ECLI:CZ:US:2001:4.US.678.2000
sp. zn. IV. ÚS 678/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č.j. 25 Cdo 1650/2000-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č.j. 25 Cdo 1650/2000-87, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, č.j. 351/99-72. Posledně uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) P. O. částku 226.823,- Kč (namísto původní částky 226.986,- Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že v důsledku toho napadené usnesení není v souladu s ústavní zásadou zakotvenou v čl. 90 věta první Ústavy České republiky ("Ústava"), dle níž jsou obecné soudy povinny poskytovat právům ochranu. Nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, podle něhož dovoláním napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím a nikoliv rozsudkem měnícím, a trvá na tom, že změna rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé zakládá přípustnost dovolání a tedy že dovolací soud neměl právo dovolání odmítnout ale měl se věcí zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Stěžovatel dále tvrdí, že odmítnutím dovolání mu dovolací soud zabránil v realizaci jeho procesních práv a v rozporu se zákonem způsobil zbytečné průtahy v řízení o přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a omezil ho v plnění důkazní povinnosti. V dovolání totiž uvedl taková tvrzení a navrhl takové důkazy, které jsou podstatné a do problematiky posuzované obecnými soudy by přinesly podstatný zvrat.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru napadeným usnesením nebyla ústavní práva stěžovatele porušena. Důvody, z jakých podané dovolání nebylo přípustné, vycházejí z procesních předpisů a z konstantní judikatury dovolacího soudu a jsou podrobně v napadeném rozhodnutí uvedeny. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 12 C 122/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s procesněprávním posouzením jím podaného dovolání Nejvyšším soudem ČR, který dospěl k závěru, že i když odvolací soud formálně výrok svého rozsudku označil jako "změnu" rozsudku soudu prvého stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, ve skutečnosti se jedná o potvrzení rozsudku soudu prvého stupně v tomto rozsahu. Ústavní soud konstatuje, že uvedený postup Nejvyššího soudu ČR je ústavně zcela konformní a v souladu s jeho konstantní judikaturou, a tudíž v něm neshledává jakýkoliv z namítaných zásahů do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu