Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.2001, sp. zn. IV. ÚS 581/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 83/22 SbNU 199 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.581.99

sp. zn. IV. ÚS 581/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A. A-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, p. zn. 8 Co 610/99, 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99, ze dne 24. 9. 1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. V důvodech ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že se žalobou ze dne 29. 1. 1991 u Okresního soudu v Ostravě domáhala ochrany osobnosti po žalovaných v tom směru, aby uveřejnili omluvu v Moravskoslezském večerníku za jejich dopis publikovaný v tomto periodiku, obsahující nepravdivá tvrzení, a poskytli jí společně a nerozdílně finanční satisfakci ve výši 30.000,- Kč. Po osmiletém soudním martýriu, kdy byla stěžovatelka dokonce nucena se z rozhodnutí soudu podrobit znaleckému dokazování stran jejích charakterových vlastností, byť to byla ona, kdo se dovolával ochrany proti neoprávněnému zásahu, vydal Okresní soud v Ostravě rozsudek, čj. 35 C 246/91-272, ze dne 16. 11. 1998, a návazně doplňující rozsudek, čj. 35 C 246/91-311, ze dne 6. 5. 1999, jimiž žalovaným uložil povinnost zaslat stěžovatelce omluvný dopis ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku tohoto znění : "V dopise, který jsme zaslali Moravskoslezskému večerníku, z něhož část byla dne 22. 11. 1990 otištěna v čl."Polemika kolem DPMO", jsme uvedli, že p. A. A-ovou jsme měli možnost bezprostředně poznat jako člověka necharakterního, se špatnou pracovní morálkou a špatnými lidskými vlastnostmi, že proto také byla před časem z našeho kolektivu vyloučena, že jsme ji poznali jako osobu, která musí snad za každou cenu narušovat mezilidské vztahy, a že jí bylo podle zcela záhadných kritérií uděleno vyznamenání Vzorný pracovník dopravy. Tato tvrzení však nebyla podložena žádnými objektivními informacemi, vycházela pouze z našich subjektivních názorů, nejsou tedy pravdivá, a proto se paní A. A-ové omlouváme." Návrh stěžovatelky, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit jí každý částku po změně návrhu 5.000,- Kč jako finanční satisfakci, však byl zamítnut. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala do všech výrokových částí uvedených rozsudků odvolání, pozdějším podáním však vzala v části I napadeného doplňujícího rozsudku odvolání zpět. Naproti tomu však uvedeným podáním rozšířila nárok na poskytnutí finanční satisfakce v tom směru, aby byli žalovaní zavázáni jí společně a nerozdílně zaplatit částku 45.000,- Kč, a to v podstatě s odůvodněním, že uvedená částka adekvátněji vystihuje míru potřeby zadostiučinění, jakož i zvýšení účinnosti ochrany osobnosti a tím i preventivní působení, když odstranění následků předmětného zásahu formou omluvy v zaniklém Moravskoslezském večerníku není již dost dobře možné, nemluvě i o časovém odstupu devíti let od zásahu, kdy toliko privátní omluva nemůže být považována za dostačující a zákonem koncipovaná materiální satisfakce, jako satisfakce podpůrná, se tak stává satisfakcí prioritní. Požadovanou finanční částku, řádově v desítkách tisíc korun, zhruba průměrný měsíční plat, připadající na každého ze žalovaných, pak nelze považovat za přemrštěnou, bude-li přihlíženo i k určitému sociálnímu aspektu na straně povinných. Jeví se i střízlivá v relaci soudní praxe při ochraně významnějších osobností. Poskytnutá satisfakce by měla reflektovat princip rovnosti před zákonem, protože jde především o čest občanskou, jíž plně stěžovatelka z hlediska sociální stratifikace reprezentuje. Krajský soud napadenými rozhodnutími řízení o odvolání stěžovatelky do odstavce II. rozsudku okresního soudu, s ohledem na zpětvzetí odvolání, zastavil a dále rozhodl, že se výše uvedený rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku v napadené části, tj. pokud bylo požadováno, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně 45.000,- Kč, mění tak, že se zamítá. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka cituje z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, které nepovažuje za správné, poukazuje na ambivalentnost jeho argumentace a uzavírá, že odmítl-li se Krajský soud zabývat odvoláním, domáhajícím se přiznání finančního zadostiučinění podle §13 odst. 2 o.z., protože nebyl zpochybněn skutkový základ věci a přitom nebylo napadeno rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku, jímž bylo uloženo zaslat stěžovatelce dopis shora uvedeného znění, má stěžovatelka za to, že došlo k odmítnutí poskytnutí práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny i k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, neboť zjištění, zda ke snížení důstojnosti ve značné míře došlo, není podmíněno změnou, resp. napadením, skutkového stavu, nýbrž je věcí úvahy soudu, nota bene, když finanční zadostiučinění lze, jak plyne z §13 odst. 2 o.z., přiznat i za jiných okolností, než je snížení důstojnosti ve značné míře. V dané věci navíc stěžovatelka právě s ohledem na skutková zjištění, nalézající výraz přímo ve výroku rozsudku, dovozuje naplnění podmínek i pro finanční zadostiučinění. Pokud pak přece jenom otázku nemajetkové újmy v penězích odvolací soud zkoumal a dospěl k závěru, že přes medializaci údajů uvedených ve výroku rozsudku a jejich obsah je, a to i s přihlédnutím k časovému odstupu devíti let, satisfakcí přiměřenou jen osobní dopis stěžovatelce, má stěžovatelka zato, že vzdor formální existenci pozitivního rozhodnutí o jejím nároku jí soudní ochrana de facto nebyla poskytnuta, protože uložením omluvy formou osobního dopisu jakoby soud za daných skutkových okolností nerozhodl vůbec. Došlo tak podle jejího názoru nejen k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ale též čl. 10 odst. 1, 2 Listiny. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 35 C 246/91, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že pokud ústavní stížnost směřuje do usnesení vydaných odvolacím soudem v této věci, nelze se k ní vyjádřit, neboť není odůvodněna. Ohledně rozsudku pak uvádí, že je odůvodněn dostatečným způsobem. Odvolacímu soudu nic nebrání užít argumentu vyplývajícího z procesního práva (vázanost zjištěným skutkovým stavem) i argumentu vyplývajícího z práva hmotného (hodnocení přiměřené míry satisfakce), pokud vedou ke stejnému závěru, jako v tomto případě. Stěžovatelce byla přiznána přiměřená satisfakce rozhodnutími soudů obou stupňů, soudní ochrana jí tedy odepřena nebyla a nebyla zkrácena na žádných jiných právech zaručených Ústavou ČR a Listinou. Stížnost proto pokládá za nedůvodnou a souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Z. K., R. K. a V. H., žalovaní v řízení před obecnými soudy, navrhli zamítnutí ústavní stížnosti z důvodů ve svém podání rozvedených, jimž se však zároveň svého postavení vedlejších účastníků tohoto řízení vzdali. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují pak především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, který stanoví vázanost soudce při rozhodování zákonem. Své rozhodnutí o nepřiznání stěžovatelkou požadovaného zadostiučinění v penězích odvolací soud v podstatě odůvodnil tím, že žádný z účastníků nezpochybňoval skutkový stav zjištěný prvoinstančním soudem a nenavrhoval v tomto směru provedení žádných důkazů, a odvolací soud tedy neměl jinou možnost než vycházet z tohoto zjištěného skutkového stavu a prvoinstančním soudem prokázané míry snížení důstojnosti a vážnosti stěžovatelky. Podle ustanovení §213 o.s.ř. však odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Přiznání zadostiučinění v penězích ve smyslu §13 odst. 2 o.z. pak je věcí volné úvahy soudu podle zhodnocení celkové povahy každého jednotlivého případu, i jeho jednotlivých okolností. Odvolací soud se však v napadeném rozhodnutí spokojil pouze s konstatováním, že okresní soud vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že by ve značné míře byla snížena důstojnost či vážnost stěžovatelky ve společnosti a rodině, když, jak uvedl, neměl jinou možnost, než vycházet ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Nezávislost rozhodování obecných soudů je ohraničena povinností soudů svá rozhodnutí odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Tato povinnost řádného odůvodnění, jako nutná náležitost spravedlivého procesu vylučující libovůli při soudním rozhodování, představuje součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR). Z odůvodnění rozhodnutí tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999 však není patrno, a to považoval Ústavní soud v dané věci za významné, zda a jakým způsobem byl zhodnocen fakt, na který stěžovatelka poukazovala již v odvolání, totiž nastálá objektivní změna situace, způsobená délkou trvání řízení a zánikem Moravskoslezského večerníku. Za stavu, kdy důvody uvedené v ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku svědčící pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích, jsou zákonem uváděny pouze demonstrativně, měl se totiž odvolací soud, při zachování zásad spravedlivého procesu, právě s ohledem na nemožnost již odčinit uvedení nepravdivých údajů o stěžovatelce rovnocenným způsobem, především zabývat otázkou, zda omluva žalovaných, k níž byli tito pravomocně soudem zavázáni formou osobního dopisu, který však již nemůže v poměru k jiné osobě, než je samotná stěžovatelka, vyvrátit nepříznivé účinky uveřejněného článku, je vůbec způsobilá být přiměřeným, a tedy ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. i postačujícím zadostiučiněním. Jinak řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění finanční. K tomu však v posuzované věci, jak shora uvedeno, nedošlo. Z uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušeno. (V této věci pak, a to již mimo posuzování věci samé, a tudíž nikoliv na adresu obecného soudu, pro úplnost Ústavní soud uvádí, že měl k dispozici "omluvný" dopis, zaslaný žalovanými stěžovatelce, jehož základním rysem je jeho nečitelnost, a z jehož formy je tak zřetelný poměr žalovaných nejen k právu stěžovatelky na morální zadostiučinění, ale i k soudnímu rozhodnutí samotnému.) Pokud jde o další v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99, ze dne 24. 9. 1999, pak v souvislosti s tímto rozhodnutím stěžovatelka nenamítala dotčení jejích ústavně zaručených základních práv a Ústavní soud neshledal v poměru k tomuto usnesení nic, co by svědčilo pro jeho zásah. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999, zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 31. května 2001