ECLI:CZ:US:2001:4.US.698.2000
sp. zn. IV. ÚS 698/2000
Usnesení
IV. ÚS 698/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2000 čj. 28 Cdo 1832/2000-99, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2000, čj. 13 Co 1541/99-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V první části své stížnosti stěžovatel popisuje dosavadní průběh řízení ve své věci. Návrhem ze dne 4. 9. 1995 se domáhal vůči odpůrci M. - Morava, a. s., vydání nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu v Opavě na LV č. 130 pro k. ú. O. - město, obec a okres O., s tím, že je synem předchozího vlastníka nemovitostí B. H., který dne 25. 10. 1963 zemřel, a že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě tzv. renunciačního prohlášení, přičemž odpůrce nabyl předmětné nemovitosti v dražbě a je právním nástupcem předchozího vlastníka Domácích potřeb O., s. p. Odpůrci byla dne 22. 12. 1994 zaslána výzva k vydání nemovitostí, avšak odpůrce vydání odmítl.
V řízení před Okresním soudem v Opavě bylo prokázáno, že stěžovatel se v roce 1991 domáhal na tehdejším vlastníkovi Domácí potřeby O., s. p., vydání nemovitostí, přičemž dopisem ze dne 18. 3. 1991 Okresní úřad v Opavě a následně dopisem ze dne 26. 9. 1991 Domácí potřeby O. shodně sdělily, že oprávněná osoba musí mít trvalý pobyt na území ČSFR, což ve stěžovatelově případě nepřicházelo v úvahu (věk, zdravotní stav apod.). Z tohoto důvodu stěžovatel upustil od již zbytečného vyřizování státního občanství, přičemž toto bylo vyřízeno až v okamžiku, kdy na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 byla podmínka trvalého pobytu pro oprávněné osoby zrušena, a tudíž jedinou nezbytnou podmínkou byla existence státního občanství. Dne 21. 12. 1994 bylo stěžovateli uděleno státní občanství ČR. Okresní soud vzal za prokázané, že je stěžovatel k podání návrhu aktivně legitimován, a to jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť je státním občanem ČR, je právním nástupcem osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu způsobem před pokládaným v ustanovení §6 citovaného zákona. Z hlediska naplnění podmínky státního občanství považoval soud za rozhodné, že tuto stěžovatel splnil ke dni podání relevantní výzvy k vydání nemovitostí, jakož i ke dni podání návrhu u soudu. Soud prvního stupně tedy dovodil, že byly naplněny předpoklady vymezené zákonem, a proto stěžovatelem podanému návrhu vyhověl.
Proti rozhodnutí okresního soudu podal odpůrce včasné odvolání, v němž vytýkal okresnímu soudu zejména vady právního posouzení. Odvolatel zejména tvrdil, že první výzvu k vydání předmětných nemovitostí stěžovatel uplatnil u Domácích potřeb, s. p., dne 15. 9. 1991 s doručením dne 20. 9. 1991, přičemž při uplatnění této výzvy nesplňoval podmínky oprávněné osoby dle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) restitučního zákona, ve znění před nálezem Ústavního soudu, neboť nebyl občanem ČSFR a neměl na jejím území trvalý pobyt. Druhou výzvu k vydání nemovitostí ze dne 22. 12. 1994 stěžovatel adresoval M.M., a. s., poté, co mu bylo uděleno státní občanství ČR, a to listinou ze dne 21. 12. 1994. Co se týče této výzvy, ani v tomto případě nebyl stěžovatel k vydání nemovitostí oprávněn, neboť podmínku státního občanství nenaplnil ke dni 1. 10. 1991, resp. 1. 11. 1994 (dle nálezu Ústavního soudu). Krajský soud v Ostravě prvoinstanční rozsudek změnil tak, že návrh, aby odpůrci byla uložena povinnost předmětné nemovitosti vydat navrhovateli, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud plně přisvědčil argumentaci odpůrce. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, avšak dovolací soud se ztotožnil s názory krajského soudu.
Dle stěžovatelova názoru obě napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, přičemž došlo k závažnému porušení stěžovatelova základního práva vyplývajícího z ustanovení čl. 11 Listiny, zejména pak odst. 1 a 2 tohoto článku, a to práva vlastnit majetek. Zároveň došlo k porušení zásady legitimního předpokladu, která je jednou ze základních zásad komunitárního práva, respektovanou Evropským soudním dvorem. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu ze dne 17. 4. 1997 v případu Henri Compte, vedeném pod sp. zn. C-90/95 P, přičemž tento rozsudek je jedním z judikátů, který do praxe danou zásadu zavádí. Tato zásada v podstatě znamená princip respektování chování určitého subjektu, pokud posuzované chování koresponduje právnímu stavu v daném místě a čase.
Stěžovatel dále uvádí, že oba obecné soudy při svém rozhodování vycházely zejména z judikatury, a to rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1368/97, resp. nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 171/97. Tato judikatura je stěžovateli známa, avšak, stejně jako soud prvního stupně, tvrdí, že jde o judikaturu v právní praxi již dávno překonanou a zjevně nesprávnou, která je navíc v rozporu s jedním ze základních principů komunitárního práva. Stěžovatel podotýká, že nutnost respektování komunitárního práva a jeho zásad si již plně uvědomil Ústavní soud a danými zásadami se v rámci své rozhodovací činnosti řídí a při odůvodnění svých rozhodnutí jimi argumentuje.
Primární a vlastně jedinou spornou otázkou, na základě které došlo k rozhodnutí ve věci, je, dle stěžovatelova názoru, otázka jeho aktivní legitimace, tj. zda-li je, v rámci uplatňování restitučních nároků dle zákona č. 87/1991 Sb., osobou oprávněnou. Krajský soud v souladu s výše uvedenou judikaturou prosazuje ryze formální a intenzivní aplikaci příslušných právních předpisů a uzavírá, že podmínku občanství by stěžovatel pro realizaci svých restitučních nároků musel splnit ke dni 30. 9. 1991. Jinak řečeno, udělení občanství tehdejší ČSFR si měl vyřídit bez ohledu na to, že nesplňoval další kumulativní podmínku, podmínku trvalého pobytu, tedy bez ohledu na to, že nutně musel vycházet z předpokladu, že splnění této podmínky je zcela zbytečné. Stěžovatel tvrdí, že postupoval zcela v souladu se zásadou legitimního předpokladu a v této souvislosti mu nelze klást k tíži nesplnění jedné z kumulativních podmínek k uplatnění jeho restitučního nároku za situace, kdy je mimo jakoukoli pochybnost, že další ze zákonných kumulativních podmínek splnit nemohl.
S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že v souladu se zásadou legitimního očekávání nelze jakýmkoli způsobem zpochybnit a nepřipustit jeho nárok na vydání předmětných nemovitostí. Napadenými rozhodnutími mu tedy bylo, ač občanu ČR, znemožněno užívat a vlastnit majetek, což je v přímém rozporu s Listinou.
V samém závěru své ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje názor, že napadená rozhodnutí je nutno zkoumat nejen z hlediska jejich souladu s Ústavou ČR, ale i se základními principy komunitárního práva.
Z obsahu spisu sp. zn. 12 C 243/95 Okresního soudu v Opavě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 5. 2000, čj. 12 C 243/95-51, byla odpůrci ing. M. H., jako správci konkurzní podstaty úpadce M.-M., uložena povinnost vydat stěžovateli předmětné nemovitosti. Proti rozhodnutí okresního soudu podal odpůrce odvolání a Krajský soud v Ostravě toto rozhodnutí změnil rozsudkem ze dne 25. 5. 2000, čj. 13 Co 1541/99-78, tak, jak bylo již výše stěžovatelem popsáno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, avšak Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2000, čj. 28 Cdo 1832/2000-99, ztotožnil s názory krajského soudu a jeho dovolání zamítl.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že jedinou spornou otázkou, na základě které došlo k rozhodnutí ve věci, je otázka jeho aktivní legitimace, tj. zda-li je, v rámci uplatňování restitučních nároků dle zákona č. 87/1991 Sb., osobou oprávněnou. Proto také se zabýval pouze touto otázkou a otázku pasivní legitimace ing. M. H., jako správce konkurzní podstaty úpadce M.-M., k vydání předmětných nemovitostí ponechal stranou.
Při posuzování stěžovatelova případu si je třeba uvědomit, že proces restitucí nemůže napravit veškeré majetkové křivdy, ke kterým došlo v období komunistické diktatury, ale pouze některé, ty nejzávažnější. Legislativní úprava tohoto procesu zakotvila určitá pravidla, podle kterých měl tento proces probíhat a také probíhal. Tato pravidla, jako součást právního řádu, však musela být ústavně konformní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, zrušil podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), jako jeden z nutných předpokladů k tomu, aby se fyzická osoba stala osobou oprávněnou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zároveň byla tímto nálezem otevřena nová lhůta pro uplatnění restitučních nároků, avšak jen pro ty osoby, které se dnem účinnosti nálezu, tj. 1. 11. 1994, staly osobami oprávněnými, tedy pro takové osoby, které v tento den splňovaly všechny podmínky, které vyžadoval zákon o mimosoudních rehabilitacích, až na podmínku trvalého pobytu. Bylo tak umožněno uplatnit nárok právě jen těm osobám, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., resp. v následující šestiměsíční lhůtě, sice byli českými státními občany, kterým však právě tehdejší podmínka trvalého pobytu na území České republiky znemožnila své nároky účinně uplatnit. Tímto nálezem byla otevřena dodatečná lhůta pro uplatnění nároků pouze těchto osob, a proto i pozdější nabytí státního občanství se vymyká svou povahou záměru i obsahu uvedeného nálezu. Stěžovatel se dnem účinnosti výše uvedeného nálezu osobou oprávněnou nestal, neboť státní občanství nabyl dne 21. 12. 1994.
Proces restitucí má specifickou povahu v tom, že se pokusil napravit ty nejzávažnější majetkové křivdy, spáchané v období nesvobody. Jak již bylo řečeno výše, nelze napravit všechny majetkové křivdy a je třeba respektovat legislativní rámec, jímž je tento proces upraven. Okruh oprávněných osob je možno rozšířit změnou onoho legislativního rámce jen tehdy, pokud jsou pravidla v něm obsažená v rozporu s Ústavou ČR, Listinou nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR tak, jako to učinil výše zmíněný nález Ústavního soudu. Samotný rozpor s některým obecným právním principem není ještě natolik závažný, aby bylo nezbytné měnit již jednou stanovená pravidla tohoto procesu. Již to, že není možné napravit všechny v minulosti spáchané křivdy, v sobě nese určité porušení principu rovnosti, avšak tuto skutečnost není možné řešit tím, že by se stále rozšiřoval okruh oprávněných osob. Ústavní soud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že je třeba brát v potaz a respektovat principy komunitárního práva, avšak specifičnost procesu restitucí to v daném případě bohužel neumožňuje.
Ústavní soud se plně ztotožňuje s právními závěry Krajského soudu v Ostravě i Nejvyššího soudu ČR a ve světle všech výše uvedených skutečností konstatuje, že ústavně zakotvená práva stěžovatele nebyla žádným způsobem dotčena. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu