ECLI:CZ:US:2001:4.US.666.2000
sp. zn. IV. ÚS 666/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti manželů J. a H. Ž., a J. J. a Z. J., oba zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2000, č.j. 29 Ca 99/99-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2000, č.j. 29 Ca 99/99-45, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Zlín - referátu vnitřních věcí, ze dne 2. 3. 1999, zn. VN/371/99-spr., jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí Úřadu města Zlína - odboru správního a přestupkového ze dne 19. 1. 1999, č.j. 949/98, kterým byla stěžovatelům dle ust. §5 obč. zákoníku uložena povinnost do pěti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí obnovit poslední pokojný stav, spočívající v umožnění nerušeného průchodu a průjezdu přes pozemek p.č. 406 v k.ú. M. u Zlína blíže specifikovaným osobám, a to v části zaužívané přístupové polní cesty, a to až do doby konečného vyřešení sporu soudní cestou. Krajský soud řízení zastavil s odůvodněním, že rozhodnutí orgánu státní správy, kterým je podle §5 obč. zák. poskytována předběžná ochrana, je rozhodnutím předběžné povahy, které je zákonem z přezkumné činnosti soudem vyloučeno.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno v čl. 90 věta první Ústavy České republiky ("Ústava") zaručené právo na řádný zákonný proces, dále v čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), ve znění protokolů a dodatkového protokolu a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jakož i v čl. 2 odst. 2 Listiny zaručené právo omezující oprávnění státní moci zasahovat do ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem Krajského soudu v Brně, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím předběžné povahy a poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998 ve věci sp. zn. III. ÚS 142/98, podle něhož za rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., která jsou vyloučena z přezkoumání ve správním soudnictví, je možno považovat rozhodnutí, jež mají předběžnou povahu v řízení správním, čili ve vztahu k dalšímu správnímu (a nikoliv soudnímu) rozhodnutí. Takovým rozhodnutím není rozhodnutí podle §5 obč. zák., protože jeho předběžnost spočívá ve vztahu k možnému rozhodování soudnímu. Stěžovatelé jsou toho názoru, že není důvodu se od uvedených závěrů Ústavního soudu odchylovat, a pokud ano, pak by měla být věc předložena k zaujetí stanoviska plénu Ústavního soudu.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že s důvody, které vedly k zastavení řízení, se vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení. Argumentaci stěžovatelů uvedenou v ústavní stížnosti hodnotí jako odlišný právní názor, který je stejně obhajitelný, jako právní názor soudu, a proto rozhodnutí v dané věci ponechává plně na úvaze Ústavního soudu.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 99/99, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to z následujících důvodů.
Pokud stěžovatelé argumentují tím, že je jim odpíráno právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, je takovou argumentaci třeba posuzovat z hlediska širšího, nikoliv pouze s přihlédnutím ke způsobu, kterým se stěžovatelé soudní ochrany domáhali. Ústavní soud má zato, že i kdyby v této konkrétní věci stěžovatelů postupoval obdobně, jako např. ve věci III. ÚS 142/98, a přistoupil na stanovisko, že napadené správní rozhodnutí je přezkoumatelné podle části o.s.ř. o správním soudnictví, v podstatě by to nic neměnilo na tom, že by bylo pouze potvrzeno nebo zrušeno opatření, jehož funkce je nepochybně dočasná a bezprostřední a od jehož vydání uplynuly téměř dva roky. Pokud jde o procesní prostředky, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje, stěžovatelům nic nebránilo a nebrání v podání vlastnické žaloby na ochranu svého vlastnického práva, čímž budou sporné právní poměry řešeny definitivně. To už ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 181/99 (které bylo stěžovatelům doručeno), i Krajský soud v Brně v napadeném usnesení. Případné vyhovění ústavní stížnosti by vyřešení věci s konečnou platností pouze prodlužovalo. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků tedy nahlíží Ústavní soud nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, považuje za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatelé skutečně nemají žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhají. O takovou situaci se v případě stěžovatelů nejedná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj