ECLI:CZ:US:2001:4.US.562.01
sp. zn. IV. ÚS 562/01
Usnesení
IV. ÚS 562/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.F., zastoupeného Mgr. M.H., proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 6. 2000, čj. 10 C 42/2000-50, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2001, čj. 19 Co 382/2000-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel v podstatě uvádí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že rovněž nebyl respektován čl. 90 Ústavy ČR. Stalo se tak zejména tím, že soudy rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a že soud neprovedl potřebné důkazy i v tom směru, že žalobce neposkytl přiměřenou součinnost umožňující, aby stěžovatel pronajaté prostory vyklidil. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení obou napadených rozsudků.
Z obsahu spisu 10 C 42/2000 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Ústavní soud zjistil, že již uvedeným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovateli uloženo zaplatiti žalobci částku Kč 18 142,-- s přísl. a dále částku Kč 248 101,-- s přísl. Stalo se tak na podkladě zjištění, že nájemní poměr stěžovatele k nebytovým prostorům skončil dne 31. 7. 1997, od kteréhožto data stěžovatel užíval tyto prostory bez právního důvodu až do 29. 6. 1999. Soud vzal rovněž za prokázáno, že v době od 1. 8. 1997 do 29. 6. 1999 mohl žalobce v uvedeném období získat pronajmutím těchto prostor ing. B.M. celkem částku Kč 248 101,-. V odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry z nich vyvozenými. Jak dále ve svém rozhodnutí uvedl krajský soud, skutečnost, že teprve v soudním řízení byla stěžovateli uložena povinnost předmětné prostory vyklidit, a to rozhodnutími těchže soudů ve věci sp. zn. 10 C 152/97, je z hmotněprávního hlediska bez právního významu, neboť tato rozhodnutí mohla mít již jen deklaratorní povahu a nemohla nic změnit na existenci povinnosti stěžovatele nebytové prostory vyklidit již ke dni 31. 7. 1997, tedy po uplynutí smluvené výpovědní lhůty. Krajský soud se ve svém rozhodnutí také vypořádal s otázkou tvrzeného nedostatku součinnosti žalobce nezbytné pro vyklizení užívaných prostor a převzal i skutková zjištění a závěry soudu prvého stupně stran pronájmu ing. B.M., zejména když již usnesením Městské rady z 13. 4. 1997 byl vysloven souhlas s pronájmem těchto prostor ing. M. za nabízené nájemné Kč 13 000,--, kteréžto nájemné se promítlo i v uzavřené nájemní smlouvě z 5. 9. 1999. Podle názoru krajského soudu předložení nájemní smlouvy se jmenovanou nebylo nezbytné, když existence této smlouvy byla prokázána výpovědí samotné ing. M.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží tu základní skutečnost, že jeho nájemní vztah k předmětným nebytovým prostorům, vzniklý nájemní smlouvou ze dne 6. 2. 1996 umožňující v článku 7 výpověď z nájemního poměru, což se také ze strany žalobce stalo, zanikl zmíněnou výpovědí již ke dni 31. 7. 1997. Na tomto faktu nemohlo nic změnit ani následně probíhající, pro žalobce úspěšné, řízení o vyklizení prostor, neboť rozsudek obecných soudů v tomto řízení mohl mít, jak správně dovodil krajský soud, již jen deklaratorní povahu. Stejně tak lze stěží zpochybnit závěry obecných soudů stran vzniku škody na straně žalobce z toho důvodu, že prokazatelně nemohl uzavřít novou nájemní smlouvu, jejíž uzavření bylo jednáním stěžovatele oddáleno. Skutková zjištění obecných soudů stran možnosti a následného skutečného uzavření nájemní smlouvy s ing. M. jsou přesvědčivá, nehledě na to, že Ústavnímu soudu v tomto směru s ohledem na princip nezávislosti soudů zakotvený v čl. 82 Ústavy ČR nepřísluší jinak hodnotit obecnými soudy provedené důkazy, vyhovuje-li toto hodnocení podmínkám uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu