ECLI:CZ:US:2001:4.US.606.2000
sp. zn. IV. ÚS 606/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti H. N. H., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2000, sp. zn. 44 To 961/2000, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. července 2000, sp. zn. 20 Nt 253/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. října 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno vzetí stěžovatele do vazby na základě ustanovení §67 odst. 1 lit. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyvrací vazební důvody, stejně jako důvodnost sdělení obvinění, s tím, že se nedopustil trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí se ani dopustit nemohl, neboť na území ČR je mu poskytnut azyl z politických důvodů. Brojí rovněž proti zamítnutí peněžité záruky, a opětovně i proti koluznímu důvodu vazby.
V postupu soudů pak shledává porušení svých práv zaručených v čl. 8, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se na výzvu vyjádřila za účastníka - Městský soud v Praze představitelka senátu 44 To. Ta ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného usnesení, a dále se vyjádřila k tvrzení o nevině stěžovatele, tak, že se jedná o způsob jeho obhajoby, o kterém nepřísluší soudu v přípravném řízení jednat. V rámci této fáze řízení soud pouze zkoumá, zda dosud zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a že z jeho spáchání je důvodně podezřelý právě obviněný. V otázce trestného činu maření úředního rozhodnutí nemohou okolnosti, za nichž stěžovatel požádal o udělení azylu, automaticky znamenat beztrestnost, kdy o vině i v tomto případě bude jednáno v průběhu řízení. Námitku stěžovatele na nepřijetí peněžité záruky odůvodnil účastník s odkazem na ustanovení §73 odst. 1 lit a) trestního řádu, která zakazuje takový postup za trvání koluzního důvodu vazby a současně s ohledem na závažnost jednání pro které je stěžovatel stíhán.
K věci si Ústavní soud vyžádal také spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 20 Nt 253/2000.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z napadeného usnesení a z obsahu spisu Ústavní soud shledal, že stěžovatel je stíhán též pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí s ohledem na zjištění, že se stěžovatel v minulosti pohyboval po území ČR pod falešným jménem a byl na území ČR opakovaně trestán i pro násilnou trestnou činnost, takže je na místě obava, že by v druhově shodném jednání pokračoval, a trestnímu stíhání se vyhýbal. Dále se v napadeném usnesení uvádí rozsah úmyslného ublížení na zdraví, ze kterého je stěžovatel důvodně podezřelý.
Ústavní soud vychází z toho, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, 1995, str. 257).
Stěžovatelem tvrzené porušení práva dle čl. 38, který zaručuje každému zákonného soudce, jakož i právo na rychlé a veřejné projednání věci za jeho přítomnosti, nebylo v uvedeném postupu obecných soudů shledáno. Právo na zákonného soudce Ústavní soud opakovaně interpretoval, když uvedl, že princip práva na zákonného soudce "na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". V otázce veřejnosti jednání v daném případě je nutno poukázat na to, že doposud nebylo rozhodováno o vině či nevině stěžovatele, a právě na tyto případy se toto ústavně zaručené právo vztahuje. Co se týká projednávání věci bez zbytečných průtahů, nebylo neúměrné protahování řízení shledáno a nebylo, konec konců, ani stěžovatelem namítáno.
Ani v otázce porušení práva zakotveného v čl. 8 Listiny, na zákonnost důvodů k omezení osobní svobody, neshledal Ústavní soud pochybení. Českým právním řádem je institut vazby pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci, a do vazby lze vzít pouze osobu, které bylo sděleno obvinění, pro které je dostačující, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ustanovením §67 trestního řádu se tedy provádí čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví hranice pro vzetí do vazby (jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem). Důvod pro koluzní vazbu je obecně dán, jsou-li v posuzovaném případě zjištěny konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování skutkových okolností, důležitých pro objasnění věci, a to postupem upraveným trestním řádem, tedy zpravidla dokazováním. Soudy rozhodující o vazbě musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce. Posoudit konkrétní okolnosti každého případu náleží nepochybně především obecným soudům. Jestliže tedy o vazbě stěžovatele rozhodoval soud ve dvoustupňovém řízení, není možno v rozhodnutí, kterým mu nebylo vyhověno, shledávat porušení práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu. To že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Z tohoto pohledu proto neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení práva zakotveného v čl. 36 Listiny, jak se ostatně také Ústavní soud opakovaně vyjádřil.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu