ECLI:CZ:US:2001:4.US.706.2000
sp. zn. IV. ÚS 706/2000
Usnesení
IV. ÚS 706/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 5 To 346/2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou stížností, s odvoláním na porušení článku 36 odst. 1 a článku 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 1 T 24/2000, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.").
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 24/2000, z něhož zjistil následující skutkovou a právní stránku projednávané věci. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že spolu s R. D., dne 10. 1. 2000 kolem 8. 45 hodin v Brně, na ulici S., vnikl nezjištěným způsobem do zaparkovaného vozidla zn. Škoda - Favorit, a z palubní desky odcizil rádio s přehrávačem CD značky Pioneer v hodnotě 5.200,- Kč ke škodě majitelky vozidla ing. J. K. Byl na místě zadržen uživatelem vozidla P. K., když z vozidla vystupoval a držel autorádio v ruce a poté, co byl vyzván P. K., aby mu toto vrátil, stěžovatel jej napadl a odmítal mu autorádio vrátit. Tímto jednáním si tedy přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil škodu nikoli nepatrnou, když čin spáchal vloupáním a bezprostředně po činu se pokusil ponechat si věc násilím, čímž spáchal shora již uvedený trestný čin a byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 1 T 24/2000, k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně, ve kterém zejména namítal, že se soud I. stupně dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou a neprověřil řádně všechna fakta, která byla v daném případě pro rozhodnutí významná, když již v přípravném řízení a posléze i před soudem v hlavním líčení uvedl, že v žádném případě nehodlal vykrást automobil P. K. a hlavním důvodem jeho jednání byla ta skutečnost, že pana K. viděl ve společnosti své sestry M. K., které bylo před nedávnem ukradeno autorádio. Jelikož měl potom informaci, že pan K. by mohl o tomto něco vědět, chtěl si sním původně pouze promluvit. Když však se spoluobžalovaným R. D. došli k autu P. K., tento byl již pryč. Protože však byl jeho automobil otevřený, chtěl si z výše uvedeného důvodu prohlédnout v něm se nalézající autorádio. Rozhodně pak není pravda, že se do auta dostal násilím, když ani pozdější ohledání automobilu násilné vniknutí nepotvrdilo. Stejně tak popíral, že by dal P. K. facku a dvě až tři rány pěstí. Soudu I. stupně pak dále vytýkal, že nepovažoval za nutné vyslechnout jako svědka dříve spoluobviněného M. K. K tomu dodal, že jeho výpověď v přípravném řízení rovněž potvrzovala, že si s panem K. chtěl promluvit o autorádiu. Hlavním motivem jeho jednání byla snaha zjistit, jestli pan K. neví něco o ukradeném autorádiu jeho sestry, což před svým inkriminovaným jednáním výslovně prohlásil jak před spoluobviněným R. D., tak i navrhovaným svědkem M. K. U hlavního líčení P. K. vypověděl, že jeho sestru vůbec nezná. Z těchto důvodů tedy navrhl provést před odvolacím soudem důkaz výslechem M.K. a své sestry M. K.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví ústavní stížnosti napadeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že soud I. stupně učinil u obou obžalovaných správná a úplná skutková zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, a jejich jednání po právní stránce taktéž správně kvalifikoval. Neztotožnil se s námitkami stěžovatele, které se týkaly rozsahu dokazování ze strany soudu I. stupně, když dodal, že tento zjistil na podkladě provedených důkazů stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zdůraznil, že svědek P. K. podrobně popsal, jak viděl stěžovatele spolu s druhým obžalovaným nastupovat do auta, viděl rovněž, jak z něho vysedali a popsal rovněž podrobně fyzickou potyčku se stěžovatelem. Obhajobu stěžovatele i druhého obžalovaného shledal účelovou. Především sestra stěžovatele údajné odcizení autorádia nikde neohlásila, když jí mělo být navíc odcizeno autorádio zn. Blaupunkt, kdežto svědek K. měl v autě autorádio s přehrávačem zcela jiné značky. Stěžovatel tudíž mohl po údajné kontrole autorádia svého jednání zanechat, přesto jej z palubní desky vozidla odcizil a ještě se o něj se svědkem K. přetahoval.
Mimo připojeného spisu městského soudu si Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, a to dle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně, které svým přípisem ze dne 8. 1. 2001 tomuto sdělilo, že se vzdává v projednávané věci postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem. Krajský soud v Brně, jakožto účastník řízení, potom ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2000 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, když uvedl, že předmětný rozsudek městského soudu ve spojení s jeho ústavní stížností napadeným usnesením je v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele.
Stěžovatel ve své stížnosti tvrdí, že oběma rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, a to zejména tím, že v souladu s ustanovením §125 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nezdůvodnily ve svých rozhodnutích, proč nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování a tím rovněž porušily jeho právo na obhajobu dle článku 40 Listiny. V podstatě znovu opakuje argumenty uplatněné již ve svém odvolání směřujícím do rozhodnutí městského soudu, když doplňuje, že provedení svědecké výpovědi M. K., proti němuž bylo trestní stíhání v téže věci pravomocně zastaveno již v přípravném řízení, by mohlo podpořit jeho obhajobu, neboť tento ve své výpovědi v přípravném řízení obhajobu stěžovatele potvrzoval, zejména pak v tom směru, že nehodlal vykrást auto P.K. Výslech sestry stěžovatele - svědkyně M. K. - by potom snížil věrohodnost svědka P. K., který před soudem prohlásil, že tuto vůbec nezná a právě na jeho věrohodnosti soud I. stupně založil rozhodnutí o jeho vině. Krajský soud se však nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování, pouze označil skutková zjištění, učiněná soudem I. stupně, za úplná a správná.
Ústavní soud, jak již uvedl v řadě svých rozhodnutí, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných běžnými právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení předcházející jejich vydání. Po pečlivém zvážení všech okolností projednávané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v podstatě ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v odvolání proti rozhodnutí soudu I. instance, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Tyto své argumenty již uplatnil v předchozím řízení a soudy se s nimi vypořádaly. Jeho tvrzení, že skutkový stav věci byl zjištěn neúplně, když tento neúplně zjištěný skutkový stav se zakládá v neprovedení jím navrhovaných důkazů, jimiž chtěl prokázat svou nevinu, nemůže za daného stavu obstát. Pokud napadá dokazování, resp. hodnocení důkazů, obecnými soudy, k tomu Ústavní soud v souladu se svou již ustálenou judikaturou dodává, že správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces. Jinak zásadně nepřehodnocuje hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým jejich hodnocením neztotožňoval.
Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2). V ostatních aspektech řízení, pokud jde o dokazování, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným (čl. 36 odst. 1 a 4) s tím, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V trestním řízení soudním platí zákonem stanovená pravidla pro dokazování. Trestní řád stanoví, že obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit (§214 tr. ř.). Soud je dále povinen po provedení všech důkazů zjistit, zda strany, tedy i obžalovaný, nečiní návrhy na provedení důkazů (§215 odst. 3 tr. ř.). V trestním řízení se potom uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 a §125 tr. ř.), které soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Je tedy na něm, aby odpovídajícím způsobem zhodnotil důkazní situaci a vyvodil z ní příslušné právní závěry, což je mimo jiné výrazem nezávislosti soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, je však povinen se v odůvodnění rozsudku vypořádat se skutečností, proč případně návrhům na provedení těchto důkazů nevyhověl (§§125, 126 tr. ř.).
Meritum pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel především v tom, že ve svých rozhodnutích neodůvodnily, proč nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, což činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Tomuto názoru nelze přisvědčit, neboť krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že obhajobu stěžovatele považoval za účelovou, když taktéž uvedl z jakých důvodů a neztotožnil se s jeho námitkami, které se týkaly rozsahu dokazování v řízení před soudem I. stupně. Stran řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nezbývá než v souladu s již uvedeným konstatovat, že toto Ústavnímu soudu nepřísluší, když jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl v souladu s procesními předpisy veden způsobem zajišťujícím správný výsledek.
Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu