ECLI:CZ:US:2001:4.US.711.2000
sp. zn. IV. ÚS 711/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. M., advokátky, správkyně konkursní podstaty úpadce O. P., a.s. zastoupené JUDr. J. U., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 1449/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. prosince 2000 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2000, sp. zn. 35 Co 612/99 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. června 1999, sp. zn. 25 C 250/98 a řízení ve věci bylo postoupeno Krajskému obchodnímu soudu v Praze, jako soudu věcně příslušnému.
Stěžovatelka popisuje průběh dosavadního řízení u obecných soudů a vytýká rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, že žalobou byla uplatněna ochrana práv žalobou na určení vlastnického práva úpadce, tedy práva absolutního, působícího proti všem subjektům. Z toho pohledu obecné soudy řízení zahájily a ve věci jednaly. Z obsahu spisu plyne, dle stěžovatelky, že byla uplatněna neplatnost či spíše neexistence prohlášení O. P., a.s. o nepeněžitém vkladu do základního jmění společnosti C-majetkový fond a.s. Prohlášení učinily jiné osoby, než O. P., a.s, kterým oprávnění k převodu nesvědčilo. Takový právní úkon proto nemohl vyvolat věcně-právní následky, jak předpokládá ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, za použití ustanovení §37 lit. g) prováděcí vyhlášky č. 126/1993 Sb. a ustanovení §60 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Stěžovatelka namítla, že podle ustanovení §9 odst. 3 lit. c) bod aa) o.s.ř., v tehdy platném znění, příslušelo rozhodování krajským soudům jako soudům prvního stupně pro spory ve věcech obchodních, bez zřetele na to, šlo-li o věci v režimu obchodního zákoníku. Obchodní věci vymezené v ustanovení §9 o.s.ř. svým rozsahem zahrnují pouze relativní právní vztahy, tedy vzniklé na nějaké právní skutečnosti mezi konkrétními subjekty podléhajícími režimu obchodního zákoníku. Ochranu vlastnictví nepokládá stěžovatelka za obchodní věc a nemůže být proto dána k projednání a k rozhodnutí této věci příslušnost krajského obchodního soudu. Pravomocný rozsudek soudu nemůže být zrušen, aniž by byly zjištěny a zjišťovány vady rozsudku odůvodňující takový postup. Nejvyšší soud ČR tedy svým rozhodnutím odňal úpadci již jednou zákonným způsobem poskytnutou ochranu vlastnických, tedy ústavně zaručených práv.
V tom, že Nejvyšší soud ČR rozhodl, aniž by vzal v úvahu skutečnost, že v řízení se jednalo o existenci či neexistenci vlastnictví a dovodil, že k přechodu vlastnictví mělo dojít při zvyšování základního jmění akciové společnosti, shledala stěžovatelka porušení zásady dispoziční, neboť soud o své vůli změnil předmět o kterém se má v řízení jednat. Takový postup je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v souvislosti s ustanovením §3 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR tedy stěžovatelku resp. O. P., a.s., odňal zákonnému soudci v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
K věci se dle ustanovení §42 odst. 4 zákona vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedkyně senátu 29 Cdo, která plně odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i napadeného rozsudku shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování ve věci vycházel z tehdy platného znění ustanovení §9 odst. 3 lit. c) o.s.ř., které určovalo krajským obchodním soudům řízení ve věci bez zřetele na to, zda šlo o obchody ve smyslu předchozích písmen, tj., bez ohledu, byl-li předmětem sporu vztah mezi podnikateli, za jediného předpokladu, že napadeným právním úkonem bylo změněno (zvýšeno) základní jmění obchodní společnosti. V takovém postupu není možno shledat zásah do ústavních práv stěžovatelky, neboť je to právě Nejvyšší soud ČR kterému přísluší posuzovat otázky příslušnosti v soustavě obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že provádění hodnocení okolností konkrétního případu, které nemají zobecňující a do roviny ústavním pořádkem chráněných práv či svobod zasahující charakter, je svěřeno obecným soudům.
Pokud tedy Nejvyšší soud ČR rozhodoval a dospěl k závěru o věcné příslušnosti Krajského obchodního soudu v Praze, nelze považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatelky skutečnost, že ona k věci zaujímá jiný názor.
Na základě uvedených okolností proto neobstojí tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť dokonce ani stěžovatelka sama nezpochybňuje, že by soudci Nejvyššího soudu ČR byli soudci zákonnými.
Rovněž Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu ČR byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces u nezávislého a nestranného soudu, tedy stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Stěžovatelkou tvrzené porušení práv, bez uvedení dalších skutečnosti, svědčících o porušení citovaného článku Listiny, je třeba hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry Nejvyššího soudu ČR, a stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu