ECLI:CZ:US:2001:4.US.531.2000
sp. zn. IV. ÚS 531/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti ing. Š.H., zastoupeného JUDr. Č. K., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2000, č.j. 38 Ca 197/99-45, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 30.3.1999, č.j. FŘ-2368/1/98, a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 2.12.1997, č.j. 123891/97/003913/5463, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení ze dne 31.8.2000, který byl doručen Ústavnímu soudu 4.9.2000, domáhal
a) odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2000, č.j. 38 Ca 197/99-45, zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 30.3.1999, č.j. FŘ-2368/1/98, zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 2.12.1997, č.j. 123891/97/003913/5463,
b) zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2000, č.j. 38 Ca 197/99-45, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 30.3.1999, č.j. FŘ-2368/1/98, rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 18.9.1997 (pozn. správně má být uvedeno "ze dne 2.12.1997", protože 18.9.1997 bylo vydáno jiné rozhodnutí týkající se stěžovatele, ovšem se vztahem k jiné stěžovatelově ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 529/2000), č.j. 123891/97/003913/5463,
neboť je přesvědčen, že napadeným rozsudkem porušil Městský soud v Praze jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění ústavní stížnosti se soustředil na vztah mezi důkazní povinností stěžovatele jako daňového subjektu podle §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a důkazní povinností správce daně podle §31 odst. 8 téhož zákona, přičemž při vymezení rozsahu důkazní povinnosti argumentuje též obsahem vybraných ustanovení zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na odložení vykonatelnosti zdůvodnil souvislostí se závažným zásahem do ústavou zaručených práv stěžovatele a zejména členů jeho rodiny.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na okolnost, že v předložené stížnosti navrhovatel nepředkládá jiné argumenty, než které byly obsahem žaloby a s nimiž se soud vypořádal v odůvodnění rozsudku, proto odkázal na jeho obsah. K tomu dodal, že v daňovém řízení je daňovému subjektu prvotně uložena povinnost předkládat správci daně tvrzení o skutečnostech, jež jsou relevantní pro stanovení daňové povinnosti a pro vyměření daně. Každé své tvrzení pak musí být schopen doložit důkazy. Toto dokazování však nelze omezit jen na předložení řádně vedeného účetnictví, neboť z něj lze v konkrétním případě zjistit jen to, že určité obchodní transakce proběhly a že daňový subjekt vynaložil jisté finanční částky, ovšem souvislost těchto výdajů s dosažením, zajištěním a udržením stěžovatelových příjmů podle §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, z účetnictví samotného nevyplývá. Stěžovatelovu námitku o porušení práva na spravedlivý proces nepovažuje za důvodnou, protože mu nebylo zabráněno domáhat se svého práva u soudu.
Finanční ředitelství pro hl. město Prahu v obsáhlém vyjádření podrobně reagovalo na jednotlivé věcné námitky stěžovatele, přičemž zejména zdůraznilo, že povinnosti daňového subjektu, u něhož je prováděna daňová kontrola, nekončí pouhým předložením účetnictví. Povinností daňového subjektu je např. předložení účetních a jiných dokladů, účetních písemností, které prokazují účetní a hospodářské operace, jež jsou pro správné stanovení daně rozhodné anebo o které pracovník daně požádá, a podat k nim ústně nebo písemně vysvětlení. Dále též upozornilo na skutečnost, že kromě existence účetního dokladu, který je bezchybný po formální stránce, je další rozhodující podmínkou, že důvod úhrady skutečně nastal a měl zřejmou souvislost se zdanitelnými příjmy. V závěru vyjádření Finanční ředitelství pro hl. město Prahu navrhlo zamítnutí stížnosti jako neopodstatněné.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, byť právní zástupce stěžovatele vychází z nesprávně určeného počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (viz důsledky §47 odst. 2 obč. soudního řádu, ve znění účinném v době doručování), stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 197/99 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutím správního orgánu, kromě jiného též proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 30.3.1999, č.j. FŘ 2367/1/98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 2.12.1997, č.j. 123891/97/003913/5463, jímž mu nebyly uznány při kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 některé náklady jako výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Po vyloučení druhé žaloby k samostatnému řízení a proběhnuvším ústním jednání byla stěžovatelova žaloba mířící proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího orgánu v plném rozsahu zamítnuta. V odůvodnění soud především odmítl stěžovatelův názor, že předložené účetnictví je důkazem o správnosti uplatnění daňově uznatelného výdaje a zdůraznil, že účetní doklad sám o sobě ještě není důkazem o tom, že zaúčtovaný výdaj je výdajem daňově uznatelným z hlediska §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Dále uvedl, že pouhým předložením účetnictví nesplnil stěžovatel svou důkazní povinnost, a nelze proto uvažovat o jejím přechodu na správce daně.
Ústavní soud se zabýval, s ohledem na svoje postavení, ústavněprávní povahou posuzované věci. Z tohoto důvodu se připomíná, že Ústavní soud již opakovaně vyložil (např. nález ve věci sp. zn. III.ÚS 23/93, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, Praha 1994, str. 41 a násl.), za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takového zásahu je zjištění, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny (např. usnesení ÚS ve věci sp. zn. III.ÚS 82/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, Praha 1995, str. 223 a násl.). K namítanému dotčení na základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 Listiny, event. čl. 6 Úmluvy, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení práva na soudní ochranu. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala.
Pokud jde o posouzení stěžovatelových námitek vůči obsahu napadených rozhodnutí, poukazuje Ústavní soud na výše zmíněná pravidla a konstatuje, že soud i správní orgány postupovaly plně v intencích právních předpisů, přičemž zdůrazňuje základní omyl stěžovatelův založený na nesprávné představě o významu účetnictví. Ústavní soud plně podporuje právní názor vyjádřený Městským soudem v Praze, že předložené účetnictví není, samo o sobě, důkazem o správnosti uplatnění daňově uznatelného výdaje, a proto účetní doklad nemusí být dostatečným důkazem o tom, že zaúčtovaný výdaj je výdajem daňově uznatelným z hlediska §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. K obsahu a rozsahu důkazní povinnosti odkazuje Ústavní soud na svoje dřívější rozhodnutí ve věci Pl. ÚS 38/95 uveřejněné pod č. 130/1996 Sb.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu