ECLI:CZ:US:2001:4.US.635.2000
sp. zn. IV. ÚS 635/2000
Usnesení
IV.ÚS 635/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci ústavní stížnosti M. Ř., zastoupeného JUDr. A. F., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 8. 2000, čj. Nt 2007/2000-17, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 44 To 1000/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů, jimiž byla porušena stěžovateli ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 95 Ústavy ČR.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 8. 2000, sp. Zn Nt 2007/2000, bylo rozhodnuto podle ustanovení §73a odst. 3 písm. c) trestního řádu tak, že státu připadá peněžitá záruka ve výši 2 500 000 Kč, složená otcem stěžovatele. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 44 To 1000/2000. Protizákonnost uvedených usnesení spatřuje stěžovatel zejména ve skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 1 předejmul svým rozhodnutím budoucí průběh trestního stíhání, a zasáhl tak do jemu zákonem a Listinou garantované presumpce neviny, když bez poukazu na konkrétní skutečnost dospěl k závěru, že stěžovatel pokračoval v trestné činnosti, resp. se pokusil dokonat trestný čin, který dříve nedokonal. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že ustanovení §73 odst. 3 písm.c) trestního řádu výslovně nevyžaduje pro svoji aplikaci existenci pravomocného rozsudku, ač jedině pravomocný rozsudek by umožnil správnou aplikaci zmíněného ustanovení, ale současně je nelze vykládat tak, že okamžikem zahájení trestního stíhání již lze s vyšším stupněm pravděpodobnosti zodpovědět otázku, zda je dán důvod pro postup podle výše uvedeného ustanovení. Jsou-li tyto konkrétní důvody shledány, pak by měly být uvedeny v odůvodnění rozhodnutí, v daném případě tomu tak není. Obvodní soud pro Prahu 1 vychází pouze ze skutečností uvedených ve sdělení obvinění vyšetřovatele, tyto skutečnosti však nekonkretizuje. Usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně jako nedůvodná, ve svém odůvodnění odkazuje pouze na "předložený důkazní materiál", konkrétní skutečnosti neuvádí. Navíc stěžovatel vytýká postupu soudu skutečnost, že mu nebyla dána možnost se přímo či ústně vyjádřit k návrhu státního zástupce na připadnutí peněžité záruky státu, resp. účastnit se projednávání a rozhodování o připadnutí peněžité záruky státu.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. Nt 2007/2000 Ústavní soud zjistil, že na základě návrhu státního zástupce a žádosti stěžovatele vydal Obvodní soud pro Prahu 1 dne 19. 1. 2000, sp. zn. Nt 2007/2000, usnesení, jímž rozhodl o přijetí peněžité záruky ve výši 2 500 000 Kč podle §73a odst. 1 trestního řádu, o tom že podle §72 odst. 1 trestního řádu pomíjí vazební důvody ve smyslu §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu a současně o přijetí písemného slibu stěžovatele. Soud uložil stěžovateli povinnost odevzdat cestovní doklady, neopustit území republiky bez souhlasu vyšetřovatele, nedopustit se žádné další trestné činnosti, dostavit se na každé předvolání vyšetřovatele, státního zástupce a soudu a zdržovat se v místě svého bydliště. V odůvodnění usnesení pak soud konstatoval, že stěžovatel byl ve vazbě od 4. 11. 1999 z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a) a písm. b) trestního řádu, že důvody koluzní vazby pominuly, ale důvody vazby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu trvají nadále. Nicméně soud dospěl k závěru, že je možné v dané věci přijmout písemný slib stěžovatele a uložit mu příslušná omezení, a navíc vzhledem k závažnosti trestné činnosti přijmout peněžitou záruku, jejíž výše byla stanovena s ohledem na závažnost trestné činnosti a majetkové poměry složitele zálohy. Stěžovatel byl dne 21. 1. 2000 propuštěn z výkonu vazby.
Podáním ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. KZv 403/99, státní zástupce navrhl , aby peněžitá záruka připadla státu vzhledem k tomu, že stěžovatel byl dne 11. 4. 2000 pod zn. ČVS: ÚVP 2023/2000 ve spojení s usnesením státního zástupce ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. KZv 162/2000, obviněn ze zvlášť závažných trestných činů, a to zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit na konci měsíce února 2000, když po propuštění z vazby požádal o schůzku poškozeného M. J. a požadoval podepsání antidatovaných smluv neurčitého charakteru, přičemž poté, co mu poškozený odmítl vyhovět, mu měl stěžovatel říci, že pokud s ním nebude poškozený spolupracovat, nechá jej zabít. Stěžovatel byl znovu vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Na základě státním zástupcem vydaného pokynu bylo opatřením vyšetřovatele ze dne 29. 5. 2000 stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit v souvislosti se založením a vylákáním celkem 400 000 000 Kč od klientů První pražské záložny. Důvodem pro propadnutí peněžité záruky státu je skutečnost, že stěžovatel se dopustil další trestné činnosti násilného charakteru, ale i s největší pravděpodobností dovršil průběh trestné činnosti, které se dopustil před prvním vzetím do vazby, tím, že finanční prostředky klientů První pražské záložny vyvedl z této finanční instituce a nakládal jimi ve svůj prospěch.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. Nt 2007/2000, bylo rozhodnuto, že podle ustanovení §73a odst. 3 písm. c) trestního řádu připadá peněžitá záruka státu. Soud v odůvodnění svého usnesení se ztotožnil s názorem městského státního zástupce v tom směru, že stěžovatel nevyužil dobrodiní zákona, kterého se mu dostalo přijetím peněžité záruky a na jejím základě propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatel neplnil podmínky, ke kterým se zavázal, neboť je důvodné podezřelý, že s největší pravděpodobností se pokusil dovršit průběh trestné činnosti, které se dopustil před prvním vzetím do vazby.
Proti tomuto usnesení podali stížnost jak stěžovatel, tak jeho právní zástupce i jeho otec. Podstatou stížnosti bylo tvrzení, že stěžovatel dobrodiní zákona v žádném případě nezneužil, jeho vina nebyla bez jakýchkoli pochybností prokázána, a za tohoto stavu věci je tedy rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 předčasné. K vydání tak závažného rozhodnutí je třeba důkazů, nikoli pouze tvrzení, že se uvedeného jednání dopustil "s největší pravděpodobností". Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 44 To 1000/2000, stížnost odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že navzdory poučení, které bylo stěžovateli dáno, byl dne 11. 4. 2000 znovu obviněn pro závažné trestné činy a dne 11. 4. 2000 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu, a to usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 1. sp. zn. Nt 295/2000. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 44 To 586/2000. Dne 29. 5. 2000 bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, městský soud považuje však za nejdůležitější skutečnost, že stěžovateli bylo sděleno obvinění pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona. S ohledem na předložený důkazní materiál dospěl městský soud k závěru, že je zřejmé, že stěžovatel krátce po propuštění z vazby na svobodu po přijetí peněžité záruky znovu pokračoval v trestné činnosti, a proto stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní soud ve své činnosti vychází ze skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že jeho úkolem je pouze bdít nad dodržováním základních práv a svobod zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10 Ústavy ČR. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí z hlediska ústavou zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení §73a odst. 1 trestního řádu, je-li dán důvod vazby uvedený v §67 písm. a) nebo c), může soud a v přípravném řízení soudce ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme peněžitou záruku, jejíž výši určil. Je-li však obviněný stíhán pro zvlášť závažné trestné činy v tomto odstavci taxativně uvedené a je-li dán důvod vazby uvedený v §67 písm. c), nelze peněžitou záruku přijmout. V dané věci soud peněžitou záruku přijal a rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby. Podle ustanovení §73a odst. 3 písm. c) trestního řádu soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce rozhodne, že peněžitá záruka připadá státu, jestliže obviněný pokračuje v trestné činnosti nebo se pokusí dokonat trestný čin, který dříve nedokonal, nebo který připravoval, nebo kterým hrozil. Po propuštění z vazby byla stěžovateli sdělena další obvinění, a to 11. 4. 2000 pod sp. zn. ČVS: ÚVP 2023/2000, ve spojení s usnesením státního zástupce z 25. 5. 2000, zn. 162/2000, a další obvinění bylo sděleno opatřením vyšetřovatele dne 29. 5. 2000. Stěžovatel byl opětovně vzat do vazby z důvodů stanovených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky má povahu rozhodnutí o vazbě v širším slova smyslu a stejně tak jako rozhodnutí o vazbě nepředjímá výsledek soudního řízení po podání obžaloby a nemá za následek porušení zásady presumpce neviny. Podstatou problému je skutečnost, že soud přijímá peněžitou záruku v případě, když jsou dány podmínky vazby, ale vzhledem k povaze případu a osobě obviněného, považuje takovou náhradu za dostatečnou. S rozhodnutím je však spojeno i poučení o tom, jakým způsobem se obviněný má chovat, jakého jednání se má zdržet, pod sankcí spočívající v rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu. Jestliže byla obviněnému sdělena další obvinění na základě jednání, kterých se dopustil po propuštění z vazby, pak soud rozhodl zcela v souladu se zákonem, když rozhodl o připadnutí peněžité záruky státu. Pokud se týká odůvodnění rozhodnutí, soud zde uvedl, z kterých úkonů orgánů činných v trestním řízení při svém rozhodnutí vycházel a rovněž kterou skutečnost považoval za nejpodstatnější pro své rozhodnutí.V přípravném řízení nemůže soud hodnotit provedené důkazy, které vedly ke sdělení dalších obvinění, neboť nerozhoduje o vině stěžovatele, to přísluší pouze soudu po podání obžaloby, případně vyšetřovateli a státnímu zástupci v přípravném řízení. Pokud stěžovatel namítá, že mu byla odepřena možnost vyjádřit se k věci a účastnit se projednávání a rozhodování o připadnutí peněžité záruky státu, pak ani v tomto bodě není ústavní stížnost důvodná, neboť přípravné řízení není ovládáno zásadou veřejnosti, když jedinou výjimkou je procesní nárok obhájce být přítomen při vyšetřovacích úkonech. Zákon však nepředpokládá při rozhodnutí soudce v přípravném řízení podle §73a nařízení jednání. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se k rozhodnutí formou stížnosti, což také učinil. Postupem soudu tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a s tímto článkem souvisejícího čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1, 95 Ústavy ČR.
S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud neshledal v dané věci namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a), zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 21. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu