ECLI:CZ:US:2001:4.US.611.2000
sp. zn. IV. ÚS 611/2000
Usnesení
IV. ÚS 611/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2001 ve věci ústavní stížnosti Soukromé základní školy A., s. r. o., zastoupené JUDr. P.D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2000, čj. 22 Ca 169/2000-11, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky s odůvodněním, že žaloba směřuje proti rozhodnutím správního orgánu, jež nemohou být předmětem soudního přezkumu, stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu, že žalobou napadené rozhodnutí ředitele Školského úřadu v Přerově není rozhodnutím o právech a povinnostech fyzické nebo právnické osoby a v ústavní stížnosti uvádí, že její práva by být porušena mohla, neboť na základě negativních zjištění v kontrolním nálezu školského úřadu by např. mohlo být zahájeno řízení podle §13c zákona ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, a mohla by být vyřazena ze sítě škol, předškolních a školských zařízení nebo by Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR mohlo odstoupit od smluv o poskytování dotace soukromým školám, poskytovaných v současné době podle ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, což by znamenalo ohrožení její činnosti. To, že proti usnesení správního soudu o zastavení řízení není podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. přípustný žádný opravný prostředek, představuje podle stěžovatelky porušení práva na soudní ochranu, a proto s ústavní stížností, ve které navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, spojila i návrh na zrušení citovaného ustanovení o. s. ř. s tím, že institut zastavení řízení by měl být v takovýchto případech nahrazen meritorním rozsudkem s možností použití opravných prostředků.
S ohledem na tento návrh senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Usnesením ze 2. února 2001, čj. Pl.ÚS 4/01-8, Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) a ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., když konstatoval, že ohledně návrhu na zrušení citovaného ustanovení již Ústavní soud jedná (sp. zn. Pl.ÚS 16/99), což znamená, že projednání návrhu stěžovatelky brání procesní překážka litispendence.
Ze spisu Školského úřadu v Přerově, vedeného k rozhodnutí ze dne 25. 1. 2000, čj. 8266/99, a ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 169/2000, Ústavní soud zjistil, že Školský úřad v Přerově provedl u stěžovatelky kontrolu efektivnosti hospodaření s finančními prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu. Stěžovatelka podala proti protokolu námitky, týkající se jeho obsahu, které nebyly shledány jako důvodné (rozhodnutí Školského úřadu v Přerově ze dne 6. 12. 1999, čj. 7736/99), a proto se odvolala i proti tomuto rozhodnutí o námitkách. Rozhodnutím ze dne 23.12.1999, čj. 8266/1999/Pav., ředitel Školského úřadu v Přerově jedné z námitek vyhověl částečně, ostatním nevyhověl.
Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou podanou podle hlavy druhé části páté o. s. ř. a domáhala se zrušení části rozhodnutí, v žalobě blíže specifikovaných, s odůvodněním, že školský úřad vyžadoval další doklady a kontroloval účetnictví stěžovatelky nad rámec svých oprávnění daných zákonem ČNR č. 564/1990 Sb., že stěžovatelka nebyla povinna tyto doklady předkládat a že negativní zjištění v kontrolním nálezu ji poškozují v jejích právech, neboť by mohla být důvodem k případnému budoucímu vyřazení ze sítě škol, předškolních zařízení a školských zařízení, nebo neposkytování dotace soukromé škole. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že na řízení o námitkách kontrolované osoby proti protokolu o kontrolním zjištění se nevztahuje správní řád (jde o řízení podle ustanovení §18 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole) a že rozhodnutí kontrolního pracovníka o těchto námitkách a rozhodnutí vedoucího kontrolního orgánu o odvolání proti němu by podléhala přezkoumání soudem jen tehdy, jestliže by jimi bylo rozhodováno o právech a povinnostech fyzické nebo právnické osoby, a to tak, že by oprávnění nebo povinnosti této osoby zakládala, měnila nebo rušila, o což se v daném případě nejednalo, a proto jsou tato rozhodnutí z přezkumné činnosti soudu podle ustanovení §248 odst. 1 o. s. ř. vyloučena.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavněprávní argumentace o porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny je vystavěna na tvrzení, že v důsledku negativních zjištění v kontrolním nálezu Školského úřadu v Přerově by mohlo v budoucnu dojít ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k některým krokům, které by mohly mít na stěžovatelku negativní dopad, že tato tvrzení by si zasloužila věcné projednání správním soudem a že absence možnosti podat proti rozhodnutí o zastavení soudního řízení opravný prostředek je porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Charakter zásahu orgánu veřejné moci velmi úzce souvisí s rozhodováním Ústavního soudu, který buďto napadené rozhodnutí zruší, nebo zakáže příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval a přikáže mu, aby obnovil, pokud je to možné, stav před porušením. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, což v projednávaném případě tomu však není. Stěžovatelka netvrdí, že ke konkrétnímu ohrožení již došlo, nýbrž demonstruje, co by nastat mohlo, a správní žalobou usiluje možným negativním důsledkům do budoucna zabránit. Relevantní důvod k zásahu Ústavního soudu není možno založit na hypotetických předpokladech o porušení základních práv pro futuro, a protože stěžovatelka netvrdí, že její práva byla porušena již rozhodnutími orgánů veřejné správy, když ani v petitu ústavní stížnosti je nenavrhuje ke zrušení, lze mít za to, že k zásahu do jejích ústavně zaručených práv nedošlo.
Vzhledem k těmto skutečnostem lze mít za to, že ústavní stížnost byla podána osobou neoprávněnou, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. července 2001
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj