ECLI:CZ:US:2001:4.US.693.2000
sp. zn. IV. ÚS 693/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2000, č.j. 22 Cdo 655/99-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2000, č.j. 22 Cdo 655/99-113, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1998, č.j. 28 Co 509/98-80, jímž mu byla pravomocně uložena povinnost zdržet se užívání pozemku - zahrady č. 12/4, o výměře 642 m2 v k.ú. Ch. V předmětné věci se stěžovatel jako žalovaný bránil proti vlastnické žalobě námitkou vydržení sporného pozemku, tj. tvrzením, že pozemek vydržel již jeho právní předchůdce (otec) a předpoklady vydržení splnil i on sám.
Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 37 odst. 3, čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Své tvrzení odůvodnil tím, že dle jeho názoru závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je nesprávný, neboť rozsudek odvolacího soudu mění rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé. Je též přesvědčen, že dovolání mělo být připuštěno i z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dále namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci. Nesouhlasí též se způsobem prokazování existence dobré víry odvolacím soudem. Dle jeho názoru obecné soudy nerozhodovaly na základě objektivně zjištěných a doložených skutečností, ale vycházely z domněnek a předpokladů. Nevypořádaly se s argumentací uváděnou stěžovatelem, odůvodnění rozhodnutí jsou v tomto směru nepřesvědčivá a obsahují i skutečnosti zjevně nepravdivé. Postupem soudů mu bylo znemožněno postupovat podle zákona č. 284/1991 Sb., ve znění novel, tj. zejména zákona č. 217/1997 Sb., neboť předpokladem pro takový postup je držba pozemku.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že podle ustálené soudní praxe (viz např. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, zda jde o rozsudek měnící, nerozhoduje formulace výroku, ale, stručně řečeno, podstata věci. Pokud soud prvního stupně vyhověl vlastnické žalobě s tím, že k vydržení nedošlo, nelze považovat za měnící rozsudek odvolacího soudu, který vyhověl této žalobě ze stejných důvodů, byť namísto o vyklizení rozhodl o povinnosti žalovaného zdržet se užívání. Jiný výklad by byl jen formalistickým rozšiřováním přípustnosti dovolání o případy, které zákon zjevně nemá na mysli. Pokud jde o přípustnost podle §239 odst. 2 o.s.ř., poukázal na ustálenou praxi Ústavního soudu, podle níž je věcí dovolacího soudu, zda rozhodnutí považuje za rozhodnutí zásadního významu. Proto úvaha o této otázce nemůže vést k porušení základních práv účastníka. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Nymburk, sp. zn. 5 C 426/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s procesněprávním posouzením jím podaného dovolání Nejvyšším soudem ČR, který dospěl k závěru, že i když odvolací soud formálně výrok svého rozsudku označil jako "změnu" rozsudku soudu prvého stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, ve skutečnosti se jedná o potvrzení rozsudku soudu prvého stupně v tomto rozsahu. Ústavní soud konstatuje, že uvedený postup Nejvyššího soudu ČR je ústavně zcela konformní a v souladu s jeho konstantní judikaturou, a tudíž v něm neshledává jakýkoliv z namítaných zásahů do ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 Listiny, což platí i ve vztahu k posuzování, zda dovoláním napadené rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí zásadního významu. Stejně tak se neztotožnil s tvrzeními stěžovatele, vycházejícími z jeho subjektivního přesvědčení a postrádajícími jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, ohledně porušení čl. 3 odst. 3, čl. 37 odst. 3, a čl. 11 Listiny.
V dané věci šlo o spor, ve kterém rozhodujícími byla zjištění skutková, nikoliv tedy řešení otázky zásadního právního významu. Nešlo ani o neunesení tzv. důkazního břemene, jak správně uvedl ve svém usnesení Nejvyšší soud ČR, ale o situaci, kdy na základě zjištěných skutečností neměly soudy pochybnosti o neexistenci dobré víry na straně právních předchůdců žalovaného (stěžovatele). Šlo tedy o zhodnocení skutkových zjištění, do kterého Ústavní soud v zásadě nemá právo zasahovat, jak dal opakovaně ve své judikatuře najevo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu