ECLI:CZ:US:2001:4.US.517.2000
sp. zn. IV. ÚS 517/2000
Usnesení
IV.ÚS 517/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti PhDr. H.V., proti rozsudkům Obvodního soudu v Praze 4, sp. zn. 10 C 315/82, ze dne 16. 12. 1985, Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 304/86, ze dne 2. 7. 1986, Obvodního soudu v Praze 4, sp. zn. 28 C 304/86, ze dne 10. 3. 1992, Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 271/92, ze dne 19. 8. 1992, a sdělení Nejvyšší soudu ČR, čj. Ncn 238/2000, ze dne 21. 7. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem (který nemá formální náležitosti návrhu pro zahájení řízení před Ústavním soudem) domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí spolu se všemi dalšími rozsudky a usneseními z nich odvozenými. Ve svém návrhu uvedla, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 1999 bylo zamítnuto její dovolání, kterým se domáhala zrušení uvedených rozhodnutí. Po nabytí platnosti zákona č. 327/1999 Sb. se opět obrátila na Nejvyšší soud ČR s dovoláním, které však bylo dne 21. 7. 2000, čj. 238/2000 zamítnuto s tím, že Nejvyšší soud ČR nemůže měnit své předchozí rozhodnutí a jeho rozhodnutí je oprávněn přezkoumávat v rámci své pravomoci pouze Ústavní soud.
Stěžovatelka namítá, že v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím došlo k zneužití pravomoci veřejného činitele, k trestné činnosti ze strany soudců a v rozporu s Listinou základních práv a svobod i k porušení jejích procesních práv.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze je podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem, neboť dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. (Dle znění zákona č. 182/1993 Sb., platném před novelou provedenou zák. č. 77/1998 Sb., počínala uvedená lhůta běžet dnem právní moci napadeného rozhodnutí.) Posledním prostředkem ve smyslu uvedeného ustanovení ve stěžovatelčině věci byla odvolání, o nichž odvolací soud rozhodl, doručil je právnímu zástupci stěžovatelky a tato rozhodnutí tak řádně nabyla právní moci. (Dovolání, které stěžovatelka uplatnila proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 271/92, ze dne 19. 8. 1992, pak bylo shledáno nepřípustným a rozhodnutím Vrchního soudu, sp. zn. 7 Cdo 140/94, bylo dne 8. 12. 1994 odmítnuto).
Ústavní stížnost dále směřuje proti "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ČR, č.j. Ncn 238/2000, ze dne 21. 7. 2000. Ústavní soud však z obsahu připojeného spisového materiálu zjistil, že se jedná toliko o přípis Nejvyššího soudu ČR, kterým tento soud reaguje na žádost stěžovatelky, označenou sice jako dovolání, v níž tato žádá o opětovné přezkoumání předmětných pravomocných rozhodnutí, a ve kterém se jí poskytuje poučení o tom, že není možné, aby Nejvyšší soud ČR přezkoumával již dříve vydaná soudní rozhodnutí, neboť tomu brání překážka věci rozsouzené. Rovněž uvádí, že Nejvyšší soud ČR není oprávněn sám zrušit svá vlastní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o dovolání, neboť jde o rozhodnutí konečné, proti kterému občanský soudní řád nepřipouští opravné prostředky. Jeho rozhodnutí je oprávněn přezkoumávat pouze Ústavní soud.
Z uvedeného je zřejmé, že přípisem Nejvyššího soudu ČR, čj. Ncn 238/2000, ze dne 21. 7. 2000, nebylo rozhodováno ve smyslu ust. §236 a násl. o.s.ř. o dovolání, řádně uplatněnému proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, ale bylo jím pouze podáno vysvětlení o nemožnosti dodatečně zvrátit pravomocná rozhodnutí soudů. ( Obdobně stěžovatelkou uváděným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 1999 nebylo zamítnuto její řádné dovolání, ale přípisem tohoto soudu jí byly pouze objasněny pravomoci Nejvyššího soudu ČR.)
Dle ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, a to ve výše uvedené 60 denní lhůtě.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze je zcela evidentně podána po stanovené lhůtě, proti řádnému rozhodnutí o dovolání nebyla uplatněna vůbec a sdělení Nejvyššího soudu ČR, čj. Ncn 238/2000, ze dne 21. 7. 2000 nelze považovat za rozhodnutí napadnutelné ústavní stížností, nezbylo Ústavnímu soudu, aniž by se mu jevilo za uvedené situace jako účelné vést stěžovatelku k zajištění právního zastoupení, ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem a v části, směřující proti sdělení Nejvyššího soudu ČR, čj. Ncn 238/2000, ze dne 21. 7. 2000, odložit podle §41 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2001
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj