ECLI:CZ:US:2001:4.US.686.2000
sp. zn. IV. ÚS 686/2000
Usnesení
IV. ÚS 686/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti E., a. s., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2000, čj. 29 Ca 214/98-40, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. 7. 1998, čj. FŘ-2800/98-120, a rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě ze dne 20. 4. 1998, čj. 43659/98/314911/2194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že shora citovaná rozhodnutí, kterými jí byla dodatečně doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1995 a zamítnuta správní žaloba, byla vydána v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádá Ústavní soud o jejich zrušení. Stěžovatelka uvádí, že prováděla v roce 1994 a 1995 práce na rozvodech tepla a náklady s nimi spojené účtovala jako opravy hmotného investičního majetku. Správce daně však dovodil, že v důsledku prací došlo k technickému zhodnocení, a vzhledem k tomu, že takovýto náklad nelze ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 písm. p) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, považovat za výdaj (náklad) daňově uznatelný, doměřil jí dodatečným platebním výměrem daň za rok 1995 ve výši 4 013 080,-- Kč. S tímto rozhodnutím stěžovatelka nesouhlasí, tvrdí, že postup při účtování oprav byl se správcem daně konzultován, poukazuje na závěry předchozích daňových kontrol, které správnost jejího účtování potvrdily, a domnívá se, že změna názoru na zatříděných provedených prací souvisela s probíhající cenovou kontrolou prováděnou Finančním ředitelstvím v Brně. Dovozuje tak jednak z časové posloupnosti provedení cenové a daňové kontroly za rok 1994 a 1995 a použití jejích závěrů, jednak ze skutečnosti, že finanční ředitelství v průběhu provádění daňové kontroly zasáhlo do jejího průběhu a vyvolalo místní šetření, čímž zpochybnilo svoje postavení jako odvolacího orgánu. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že neměla možnost se v rámci projednávání závěrečné zprávy seznámit s důkazními prostředky, na základě kterých správce daně rozhodl, a přestože na tuto skutečnost v odvolání upozornila, odvolací orgán její odvolání zamítl. Závěrem v ústavní stížnosti shrnuje, že nesprávné posouzení otázky změny systému vytápění a členění hmotného investičního majetku do jednotlivých celků, zatřídění provedených prací do kategorie technického zhodnocení, účelovost provedení daňové kontroly, průtahy při jejím provádění, jakož i neseznámení s provedenými důkazy, pociťuje jako újmu na svých právech.
Ze spisového materiálu Finančního úřadu v Jihlavě a Finančního ředitelství v Brně, vedeného k napadeným rozhodnutím, a ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 214/98, Ústavní soud ověřil tvrzení uváděná stěžovatelkou a po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávaném případě stěžovatelka nesouhlasila s vyloučením části nákladů z daňového základu roku 1995 a s dodatečným doměřením daně z příjmů právnických osob, přičemž výtky směřující vůči správci daně (změna názoru na posouzení charakteru prací provedených na rozvodech tepla a s tím související zaúčtování vynaložených nákladů, neseznámení s důkazy, na jejichž základě byl vydán dodatečný platební výměr) uplatnila jak v odvolání, tak i ve správní žalobě. Finanční ředitelství v Brně ve svém rozhodnutí rozvedlo, proč správce daně nepovažoval náklady spojené s pracemi na tepelných rozvodech za daňově uznatelný výdaj pro rok 1995 a jeho závěry Krajský soud v Brně shledal souladné s ustanoveními §25 odst. 1 písm. p) a §33 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro danou věc, když předtím vyložil, že posouzení technického stavu prováděných prací mu nepřísluší. Co se týče procesního postupu finančních orgánů, správní soud nezjistil vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto poté žalobu zamítl. Pro úplnost je třeba dodat, že správní soud nepřihlédl k stěžovatelkou namítanému zásahu Finančního ředitelství v Brně do průběhu daňové kontroly, neboť toto tvrzení bylo uplatněno až při jednání, tedy po zákonné dvouměsíční lhůtě, ve které bylo možno žalobní důvody rozšiřovat.
Ústavní soud v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, nepřísluší pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod nebo pro jeho zásah nebyly dány zvláštní podmínky.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost opakuje námitky, které byly uplatněny v řádném soudním řízení a správní soud se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Obsah protokolu o jednání Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2000 svědčí o tom, že stěžovatelka využila svých práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů, v přítomnosti účastníka řízení a právo na vyjádření se ke všem prováděným důkazům) a že jí nebyla upřena ani práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu a právo na přezkoumání zákonnosti orgánu veřejné správy soudem), což potvrzuje samotná existence meritorního soudního rozhodnutí. Odlišný právní názor stěžovatelky na zákonnost přezkoumávaných soudních rozhodnutí nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tak se také v projednávané věci stalo.
Co se týče projednání věci bez zbytečných průtahů, stěžovatelka vyjádřila domněnku, že utrpěla majetkovou újmu v důsledku nepřiměřeně dlouhých lhůt prováděných kontrol, ke které by nebylo došlo, kdyby již při první daňové kontrole správce daně zatřídil provedené práce do kategorie technického zhodnocení, nicméně toto vyjádření ponechala v pozici zcela hypotetické. Z hlediska ústavněprávního je Ústavní soud posoudil jako zcela bezdůvodné, neboť pouhé obecné konstatování průtahů v již skončených správních řízeních nemůže být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí v projednávané věci.
Závěry plynoucí z hodnocení zákonnosti správních rozhodnutí je tak třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny, a proto i tvrzení o porušení ostatních článků Ústavy ČR a Listiny se jeví v souvislostech daného případu jako neopodstatněné.
Ústavní soud dále neshledal porušení čl. 37 odst. 3 (zásada rovnosti účastníků řízení), když újmu ze strany správního soudu v tomto směru stěžovatelka nijak blíže nekonkretizovala.
Ohledně námitek, týkajících se posouzení vlivu zásahu odvolacího správního orgánu či případného ovlivnění rozhodnutí správce daně, Ústavní soud odkazuje na subsidiární povahu ústavní stížnosti, což znamená, že v ústavní stížnosti nelze předkládat nové argumenty, které mohly být uplatněny v předchozím řízení a mohly mít vliv na výsledek rozhodnutí. Tento závěr plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Nelze-li do řízení před správním soudem vnášet dříve neuplatněné novoty, tím spíše nemůže být tato zásada nerespektována v řízení před Ústavním soudem.
Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu a správních orgánů došlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu