ECLI:CZ:US:2001:4.US.532.2000
sp. zn. IV. ÚS 532/2000
Usnesení
IV. ÚS 532/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Z. M., zastoupeného Mgr. R. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 7 To 424/99, ze dne 11. 1. 2000, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 7 To 424/99, ze dne 11. 1. 2000, zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chebu, čj. 3 T 56/99-79, ze dne 8. 6. 1999, jímž byl odsouzen pro trestné činy pomoci k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §10 odst. 1 písm. c) k §176 odst. 1 tr.z. a kuplířství podle §204 odst. 1 tr.z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dva a půl roku a peněžitému trestu ve výši 18.000,- Kč. Stěžovatel se měl těchto trestných činů dopustit tím, že v době od 4. 1. 1999 do 16. 2. 1999 ve Staré Vodě vyžádal od spoluobžalované N. E. její fotografii a poté jí nezjištěným způsobem opatřil cestovní pas znějící na jméno občanky Ukrajiny - T. O., nar. 20. 3. 1976, který byl opatřen fotografií obžalované, a sdělil jí, aby se uvedeným pasem prokazovala při policejních kontrolách, a dále že od 4. 1. 1999 do 16. 2. 1999 ve Staré Vodě ubytovával v penzionu S. spoluobžalovanou N. E., která zde provozovala prostituci a z takto vydělaných peněz předala stěžovateli nejméně 250 DEM s tím, že dále měla zaplatit ještě zbývající částku ve výši 1.500,- DEM za "zakoupení" její osoby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se zmíněných trestných činů nedopustil. Výrok o vině stěžovatele založily obecné soudy zejména na výpovědi spoluobžalované N. E. Stěžovatel proto navrhl doplnění dokazování výslechem L. K., která byla počátkem roku ubytována v penzionu S. ve Staré Vodě a mohla by vyvrátit, že v době, kdy mělo dojít ke zmíněné trestné činnosti, byla spoluobžalovaná N. E. ve zmíněném penzionu ubytována. Dále stěžovatel navrhl doplnění dokazování dotazem na Policii ČR, oddělení Mariánské Lázně, zda ve dnech 13. - 15. 1. 1999 byla kontrolována totožnost spoluobžalované N. E., která se měla prokázat jiným pasem, tento jí byl zadržen a spoluobžalovaná se měla dostavit na oddělení Policie ČR v Mariánských Lázních. Těmito navrženými důkazy chtěl stěžovatel prokázat, že výpověď spoluobžalované se nezakládá na pravdě, protože v penzionu S. ve Staré Vodě nebyla vůbec ubytována a sama se již v době, kdy měl stěžovatel spáchat trestnou činnost, prokazovala, jak předpokládá stěžovatel, pozměněným cestovním pasem, než který jí byl zadržen policií dne 16. 2. 1999. Odvolací soud však tyto navrhované důkazy, které mohly vyvrátit obvinění proti stěžovateli, odmítl a odůvodnil je pouze v případě důkazu výslechem L. K., a to tím, že návrh na jeho provedení svědčí o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele. Ten měl podle odvolacího soudu vypovědět, že se s prostitutkami nikdy nesetkal, a žádné dívky v penzionu nebyly ubytovány. Stěžovatel však pouze tvrdil, že neví, zda byly v tomto penzionu dívky ubytovány, což podle jeho názoru o jeho nevěrohodnosti svědčit rozhodně nemůže. Stěžovatel proto tvrdí, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť neprovedením navržených důkazů mu bylo znemožněno prokázat svou nevinu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 3 T 56/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Plzni nejprve konstatoval, že ústavní stížnost je totožná s obsahem stěžovatelova odvolání. Dále k ústavní stížnosti uvádí, že při úvaze o vině vycházel, stejně jako soud I. stupně, především z výpovědi spoluobžalované N. E., jejíž výpověď byla hodnocena jako zcela objektivní, podrobná, nezaujatá, svojí výpovědí usvědčovala sama sebe a důležitou skutečností bylo zejména to, že mohla být vyslechnuta i před soudem, a i zde zcela spolehlivě stěžovatele usvědčovala. V její výpovědi nebyly zjištěny žádné závažné rozpory, které by ji zpochybňovaly. Její výpověď korespondovala i s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědka D. z přípravného řízení, z níž vyplývaly skutečnosti, které rovněž svědčily pro závěr, že naopak výpověď stěžovatele samotného je zjevně nepravdivá. U svědka D. byla také E. zadržena s falešným pasem a okolnosti jejího zadržení byly policií zdokumentovány. Stěžovatel v průběhu celého řízení popíral i to, že by vůbec spoluobžalovanou E. znal, tvrdil, že v podniku, který provozovala jeho manželka, nebyly ubytovány žádné osoby provozující prostituci ani jiné, a jeho návrh na výslech svědkyně L. K. vyzněl proto zcela nepřesvědčivě. Navíc tato svědkyně se měla zdržovat ve Staré Vodě v penzionu S. počátkem roku 1999, jde o cizí občanku a její současný pobyt nebyl znám, a ani stěžovatel její adresu neuvedl. Za situace, kdy výpověď stěžovatele se jevila jako krajně nepravdivá, na rozdíl od výpovědi N. E., která byla podpořena i dalšími důkazy, nepovažoval odvolací soud za nezbytné rušit z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek a věc vrátit soudu I. stupně k doplnění dokazování. Důkazy provedené před soudem I. stupně byly podle názoru krajského soudu dostatečným podkladem o vině ohledně obou skutků. Soud I. stupně postupoval v souladu s hledisky uvedenými v §2 odst. 5 tr.ř., tedy tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí o vině. Proto bylo odvolání jako nedůvodné podle §256 tr.ř. zamítnuto.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel již uplatnil v řízení před soudem odvolacím (č.l. 91, 114). Krajský soud v Plzni se těmito jeho námitkami ve svém rozhodnutí o odvolání zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tato tvrzení znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší, kdy do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování, v důsledku čehož nebyl podle stěžovatelova názoru zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Obecné soudy se nezákonným způsobem snažily omezit objasnění okolností svědčících v jeho prospěch, když jím navrhované důkazy nebyly vykonány. Jde o důkaz výslechem L. K., která by mohla vyvrátit, že spoluobžalovaná E. byla ubytována v penzionu S. ve Staré Vodě v době, kdy mělo dojít k trestné činnosti, a o dotaz na Policii ČR, zda byla ve dnech 13. - 15. 1 1999 kontrolována totožnost spoluobžalované E..
Odvolací soud za situace, kdy stěžovatelova výpověď se mu jevila zjevně nepravdivá, na rozdíl od výpovědi N. E., která byla podpořena i dalšími důkazy, považoval důkazy provedené soudem I. stupně za dostatečný podklad pro úvahu o stěžovatelově vině. Stěžovatel chtěl navrženými důkazy, jak sám uvádí, zpochybnit výpověď spoluobžalované E., která však je podrobným popisem a navazujícími korespondujícími důkazy naprosto přesvědčivá, jak zdůraznily oba obecné soudy. Návrh na výslech svědkyně L. K., který stěžovatel předložil až v závěru veřejného zasedání (č.l. 114), vyzněl v návaznosti na předchozí výpověď stěžovatele v neprospěch věrohodnosti této jeho výpovědi, v níž uváděl, že neví, že by byly v penzionu, provozovaném jeho manželkou, ubytovány nějaké cizinky z bývalého SSSR, a že se nesetkal s cizinkami, které by provozovaly prostituci (č.l. 37). Navíc pobyt této jím navrhované svědkyně, která se měla zdržovat v penzionu S. počátkem roku 1999, a která pobývá někde na Ukrajině, nebyl soudu znám a ani stěžovatel ho neuvedl. Obdobný závěr pak učinil odvolací soud i pokud jde o další stěžovatelův návrh na doplnění dokazování (č.l. 91), kdy podle informací stěžovatele měla být ve dnech 13. - 15. 1. 1999 Policií ČR kontrolovaná totožnost spoluobžalované E., která se měla prokazovat jiným pasem a tento jí měl byl zadržen, což stěžovatel navrhoval ověřit dotazem na Policii ČR, oddělení Mariánské Lázně. Odvolací soud považoval provedené důkazy za dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatele ohledně obou skutků, a nepovažoval proto již za nutné doplňovat dokazování v jakémkoliv směru.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 a §125 tr.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i zmíněných stěžovatelových námitek k hodnocení provedeného dokazování a na doplnění dokazování. Ústavnímu soudu v tomto smyslu však zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Ze spisového materiálu Ústavní soud shledává, že ve věci bylo obecnými soudy provedeno podrobné dokazování. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Jak již shora Ústavní soud konstatoval, odvolací soud se stěžovatelovými návrhy na doplnění dokazování zabýval a vypořádal se s nimi. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího stěžovateli právo na soudní ochranu, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu