ECLI:CZ:US:2001:4.US.552.2000
sp. zn. IV. ÚS 552/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. D. K., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 1 To 566/2000 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. PP 395/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2000 se stěžovatel (odsouzený) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 1 To 566/2000 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. PP 395/99, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 13 let, uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 26 T 12/91, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 1993, sp. zn. 11 To 180/92, pro trestné činy vraždy dle §219 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle §197a tr. zák. a nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 1 tr. zák. Obecné soudy napadená usnesení odůvodnily mj. tím, že nelze jednoznačně dovodit, zejména s ohledem na charakter trestné činnosti, že lze v budoucnu jednoznačně očekávat, že odsouzený povede řádný život, a tudíž nejsou splněny zákonné podmínky vymezené v ust. §61 odst. 1 písm. a) tr. zák., a žádost stěžovatele je třeba hodnotit jako předčasnou.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Je přesvědčen, že neúplně zjištěný skutkový stav, založený na apriorním odmítnutí jím předložených důkazů, vedl k vadnému závěru a v konečném důsledku k zamítavému rozhodnutí o jeho žádosti, a že ve věci rozhodoval zaujatý soudce, který ironicky v odůvodnění zlehčil jím předložené důkazy, jejichž věrohodnost nebyla objektivně nijak napadena. Uvedeným postupem oba obecné soudy jednaly nejen v rozporu s trestním řádem, ale povahou a intenzitou vytýkaných vad porušily jeho ústavně zaručená základní práva. Dále uvedl, že značnými průtahy v jednání, kdy od podání žádosti o propuštění z výkonu trestu do dne konání veřejného zasedání, uplynulo šest měsíců, zaslání písemného vyhotovení usnesení soudu prvého stupně trvalo více než dva měsíce a zaslání rozhodnutí stížnostního soudu trvalo dva měsíce, a až podezřelé rychlosti rozhodování Krajského soudu v Ostravě, soudy postupovaly způsobem nesouladným se zákonem, a to v takovém rozsahu, že porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zejména z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, že tento soud se podrobně, v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu, zabýval všemi důkazy předloženými samotným odsouzeným, tak i důkazy shromážděnými okresním soudem, a po jejich vyhodnocení žádosti odsouzeného nevyhověl. Nelze tudíž přisvědčit námitce stěžovatele, že bylo oběma soudy rozhodováno při nedostatečně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Důrazně odmítl, jako ničím nepodložené, tvrzení, že ve věci rozhodoval zaujatý soudce. Oba obecné soudy, s určitou výhradou, kterou možno připustit co do rychlosti vyřízení věci okresním soudem, postupovaly v souladu s ust. §2 odst. 4 tr.ř. Zdůraznil, že okresní soud, který je soudem nalézacím, musí pro zjištění skutkového stavu shromáždit potřebné důkazy, což přece jen vyžaduje určitý čas. Na druhé straně odvolací soud, který věc přezkoumává a jsou mu k tomu předloženy všechny shromážděné důkazy, musí ve smyslu §2 odst. 4 tr. ř. rozhodnout co nejrychleji, což se v daném případě také stalo. Obě napadená usnesení vycházejí ze smyslu institutu podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody dle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák., který není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky po odpykání stanovené doby propuštěn, bez zřetele k účelu trestu. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů a s jejich hodnocením, jež vedlo k závěru obsaženému v odůvodnění napadených usnesení obecných soudů, podle nichž nelze jednoznačně dovodit, zejména s ohledem na skutečnost, že odsouzený byl i v minulosti ve výkonu trestu pro obdobnou trestnou činnost, že lze v budoucnu jednoznačně očekávat, že povede řádný život, a nejsou tudíž splněny zákonné podmínky vymezené v ust. §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. Stěžovatel tedy požaduje, aby Ústavní soud znovu přezkoumal hodnocení skutkových zjištění uskutečněné již obecnými soudy, a na základě vlastního úsudku případně napadená usnesení zrušil. Tím ovšem staví Ústavní soud do role soudu třetí instance, která mu nepochybně nenáleží, jak vyplývá z jeho obecně dostupné judikatury. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho výše uvedených ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, nehledě na skutečnost, že z ust. §61 odst. 1 tr. zák. dle názoru Ústavního soudu nelze dovodit jakoukoliv právní povinnost soudu odsouzeného podmíněně propustit na svobodu při splnění stanovených předpokladů. Tím spíše nemůže úsudek obecného soudu nahradit Ústavní soud svým úsudkem vlastním.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu