ECLI:CZ:US:2001:4.US.535.2000
sp. zn. IV. ÚS 535/2000
Usnesení
IV. ÚS 535/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 375/2000, ze dne 24. 5. 2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 375/2000, ze dne 24. 5. 2000, zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, čj. 4 T 166/99-130, ze dne 1. 3. 2000, jímž byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 3 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že společně s I. M. P. prodali osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavie, které měl spoluobžalovaný P. pronajato autopůjčovnou v Rumburku, dosud neznámému muži romského původu za částku 30.000,- Kč, přičemž cena vozidla činila 393.333,- Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedený trestný čin nespáchal a spoluobžalovaného I. M. P., jehož výpovědí byl stěžovatel z trestného činu usvědčen, nezná, což prohlašoval i po celou dobu trestního řízení. V rámci své obhajoby stěžovatel rovněž upozorňoval na rozpory ve výpovědi spoluobžalovaného P. a jeho nevěrohodnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na to, že neodpovídá skutečnosti, jak se praví v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, že P. vypovídal stále stejně, když v jeho výpovědi byly rozpory, zejména pokud jde o den, kdy se měl podle P. výpovědi skutek zpronevěry odehrát. Mělo to být 28. 12. 1998, ale v karvinském ubytovacím zařízení K. byl P. ubytován až v následující den. Soudy obou stupňů tento rozpor podle jeho názoru zcela bagatelizovaly. Naproti tomu stěžovatelově obhajobě soud v žádném případě neuvěřil, aniž by v odůvodnění rozhodnutí uvedl, z jakého důvodu je stěžovatelova obhajoba nevěrohodná. Stěžovatel se domnívá, že zde sehrála roli skutečnost, že již byl v minulosti trestán.
Porušení svých ústavně zaručených základních práv napadeným rozhodnutím stěžovatel spatřuje zejména v tom, že pokud byla jeho vina dokázána toliko výpovědí spoluobžalovaného P., o to více se měly orgány činné v trestním řízení zabývat veškerými relevantními okolnostmi. Již v průběhu přípravného řízení stěžovatelova obhajoba navrhovala ztotožnit neznámého muže romského původu, který měl odkoupit zpronevěřené vozidlo, a jehož velmi podrobně Popsal obžalovaný P. Podle stěžovatele to nemělo být pro policii problémem. Vyšetřovatel však na tyto výzvy jeho obhajoby nereagoval s tím, že neshledal tento důkaz relevantním, přitom by daná osoba spadala pod trestně právní odpovědnost v rámci stíhané věci. Potvrdilo by se tak, zda skutečně existuje fyzická osoba, která by svou existencí prokázala schéma Popisu skutku, jak ho vylíčil spoluobžalovaný P. Tím bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené mu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (právo dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě). Soud I. stupně se však k této námitce nevyjádřil a odvolací soud v odůvodnění konstatoval, že tato skutečnost nemá na hodnocení provedených důkazů žádný vliv, když odvolací soud si pouze těžko dovede představit, že pokud by byla osoba ztotožněna, se sama v pozici svědka dozná ke spáchání předmětného jednání. Stěžovatel s tímto názorem odvolacího soudu nesouhlasí, neboť by tak došlo k ověření toho, zda spoluobžalovaný P. mluví pravdu a orgány činné v trestním řízení by byly povinny svědeckou výpověď vyhodnotit, ať by se tato osoba přiznala či nikoliv. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v opomenutí provést zmíněný navrhovaný důkaz a zjistit tak skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Opomenutím důkazu orgány činnými v trestním řízení a při nerespektování zásady in dubio pro reo soudy rozhodovaly při nevytvoření podmínek pro realizaci spravedlivého procesu. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 4 T 166/99 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě sděluje, že plně odkazuje na své stěžovatelem napadené rozhodnutí. K námitce stěžovatele, že nebyl akceptován návrh na doplnění dokazování identifikací muže romského původu pak uvádí, že k této osobě neexistují v trestním spise sebemenší poznatky, které by tento postup umožňovaly, a zjištění totožnosti tohoto údajně významného svědka je podle názoru soudu nemožné.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním obhajoby, kterou stěžovatel již uplatnil v řízení před soudem I. stupně (č.l. 92, 127) a v řízení před soudem odvolacím (č.l. 157, 160-161). Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly (č.l. 134, 164-165), ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tato tvrzení znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k provedenému důkaznímu řízení, v důsledku čehož nebyl podle stěžovatelova názoru zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Tyto námitky se týkají jednak rozporu ve výpovědi spoluobžalovaného P., a to pokud jde o den, kdy mělo dojít k prodeji automobilu. Oba soudy se touto námitkou stěžovatele, že se obžalovaný P. spletl ve dni prodeje o jeden den, když podle knihy hostů se ubytoval v hotelu až o den později, zabývaly v odůvodnění svého rozhodnutí a konstatovaly, že spoluobžalovaný P. sám připustil, že už si nepamatuje přesně tento den. Zmíněný drobný rozpor pak nemá podle obecných soudů nějaké opodstatnění, když jinak obžalovaný ostatní okolnosti prodeje auta líčí ve všech podrobnostech. Další stěžovatelova námitka se týká skutečnosti, že nebyl vyhledán, ztotožněn a vyslechnut muž romského původu, který měl odkoupit zpronevěřené vozidlo. Odvolací soud, který se touto jeho námitkou, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, zabýval, konstatoval, že tato skutečnost nemá na hodnocení provedených důkazů žádný vliv, neboť pokud by tato osoba byla i ztotožněna, lze si těžko představit, že by se sama v pozici svědka doznala ke spáchání trestného jednání v podobě zakoupení automobilu v hodnotě téměř 400.000,- Kč za částku 30.000,- Kč, fakticky však za 5.000,- Kč.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 tr.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i zmíněných stěžovatelových námitek k hodnocení provedeného dokazování a na doplnění dokazování. Ústavnímu soudu v tomto smyslu však zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Ze spisového materiálu Ústavní soud shledává, že obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Jak již shora Ústavní soud konstatoval, oba obecné soudy se stěžovatelovými námitkami vyslovenými na jeho obhajobu v průběhu řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi, a to i z hlediska stěžovatelem namítaného rozporu ve výpovědi spoluobžalovaného P. a stěžovatelova návrhu na provedení důkazu výslechem osoby údajného kupce. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, zaručujících stěžovateli právo na spravedlivý proces, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu