ECLI:CZ:US:2001:4.US.528.2000
sp. zn. IV. ÚS 528/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2000, sp. zn. 11 To 22/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 18 T 12/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. září 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost proti uvedeným rozsudkům, kterými byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Stěžovatel podrobně popsal svůj názor na 18 bodů výroku rozsudku krajského soudu, které se stěžovatele týkají, s konstatováním, že se krajský soud důkladně nezabýval výpověďmi ostatních obžalovaných. Ty prokazují, podle jeho názoru, jeho nevinu, která nebyla vyvrácena ani jinými důkazy provedenými v průběhu řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že převzal hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem, aniž se podrobněji věcí zabýval. Soudy tak tím, že pečlivě neuvážily všechny okolnosti případu dospěly k nesprávnému hodnocení.
V uvedeném postupu shledal stěžovatel porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť postupem v řízení byla porušena zásada právního státu na uplatňování státní moci v mezích zákona a současně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
K ústavní stížnosti se na základě ustanovení §42 odst. 4 zákona vyjádřil za účastníka - Vrchní soud v Praze předseda senátu 11 To, který plně odkázal na rozsudek, speciálně na část odůvodnění na str. 25 - 30.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud si k věci rovněž vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci pod sp. zn. 18 T 12/99, na jehož základě shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl postup obecných soudů jako postup rozporný s pravidly právního státu, kde je státní moc realizována jen v zákonem stanovených mezích. Ke svým tvrzením však nepředložil nic, co by porušení principů právního státu dokládalo, mimo tvrzení o nevypořádání se s důkazy svědčícími o jeho údajné nevině, kterou měla dokázat shodnost jeho výpovědi s výpověďmi ostatních obviněných. Vzhledem k tomu, že byl vyšetřován vazebně a navíc ve zcela jiné věznici než ostatní obvinění nepřichází do úvahy možnost, že by se s nimi smluvil. Naopak výpovědi svědčící proti němu za strany spoluobviněných označuje za pokus o svalení viny na něj. O výpovědích svědků, které svědčily proti němu, se stěžovatel nezmiňuje vůbec.
Stěžovatel odkazuje na porušení práva na spravedlivý proces, aniž by doložil porušení Listinou chráněných práv, popřípadě, aby je specifikoval, když odkazuje toliko povšechně na porušení čl. 36 a násl. Listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před obecnými soudy. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného. Ústavní soud připomíná, že také judikatura Evropského soudu pro lidská práva požaduje, aby proces byl spravedlivý jako celek, a tudíž nelze brát zřetel jen na ze souvislostí vytržené části procesu (např. dokazování).
Těžiště ústavní stížnosti bylo položeno na vyvracení jednotlivých částí výroku napadeného rozsudku a samotný ústavněprávní rozměr stížnosti se omezil na konstatování porušení základních práv. Ponechal tedy na Ústavnímu soudu, aby sám detekoval formu a zhodnotil porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud však není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu tedy vykonávat nad obecnými soudy dohled či dozor.
Stěžovatel také opomíjí skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1).
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu