ECLI:CZ:US:2001:4.US.570.2000
sp. zn. IV. ÚS 570/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A., s. r. o., zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 22 Ca 392/99-31, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Ostravě a JUDr. P. T., správkyně konkurzní podstaty úpadce A., s.r.o., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 22 Ca 392/99-31, kterým byla zamítnuta její žaloba proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o přezkoumání rozhodnutí ze dne 10. 6. 1999, č.j. 4695/120/1997/FŘ/94, kterým bylo k odvolání stěžovatelky změněno rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava III ze dne 14. 1. 1997, č.j. 1822/97/912/282, a to tak, že byl nově stanoven základ daně po zaokrouhlení z částky 8,865.000,- Kč na částku 9,337.000,- Kč a stěžovatelce byla zvýšena daň z částky 1,854.720,- Kč na částku 2,052.960,- Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byly porušeny základní zásady daňového řízení obsažené v §2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §16 odst. 4 téhož zákona, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), právo na spravedlivý proces a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje ve skutečnosti, že dosud nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud a tudíž neexistuje žádný procesní prostředek k dosažení nápravy rozhodnutí soudů, které rozhodují ve správním soudnictví jako soudy jediné instance. Uvedla, že z částky 4,820.000,- Kč, kterou jí vyfakturovala společnost T. C. & R., s.r.o., za uskutečněný průzkum trhu (studii) na území Slovenské republiky, správce daně uznal jako náklad k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pouze 10 %, a z toho důvodu rozhodl o dodatečném doměření daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1994. Finanční ředitelství v Ostravě, ani Krajský soud v Ostravě, však v odůvodnění svých rozhodnutí nezdůvodňují, proč byla do daňově uznatelných nákladů zahrnuta právě tato částka. Správci daně byla uvedená studie předložena, ten však přesto zpochybňuje její provedení. Stěžovatelka nemůže odpovídat za to, že subjekt, který jí poskytl plnění, nevede účetnictví nebo je vede nesprávně. Orgány veřejné správy zcela pominuly odlišná tvrzení obou společníků uvedené společnosti a uvěřili pouze jednomu z nich, tj. J. V., nicméně o provedení jeho výslechu nebyla stěžovatelka informována a bylo jí tak znemožněno klást otázky. Postup daňových orgánů vedl až k prohlášení konkurzu na stěžovatelku Krajským obchodním soudem v Ostravě dne 28. 7. 2000 pod sp. zn. 20 K 71/97.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že ve smyslu ust. §24 odst. 1 zák.č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je na daňovém subjektu, aby doložil, že mu vznikly výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. K tomu však nedostačuje předložení písemného materiálu nazvaného "Průzkum potřeb trhu", ale musí rovněž prokázat, jak uvedený písemný materiál ve své činnosti využil a dále, že za fakturovanou částku obdržel odpovídající protihodnotu, což znamená, že je nutno doložit, že písemný materiál je skutečně výsledkem průzkumu trhu. V dané věci však dokazováním provedeným finančními orgány nebyly ani u stěžovatelky ani u zpracovatele průzkumu, zjištěny žádné podklady nasvědčující tomu, že průzkum trhu na území Slovenské republiky byl skutečně prováděn. Jiný závěr nelze dovodit ani ze znaleckého posudku J. Š. Námitku ohledně neumožnění klást otázky svědkovi J. V. stěžovatelka ve správní žalobě neuplatnila a proto se jí soud nezabýval. Stěžovatelka se mýlí, když poukazuje na to, že pouze 10 % z fakturované částky bylo nepochopitelně uznáno jako náklad k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť Finanční ředitelství v Ostravě změnilo rozhodnutí správce daně I. stupně a vyloučilo z nákladů celou částku. K námitce, že ve správním soudnictví rozhodují soudy v jediné instanci, uvedl, že podle jeho názoru nelze porušení práva na spravedlivý proces namítat tam, kde zákon stanovil pro všechny účastníky řízení stejné podmínky. Řízení ve správním soudnictví je podle právní úpravy řízením jednoinstančním, bez přípustnosti dalších opravných prostředků. Z této skutečnosti, která se týká všech účastníků řízení podle části páté o.s.ř., nelze dovozovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů vyjádřil svůj nesouhlas s tvrzeným zásahem do ústavně zaručených základních práv a navrhl,a by ústavní stížnost byla zamítnuta.
Finanční ředitelství v Ostravě, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že námitka započtení pouze 10 % z fakturované částky je zcela nepodstatná, neboť již v rámci odvolacího řízení byla celá fakturovaná částka vyloučena z nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Z důkazních prostředků získaných na základě mezinárodního dožádání pak vyplynula řada skutečností zpochybňujících skutečnou realizaci průzkumu trhu, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění rozhodnutí o odvolání. S. V. byl vyslýchán v zahraničí, tj. na území Slovenské republiky, na základě mezinárodní smlouvy (Sdělení č. 257/1993 Sb.), podle níž není povinností a ani by to v praxi nebylo možné, informovat daňový subjekt o termínu výslechu svědka v zahraničí. Podle ust. §96 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se ustanovení tohoto zákona použijí jen tehdy, pokud mezinárodní smlouva, která je pro ČR závazná, nestanoví odlišnou úpravu. Navíc byl výslech svědka prováděn až po ukončení daňové kontroly prvoinstančním správcem daně. Ke znaleckému posudku o ceně studie uvedlo, že nezpochybňuje výši ceny studie, ale samotné její provedení. Závěrem vyjádřilo přesvědčení, že v průběhu daňového řízení nedošlo ke zkrácení práv stěžovatelky a daň jí byla stanovena a následně vyměřena správným postupem na základě řádně zjištěného skutkového stavu, a tudíž ústavní stížnost považuje za bezdůvodnou.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 392/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, včetně příslušného správního spisu postoupeného Finančním ředitelstvím v Ostravě, v postupu Krajského soudu v Ostravě neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky. Především nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že napadeným rozhodnutím, tj. usnesením Krajského soudu v Ostravě vydaném podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., byly porušeny základní zásady daňového řízení obsažené v §2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť je zřejmé, že krajský soud podle cit. zákona nepostupuje, i když v rámci správního přezkumu zkoumá i to, zda uvedené základní zásady byly dodrženy. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud především v nesouhlasu stěžovatelky s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno správci daně v daňovém řízení ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Touto námitkou se již zabýval krajský soud, který v odůvodněné napadeného usnesení dospěl k závěru, že ke skutečnému průzkumu trhu nedošlo a tudíž závěr učiněný správci daně, tj. že výdaj vynaložený stěžovatelkou v této souvislosti nelze uznat za náklad k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ust. §24 odst. 1 zák.č. 586/1992 Sb., má oporu v provedených důkazech a logicky z nich vyplývá. Není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů uskutečněné obecnými soudy, stejně jako přezkoumávat zákonnost rozhodnutí vydaných ve správním soudnictví, natož zákonnost rozhodnutí správců daně vydaných v daňovém řízení, pokud ovšem nezákonnost současně nezakládá neústavnost, k čemuž v daném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. K námitce týkající se nemožnosti klást otázky při výslechu svědka J. V., o kterém stěžovatelka nebyla předem informována, Ústavní soud uvádí, že výslech svědka se konal v zahraničí, nikoliv před správním orgánem České republiky a tudíž z povahy věci plyne, že při takovém výslechu cizí orgány neaplikují české právo (zejm. ust. §2 a §8 zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Na druhé straně Ústavní soud konstatuje, že více než osm let trvající neexistence Ústavou České republiky předpokládaného Nejvyššího správního soudu není v souladu s postuláty obsaženými v čl. 1 Ústavy. Na tuto skutečnost Ústavní soud ve své obecně dostupné judikatuře již několikrát upozorňoval, nicméně z ní samotné nelze dovozovat, že ústavní stížností napadené usnesení, resp. postup k jeho vydání směřující, představuje porušení ústavního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu