ECLI:CZ:US:2001:4.US.700.2000
sp. zn. IV. ÚS 700/2000
Usnesení
IV. ÚS 700/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti D., s.p., právně zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, čj. 23 Co 736/99-112, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2000, čj. 25 Cdo 1978/2000-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, podanou dne 29. 11. 2000, domáhá zrušení obou shora označených rozhodnutí obecných soudů z důvodů, které v ústavní stížnosti blíže rozvádí. Prvým z těchto rozhodnutí, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, bylo rozhodováno o odvoláních stěžovatele - v řízení před obecnými soudy žalovaného - i žalobkyně RNDr. J. K., směřujících proti rozsudku soudu I. stupně - Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 11 C 257/95, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 190.584,- Kč s přísl., a ohledně částky 661.716,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uvedené rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Toto rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo, jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 11 C 257/95, doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 16. 2. 2000, napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. s odůvodněním, že v dané věci jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud ČR o podaném dovolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 9. 2000 tak, že dovolání odmítl s odůvodněním, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 11 C 257/95, učinil závěr, že ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel totiž dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen, ve výroku o věci samé, aniž byla odvolacím soudem vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a aniž - jak plyne z obsahu spisu, stěžovatel vůbec návrh na vyslovení přípustnosti, jak mu to umožňovalo ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., v průběhu odvolacího řízení učinil. Nešlo také o případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. l písm. b) o.s.ř., kdy by soudem I. stupně bylo rozhodováno poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno, ani o případ přípustnosti dovolání z důvodů vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které stěžovatel ani netvrdil, a dovolací soud je také nezjistil. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR, který při rozhodování o podaném dovolání postupoval zcela v souladu s tehdy platnými procesními předpisy upravujícími řízení o dovolání, ničeho vytknout, a proto byla ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, a s ohledem na tento závěr pak bylo nutno ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, odmítnout jako stížnost podanou po lhůtě zákonem stanovené pro její podání podle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu