ECLI:CZ:US:2001:4.US.519.2000
sp. zn. IV. ÚS 519/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. Ř., zastoupené A. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2000, č.j. 29 Co 111/2000-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2000, doplněným podání ze dne 23. 10. 2000, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2000, č.j. 29 Co 111/2000-83, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 11. 1999, č.j. 22 C 1313/95-67, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že stěžovatelka je vlastnicí specifikovaných pozemků v k.ú. L. a to s odůvodněním, že neprokázala žádnou skutečnost, na základě které by ona a její právní předchůdci byli v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti vlastnicky náleží.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla krácena na svém právu majetkovém a že jí bylo odepřeno právo na řádné poskytnutí právní ochrany, tedy že byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedla, že nesouhlasí s právními názory obecných soudů, podle nichž držba je oprávněnou pouze tehdy, je-li dobrá víra založena nejen na subjektivních, ale i na objektivních okolnostech. Považuje též za nesprávné, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s prohlášením dědičky původních vlastníků.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a na právní závěry, které jsou v něm učiněny. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Liberec, sp. zn. 22 C 1313/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě hodnocení provedených důkazů. Skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti jsou v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy a nevyplývá z nich nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odmítnuto právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud pak namítá zásah do práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny, nutno podotknout, že cit. ustanovení na její případ nedopadá, neboť zakotvuje právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, tj. orgánů stojících mimo soustavu obecných soudů, o což se v jejím případě nejedná. Stejně tak, pokud jde o tvrzený zásah do práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, takový zásah v jejím případě není pojmově možný, přičemž Ústavní soud odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu týkající se aplikace cit. článku Listiny. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu