ECLI:CZ:US:2001:4.US.543.2000
sp. zn. IV. ÚS 543/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2000, sp. zn. 1 To 639/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. září 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které obsáhle a zevrubně popisoval okolnosti, za kterých na něj byla uvalena vazba dle ustanovení §67 odst. 1 lit. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Usnesením ze dne 15. května 2000 bylo rozhodnuto, že odpadl důvod koluzní vazby a následně byla vazba ze zbývajících důvodů prodloužena, naposledy usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. června 2000, sp. zn. Nt 127/2000, proti které podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozhodnutí o prodloužení vazby potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatel v uvedeném postupu soudů shledává pochybení založené jednak na nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, kdy se podrobně zabývá vazebními důvody dle ustanovení §67 odst. 1 lit. a) a c) trestního řádu a jednak na dlouhém trvání vazby (od února 1999).
V uvedeném postupu stěžovatel shledal porušení práva na soudní ochranu dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákonné vzetí do vazby dle čl. 8 odst. 5 Listiny, zákonného vymezení trestného činu dle čl. 39 Listiny a dále práva na svobodu dle čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"), a práva na spravedlivé soudní řízení dle čl. 6 Úmluvy.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Ostravě, poskytnuté prostřednictvím předsedy senátu 1 To.
Ve vyjádření je poukázáno na výši trestu, který stěžovateli hrozí při obvinění stěžovatele z trestného činu podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), v rozmezí 5 roků - 12 let, kdy odhadovaná škoda způsobená jednáním stěžovatele byla stanovena nejméně na 2.500.000,- Kč a celková škoda způsobená činností sdružení v jehož rámci se stěžovatel měl uvedeného trestného činu dopustit pak přesahuje částku 60.000.000,- Kč. Dále krajský soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel nemá v ČR evidovaný pobyt a jeho zadržení bylo provedeno na hraničním přechodu se Slovenskou republikou a existuje reálné nebezpečí, že by mohl opustit území republiky, aby se tím vyhnul trestnímu stíhání.
Po prostudování všech podkladů shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu řadu tvrzení i s odkazy na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 271/96; III. ÚS 337/97; Pl. ÚS 4/94), popřípadě na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Z větší části však stížnost obsahuje polemiku s postupem orgánů činných v trestním řízení, jakož i s okolnostmi rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud souhlasí s tvrzeními stěžovatele o okolnostech uvalení vazby a jejím prodloužení, nicméně tato tvrzení jsou dána generálně a je na obecných soudech, aby zvážily konkrétní okolnosti toho kterého případu. Stěžovatel například poukazuje na obtížnost výslechu velkého množství svědků a ve své ústavní stížnosti uvádí výsledky některých z nich, které svědčí v jeho prospěch, je jen v jeho zájmu objektivní zjištění okolností jeho případu, provedení takového důkazu. Pokud, dle spisu vedeného v uvedené věci u Okresního soudu v Jeseníku, bylo v době vydání napadeného usnesení vyslechnuto již kolem 2000 svědků, a očekávalo se znaleckého posudku a výsledku právní pomoci z ciziny, jedná se o okolnosti, které právem posoudily obecné soudy jako řádný běh procesu vyšetřování trestného činu.
Pokud jde o postup stěžovatelem označený za rozporný s ustanovením §67 odst. 2 trestního řádu, tato tvrzení jsou pouhou polemikou s dosavadními závěry orgánů činných v trestním řízení a o jejich opodstatněnosti či o správnosti některých tvrzení budou tyto orgány rozhodovat v průběhu dalšího řízení ve věci.
Ústavní soud tedy neshledal v postupu Krajského soudu v Ostravě porušení stěžovatelem namítnutých práv zaručených Ústavou ČR, Listinou či Úmluvou, tak jak byly předloženy, i s ohledem na skutečnost, že hodnocení důkazů zákonem stanoveným způsobem je základní činností soudů, především k ochraně práv (čl. 90 Ústavy ČR).
Spolu s tím je nutno opakovat tvrzení, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, kdy nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Postup tímto způsobem je možný, pokud Ústavní soud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, což v daném případě nenastalo.
Usnesením soudu prvního stupně v uvedené věci byla vazba stěžovatele prodloužena do 21. prosince 2000. Ústavní soud v průběhu řízení ve věci ústavní stížnosti zjistil, že tato lhůta nebyla dále prodloužena a stěžovatel byl k uvedenému dni z vazby propuštěn. Jakékoliv další řízení Ústavního soudu by tedy postrádalo smysl.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 1. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu