ECLI:CZ:US:2001:4.US.540.2000
sp. zn. IV. ÚS 540/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2000, č.j. 22 Co 123/2000-120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 1999, č.j. 20 C 106/97-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2000, č.j. 22 Co 123/2000-120 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 1999, č.j. 20 C 106/97-94, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 940.731,- Kč s příslušenstvím, z titulu investice do nemovitosti ve vlastnictví vedlejších účastníků (žalovaných) D. V. a I. H. Předmětná nemovitost byla stěžovatelem užívaná na základě nájemní smlouvy ze dne 19. 5. 1994, od níž stěžovatel odstoupil a kterou pak obecné soudy shledaly za neplatnou. Za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel může z titulu bezdůvodného obohacení požadovat pouze to, o co se zvýšila hodnota majetku žalovaných, co by vlastníků nemovitosti, což podle znaleckého posudku činilo částku145.660,- Kč, a dále že tato částka již stěžovateli byla vrácena.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy ze zjištěných skutečností dovodily zásadně nesprávné závěry, když bez ohledu na vůli stran projevenou v nájemní smlouvě, byť neplatné, ale stranami až do jejího "ukončení" dodržované, mu přiznali pouze nárok na vrácení reálného zhodnocení předmětu nájmu. Dle jeho názoru není pochyb o tom, že peněžní prostředky jím investované měly být vedlejšími účastníky vráceny v plné výši, byť ne fyzickým převodem, ale zápočtem na nájemné. Pokud by se Ústavní soud ztotožnil se závěry obecných soudů, mělo by to dalekosáhlé důsledky pro velký okruh vztahů ze smluv o nájmu nebytových prostor, neboť by to byl pro pronajimatele návod, jak jednoduše přijít k levné opravě jejich nemovitosti vzhledem k tomu, že ve většině případů náklady na rekonstrukci nemovitosti značně převyšují její tabulkové zhodnocení. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem o bezdůvodném obohacení ve výši zhodnocení nemovitosti, když tato hodnota byla vypočítána na základě právního předpisu, který se v průběhu doby měnil. Nesouhlasí též se způsobem, jak toto zhodnocení bylo vypočítáno. Je toho názoru, že když obecné soudy zohlednily kompenzaci za užívání nebytových prostor stěžovatelem, ačkoliv vedlejší účastníci kompenzační námitku neučinili, došlo k porušení principu rovnosti účastníků zakotvenému v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), a také k porušení zásady nestrannosti soudů. Závěrem stěžovatel uvedl, že na základě těchto skutečností má zato, že napadené rozsudky jsou po právní stránce vadné, čehož důsledkem je skutečnost, že nebyla poskytnuta ochrana jeho vlastnickému právu k peněžním prostředkům, resp. k jeho pohledávce za vedlejšími účastníky, čím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Je toho názoru, že vlastnické právo dle čl. 11 Listiny nelze vykládat restriktivně dle ust. §123 a násl. obč. zák., jako vlastnické právo k věcem, ale že pod pojem vlastnické právo je třeba zahrnout všechny formy majetkových práv k věcem, tak i k právům a jiným majetkovým hodnotám.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho právní názor, jež vycházel ze stávající judikatury týkající se bezdůvodného obohacení z titulu investic do cizí nemovitosti, nedoznal v mezidobí žádné změny a nadále jej považuje za správný, a navrhl, aby ústavní stížnost byla jaké nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 106/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud především nemůže přisvědčit namítanému zásahu do práva zakotveného v čl. 11 Listiny v situaci, kdy se stěžovatel domáhal svého práva vyplývajícího ze závazkového vztahu. Navíc ochranou vlastnictví zakotvenou v čl. 11 Listiny není míněna tradiční právní ochrana subjektivního práva vlastnického reivindikací a negatorní žalobou, jak je zakotvena v přísl. ustanoveních občanského zákoníku, ale je zde především vyjádřen princip, že každý může být vlastníkem a nikdo ve svém vlastnictví nesmí být diskriminován ve vztahu k ostatním vlastníkům. Z toho důvodu je nepodstatné tvrzení stěžovatele, že i majetkové hodnoty mohou být předmětem vlastnického práva. Každý má nepochybně právo bránit svá vlastnická práva v nezbytném případě i u soudu. Této možnosti stěžovatel plně využil. Skutečnost, že nesdílí názor soudu vyjádřený v rozhodnutí o takovém sporu, však nezakládá porušení čl. 11 Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud ve své obecně dostupné judikatuře již mnohokrát vyložil, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" právní závěry vyslovené obecnými soudy. Stejně tak Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení zohledněním kompenzace za užívání nebytových prostor stěžovatelem obecné soudy porušily čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu