána vina. Z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí není navíc zřejmé, kdy se měl kázeňského přestupku dopustit a co bylo konkrétně orgány Vězeňské služby ČR zjištěno. Pracovník posuzující jeho stížnost proti uložení kázeňského trestu se pak vůbec nezabýval skutečnostmi, které stěžovatel ve stížnosti uváděl. Uložením kázeňského trestu byl stěžovatel navíc vyřazen ze zaměstnání, a tím mu bylo znemožněno plnit jeho vyživovací povinnost a hradit státu náklady výkonu trestu odnětí svobody. Napadenými rozhodnutími tak bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a Vězeňská služba ČR nepostupovala při zjišťování okolností a ukládání kázeňského trestu v mezích a způsobem stanoveným shora uvedenými právními předpisy. Stěžovatel proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal materiál, který byl podkladem pro stěžovatelem napadená rozhodnutí, a dále vyjádření Vězeňské služby ČR - věznice K. k ústavní stížnosti.
Ve svém vyjádření Vězeňská služba ČR - věznice K. uvádí, že stěžovatel byl rozhodnutím ředitele věznice ze dne 27. 4. 2000 zařazen do brigády bez přímého střežení a současně mu byl povolen pohyb mimo věznici při plnění pracovních úkolů. Téhož dne byl též poučen o povinnostech podmiňujících jeho zařazení do zaměstnání mimo areál věznice, což stvrdil svým podpisem. Dne 1. 6. 2000 byl pak stěžovatel zařazen u firmy W. se sídlem v K. a určen k výkonu práce v lakovně. I když se na práci s barvami a ředidly přímo nepodílel, pracoval v prostoru, kde občanští zaměstnanci firmy lakovali výrobky. Všichni pracovníci (odsouzení i ostatní) jsou přitom povinni používat při práci respirátory, jejichž užívání je dle sdělení firmy W. kontrolováno. S ohledem na to, že ve firmě W. pracují převážně občanští zaměstnanci, nařídil ředitel věznice K. v návaznosti na ustanovení §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb. provádět orientační zkoušky na zjištění alkoholu a jiných omamných látek u odsouzených vracejících se ze zaměstnání. Tyto zkoušky jsou prováděny nepravidelně a s náhodným výběrem odsouzených. Stěžovatel se této zkoušce podrobil dne 30. 6. 2000 ve 14.30 hod již po druhé a výsledek zkoušky v tomto případě nasvědčoval požití alkoholu. Mimoto jevil i další neklamné známky požití alkoholu (nejistá chůze, psychomotorický neklid). Stěžovatel se domáhal odběru krve, přestože věděl, že lékař již není ve věznici přítomen a není prakticky v možnostech věznice K. zajistit tento odběr pro forenzní účely v mimoordinační dobu služebním nebo jiným lékařem. Orientační dechová zkouška, jíž se stěžovatel podrobil, způsobila zbarvení trubičky do zelena v intenzitě a úrovni, která je obvyklá po požití alkoholu. Pracovníci Vězeňské služby ČR přitom vycházeli při hodnocení psychomotorických projevů stěžovatele a způsobu a intenzity zabarvení detekční trubičky i ze svých zkušeností potvrzených faktem, že dosud žádný z odsouzených, zařazených na pracoviště lakovny, nezbarvil při zmíněných namátkových kontrolách trubičku svým dechem do zelena, a to ani stěžovatel při první kontrole dne 15. 6. 2000. Stěžovatel dne 30. 6. 2000 svými psychomotorickými reakcemi vzbudil u pracovníků Vězeňské služby ČR podezření, že je ovlivněn omamným prostředkem, a tak inicioval orientační dechovou zkoušku. Zbarvení detekční trubičky do zelena jeho dechem pak toto podezření z požití omamné látky (alkoholu) potvrdilo. Věznice K. dodatečně požádala Správu Policie ČR Jihomoravského kraje, odbor kriminalistické techniky a expertízy kriminální policie o znaleckou expertízu ke zjištění účinku výparů barev a ředidel. Ke zkoumání byly předloženy vzorky barev a ředidel, které jsou užívány na pracovišti lakovny firmy W., a detekční trubičky používané ve věznici K.. Z výsledků expertíz v podstatě vyplývá, že výpary z barev a ředidel používaných v lakovně způsobují zbarvení detekčních trubiček do hněda, a to v laboratorních podmínkách, kde je koncentrace výparů nepochybně vyšší, než v prostředí lakovny.
V závěru svého vyjádření Vězeňská služba ČR konstatuje, že pracovník, který řešil odvolání stěžovatele, shledal výše uvedené důkazní prostředky, spolu s letitými zkušenostmi pracovníků Vězeňské služby ČR, za dostačující. Další výslechy spolupracovníků z řad odsouzených nebyly provedeny, protože téměř nikdy v obdobných případech nevedly k objektivnějšímu posouzení věci a věznice nemá oprávnění požadovat vysvětlení od občanských pracovníků soukromých firem. Ke svému vyjádření Vězeňská služba ČR navíc přiložila zmíněnou expertízu Policie ČR, fotokopii knihy kontrol odsouzených - spotřeba detekčních trubiček a fotokopii záznamu o průběhu výkonu trestu stěžovatele. Současně Ústavnímu soudu zaslala fotokopii hlášení ke kázeňskému řízení. Na tomto hlášení je sepsán záznam o kázeňském přestupku, kterého se měl stěžovatel dne 30. 6. 2000 dopustit, a je zde uvedeno i podepsané vyjádření stěžovatele ze dne 30. 6. 2000 k tomuto záznamu, kde stěžovatel uvádí: "Je možné, že se detekční trubička zbarvila, může to být způsobeno acetonem, se kterým pracuji. Žádný alkohol jsem nepožil". Jak vyplývá dále z tohoto hlášení, byli dechové zkoušce stěžovatele na alkohol přítomni čtyři pracovníci Vězeňské služby ČR.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá hodnocení důkazů, resp. neprovedení navrhovaného důkazu krevním testem, orgány Vězeňské služby ČR, což dle jeho názoru ve svém důsledku znamenalo, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a nebyla mu prokázána vina. Stěžovatel tyto námitky uplatňoval již v průběhu kázeňského řízení a ve stížnosti proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Těmto jeho námitkám nebylo v rozhodnutí o stížnosti ze dne 3. 7. 2000 vyhověno a stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti. Staví tak Ústavní soud do role další, tj. třetí rozhodovací instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud v tomto směru neprovádí přehodnocování dokazování, na jehož základě v kázeňském řízení orgány Vězeňské služby ČR rozhodly o uložení, resp. potvrzení kázeňského trestu, ale pouze zkoumá, zda napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému dotčení jeho základních práv.
Jak plyne z připojených materiálů, jevil stěžovatel dne 30. 6. 2000 ve 14.30 hod. po návratu z pracoviště známky, že je pod vlivem alkoholu. Za přítomnosti několika pracovníků Vězeňské služby ČR, jmenovitě uvedených v hlášení ke kázeňskému řízení, byla proto u stěžovatele provedena dechová zkouška detekční trubičkou, která indikovala požití alkoholu. Ke stěžovatelově námitce, že jde o důsledek práce na pracovišti s těkavými látkami a ředidly, pracovníci Vězeňské služby ČR argumentovali, že při obdobných opakovaných kontrolách provedených u odsouzených (včetně stěžovatele dne 15. 6. 2000) vracejících se ze stejného pracoviště detekční trubička ani v jediném případě požití alkoholu nesignalizovala. Tomuto jejich empirickému závěru přisvědčila i později provedená znalecká expertíza. Stěžovatel přitom ve svém vyjádření k záznamu, sepsaném o jeho kázeňském přestupku, zbarvení detekční trubičky nezpochybnil, přičemž funkčnost detekčních trubiček používaných ve věznici K. osvědčila i shora zmíněná odborná expertíza. Za uvedeného stavu, kdy pracovníci Vězeňské služby ČR při posuzování zjištěného skutkového stavu vycházeli i z psychomotorických projevů požití alkoholu u stěžovatele, když v záznamu o průběhu výkonu trestu stěžovatele je k předmětné situaci výslovně uvedeno, že chůze stěžovatele byla nejistá, vrávoravá, měl povznesenou náladu a z úst bylo cítit zápach alkoholu, a ve svém souhrnu proto považovali zjištěné skutkové okolnosti za dostačující pro učiněná skutková zjištění a neshledali nezbytným provádět další důkazy, které byly v dané situaci prakticky neproveditelné (krevní test), nelze z tohoto jejich postupu, který vedl k vydání napadených rozhodnutí, dovozovat porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o námitku, že z rozhodnutí o uložení kázeňského trestu není zřejmé, kdy a jakého kázeňského přestupku se měl stěžovatel dopustit, pak Ústavní soud konstatoval z připojeného hlášení ke kázeňskému řízení, že obsahuje v souladu s ustanovením §58 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb. záznam, sepsaný dne 30. 6. 2000 se stěžovatelem, který obsahuje konkrétní údaje o jednání stěžovatele, v němž je spatřován kázeňský přestupek. K tomuto záznamu se pak stěžovatel písemně vyjádřil. Následně bylo téhož dne vydáno rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, kde je již jen stručné odůvodnění: požití omamných látek na pracovišti. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že uložením kázeňského trestu, umístění do uzavřeného oddělení v mimopracovní době na dobu 7 dnů s výjimkou programu zacházení, mu bylo znemožněno plnit vyživovací povinnost vůči dětem a hradit státu náklady výkonu trestu odnětí svobody. Rovněž s touto námitkou se Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť, jak vyplývá již ze samotného uloženého kázeňského trestu, umístění do uzavřeného oddělení se nevztahovalo na dobu pracovní (tj. na programy zacházení).
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu