ECLI:CZ:US:2001:4.US.561.01
sp. zn. IV. ÚS 561/01
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti R. T., tč. ve Vazební věznici České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001, čj. 10 To 334/2001-118, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 6. 2001, čj. PP 230/98-108, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001, čj. 10 To
334/2001-118, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 6.
2001, čj. PP 230/98-108, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž
postupem, podle jeho tvrzení, byla porušena práva, zaručovaná čl.
37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu
v Příbrami, sp. zn. PP 230/98, byl stěžovatel, jako odsouzený,
usnesením Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. PP 230/98, ze dne
19. 1. 1999, podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 5 let
z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v trvání dvou let
uložen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn.
3 T 133/97, ze dne 9. 7. 1997, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 878/97, ze dne 6. 1.
1998. Ve stanovené zkušební době spáchal trestný čin opilství, za
který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci
ze dne 14. 6. 1999, a s ohledem především na toto zjištění pak
Okresní soud v Příbrami dospěl k závěru, že stěžovatel zmařil
naplnění předpokladů, za kterých byl z výkonu trestu podmíněně
propuštěn, a proto v záhlaví označeným rozhodnutím nařídil
stěžovateli výkon zbytku trestu. Učinil tak ve veřejném zasedání
a v tomto řízení stěžovatel obhájce neměl, sám si jej nezvolil
a ani mu soudem nebyl ustanoven. Stížnost, kterou stěžovatel proti
tomuto usnesení soudu I. stupně podal, byla zamítnuta ústavní
stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze jako
opožděná. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
usnesení soudu I. stupně bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání,
kterému byl stěžovatel přítomen, přitom po poučení o právu
stížnosti uvedl, že se zatím nevyjadřuje, a poté byl znovu poučen
o počátku stížnostní lhůty. Ta běžela ode dne vyhlášení tři dny,
tedy do 21. 6. 2001, a uplynula marně, neboť stížnost v ní podána
nebyla. Jestliže po obdržení písemného vyhotovení usnesení
stěžovatel stížnost podal dne 9. 7. (a další písemnost, označená
jako jeho stížnost, avšak podepsaná advokátem, jenž nebyl vybaven
plnou mocí, ani nebyl soudem ustanoven, byla podána dne 23. 7.),
pak krajský soud uzavřel, že šlo o stížnost podanou opožděně
a z podnětu takového podání nebylo možno napadené usnesení, ani
řízení jemu předcházející, přezkoumat, neboť uplynutím stížnostní
lhůty nabylo napadené usnesení právní moci.
Proti tomuto usnesení krajského soudu směřuje ústavní
stížnost stěžovatele, který s odkazem na práva zaručovaná čl. 37
odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i na ustanovení §36a odst.
1 písm. c) trestního řádu tvrdí, že v jeho případě postupem soudu
I. stupně, který rozhodoval o nařízení výkonu zbytku trestu,
a následně pak i postupem odvolacího soudu, bylo porušeno jeho
právo na řádnou obhajobu. I když totiž soud I. stupně podáním ze
dne 27. 6. 2001 stěžovateli sdělil, že vzhledem k tomu, že tč.
vykonává vazbu, musí mít obhájce i v řízení o nařízení výkonu
zbytku trestu z podmíněného propuštění a stanovil mu lhůtu 5 dnů
k případnému zvolení obhájce s tím, že pokud tak neučiní, bude mu
obhájce ustanoven soudem, tyto kroky již učinil pozdě, neboť
o nařízení výkonu zbytku trestu rozhodl již usnesením ze dne 18.
6. 2001, které bylo vydáno při veřejném zasedání, o jehož konání
žádný obhájce stěžovatele nebyl vyrozuměn. Náprava tohoto
nezákonného stavu nebyla provedena ani dodatečně, neboť soud I.
stupně ani později stěžovateli obhájce neustanovil a odvolací soud
svým usnesením ze dne 7. 8. 2001 stížnost stěžovatele jako
opožděnou zamítl. Podle stěžovatele odvolací soud dospěl
k nesprávnému závěru, že napadené rozhodnutí nemůže věcně
přezkoumat, neboť v důsledku opožděně podané stížnosti stěžovatele
již nabylo právní moci. Zcela totiž pominul, že lhůta k podání
stížnosti nemohla uplynout, neboť napadené usnesení nebylo
oznámeno řádně ustanovenému obhájci. V této souvislosti stěžovatel
podotýká, že za jeho obhájce pro řízení, vedené u Okresního soudu
v Příbrami pod sp. zn. PP 230/98, nelze považovat advokáta JUDr.
J. D., neboť tento mu byl jako obhájce ustanoven Okresním soudem
v Jindřichově Hradci toliko pro nové trestní řízení, proti
stěžovateli vedeném u Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově
Hradci, nehledě k tomu, že ani tento obhájce nebyl o konání
veřejného zasedání u Okresního soudu v Příbrami dne 18. 6. 2001
vyrozuměn. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že
není pochyb, že v daném případě šlo o nutnou obhajobu podle §36a
odst. 1 písm. c) tr. řádu, přičemž Okresní soud v Příbrami zřejmě
toto ustanovení přehlédl a ač byl odsouzený ve vazbě v jiné
trestní věci, konal řízení bez obhájce. Krajský soud si při
rozhodování o stížnosti odsouzeného byl této situace plně vědom,
podle svého přesvědčení však nemohl tuto vadu řízení nijak
napravit. Usnesení Okresního soudu v Příbrami bylo oznámeno všem
v té době ve věci vystupujícím stranám a v zákonné lhůtě žádná
z nich stížnost proti němu nepodala. Usnesení tak nabylo právní
moci. Obhájce odsouzeného zvolen ani ustanoven nebyl, a tuto vadu
řízení nelze podle krajského soudu napravit tak, že by byl obhájce
ustanoven dodatečně, a usnesení mu bylo doručováno, přičemž
stížnostní lhůta by dále běžela. Obdobné situace jsou v praxi
řešeny cestou mimořádného opravného prostředku, v tomto případě
stížností pro porušení zákona. Krajský soud také v předmětné věci
zvažoval, zda podnět ke stížnosti pro porušení zákona podat,
dospěl však k závěru, že je třeba ctít rovněž požadavek účelnosti
možného dalšího řízení. Nelze podle něj totiž očekávat, že by nové
projednání věci za důsledného splnění všech procesních pravidel,
z důvodů, které rozvedl, vedlo k jinému výsledku a bylo by ku
prospěchu odsouzeného. Za této situace stížnostní senát neučinil
žádný závěrečný návrh a ponechává plně na zvážení Ústavního soudu,
jak o podané ústavní stížnosti rozhodne.
Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření v podstatě odkázal
na obsah připojeného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. PP
230/98.
Okresní státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího
účastníka v tomto řízení vzdalo.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného
spisu, ověřil, že v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí
svobody nebyl stěžovateli ustanoven obhájce, jakož i po ověření
toho, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Jindřichově
Hradci ze dne 30. 5. 2001, čj. 10 Nt 50/2001-5, vzat do vazby,
dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle §36a odst. 1, písm. c) trestního řádu musí mít
odsouzený ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném
zasedání, obhájce. Jde o jeden z případů nutné obhajoby. Jak
patrno z obsahu připojeného spisu, v řízení, v němž byla vydána
napadená usnesení o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody,
stěžovatel obhájce neměl, soudem mu ustanoven nebyl, ačkoliv v té
době byl již ve vazbě v jiné trestní věci proti němu vedené. Soud
I. stupně tak evidentně porušil shora citované ustanovení
trestního řádu. I když postupu odvolacího soudu, který se opožděně
podanou stížností stěžovatele odmítl věcně zabývat, nelze při
formálním posouzení nic vytknout, Ústavní soud nemůže pominout, že
právě institut nutné obhajoby je jedním z prostředků, jímž je
zajišťováno ústavně zaručované právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3
Listiny). Toto právo je dovoditelné i z čl. 37 odst. 2 Listiny,
podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy,
jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku
řízení, přičemž právní pomoc se vztahuje na všechny fáze řízení
a nepochybně zahrnuje i právní pomoc při podávání opravných
prostředků. Právní pomoc v daném případě, v důsledku postupu soudu
I. stupně, nemohla být stěžovateli poskytnuta, tento postup je
tedy třeba hodnotit jako porušení práva stěžovatele na obhajobu,
kteréžto právo je jednou ze záruk spravedlivého procesu, a proto
Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti stěžovatele
vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. prosince 2001