ECLI:CZ:US:2001:4.US.725.2000
sp. zn. IV. ÚS 725/2000
Usnesení
IV. ÚS 725/2000
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. M.K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2000, čj. 17 T 21/99-2952, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, čj. 4 To 45/2000-3066, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a čl. 2 Ústavy ČR, tedy k porušení práva na "fair" proces, který je nezbytnou podmínkou existence demokratického právního státu a uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem. Úvaha soudů se podle přesvědčení stěžovatele měla nést v tom směru, zda je prokázáno, že již při objednávce zboží, alespoň ve formě nepřímého úmyslu, byl srozuměn s tím, že porušení zájmu chráněného trestním zákonem způsobí. Relevantní je totiž to, že zaplacení toho či onoho zboží nezbytného pro provoz supermarketu bylo odvislé od momentální situace, kdy bylo rozhodováno, které pohledávky budou uhrazeny. Již u prvého skutku mělo podvodné jednání stěžovatele trvat od 8. 11. 1994 do 21. 7. 1995, z čehož vyplývá absurdita přijatého právního názoru, neboť jaká síla podvádění by to musela být, aby dodavatele přiměla k dodávkám zboží po dobu delší než půl roku při celkem 15 dodávkách. Z toho je patrno, že právní úvahy soudů se nesou v tom směru, že každý ekonomický neúspěch soukromého podnikatele musí děj co děj naplňovat skutkovou podstatu nějakého trestního činu. V konkrétním případě stěžovatel měl za sebou nemalé materiální hodnoty, ať již v nemovitostech či movitém majetku z výtěžku, kterými bylo naprosto bez problému možno uhradit veškeré závazky. To by však nepochybně znamenalo okamžité uzavření provozovny a ztrátu zaměstnání pro několik desítek osob. Platí-li v rozhodování odpovědného člověka pravidlo ze dvou zel zvol menší, pak nepochybně snaha o vstup nebo převzetí podnikatelského subjektu silným ekonomickým partnerem byl menším zlem. V každé hospodářské činnosti bez státního zastřešení plynou nemalá ekonomická rizika. Jde o takové činnosti, jejichž společenská prospěšnost je tak vysoká, že připouští větší míru rizika, než je běžné. Všechny tyto momenty měly obecné soudy vzít v úvahu při hodnocení důkazů, neboť zásada volného hodnocení důkazů není a nesmí být projevem libovůle. Stěžovatel proto uzavírá, že úvahy soudů obou stupňů nebyly založeny na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a proto dospěly k nesprávnému rozhodnutí. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 17 T 21/99 Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že již konstatovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným, že v období od měsíce března 1994 do měsíce prosince 1995 ve Vimperku jako majitel firmy J. S. - Supermarket V., podnikající na základě živnostenského listu, objednával sám nebo prostřednictvím pověřených pracovníků zboží a služby, přestože věděl, že ve lhůtách splatnosti dodané zboží a služby neuhradí, a takto v celkem 97 případech ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, čímž spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a byl odsouzen podle §250 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody na dobu 5 let s dozorem. Jednáním stěžovatele byla takto způsobena škoda v celkové výši 4 588 176,81 Kč. Podle zjištění soudu prvého stupně stěžovatel byl informován o tom, že ve větším rozsahu nejsou propláceny faktury vystavené dodavateli za zboží dodávané pro jeho firmu, takže musel vědět, že dochází k značnému nárůstu nesplacených pohledávek. Od začátku roku 1995 se ekonomická situace stala kritickou a neudržitelnou, faktury nebyly placeny podle toho, jak nabíhal termín splatnosti, ale podle tlaku dodavatelů. Placení faktur bylo prováděno z příkazu J. S. prostřednictvím banky, v některých případech dodávky byly placeny hotově. Tyto skutečnosti byly rovněž zjištěny ze znaleckého posudku znalkyně J. Ř., podle které již od začátku roku 1994 firma J. S. - Supermarket V. vykazovala stále narůstající ztráty. Šlo o skutečnosti, které stěžovateli musely být známy, takže věděl o tom, že vývoj ekonomiky jeho firmy je výrazně ztrátový. Podle názoru soudu prvého stupně lze tedy dovodit, že od samého počátku bylo u stěžovatele dáno vědomí i srozumění ve smyslu ustanovení §4 písm. b) trestního zákona, tedy že jednal v nepřímém úmyslu. Stěžovatel nebyl oprávněn řešit své problémy v podnikatelské činnosti tím způsobem, jak je řešit začal, tedy podváděním a poškozováním svých dodavatelů. Pokud tak činil, je za své jednání plně trestně odpovědný. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že tento rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody jej odsoudil k trestu odnětí svobody na 5 let do věznice s dozorem a k zákazu činnosti podnikání s předmětem obchodní činnosti na dobu 5 let. V důvodech svého rozhodnutí nepřisvědčil vrchní soud žádné z námitek stěžovatele, ani pokud poukazoval na rizikovost podnikání, které od samého počátku vykazovalo nemalé ztráty, přičemž při svých zkušenostech a způsobu podnikání nemohl důvodně očekávat, že potřebné finanční prostředky získá z obchodů v budoucnosti. Vrchní soud rovněž považoval za vyvrácenou obhajobu stěžovatele, že nejednal v podvodném úmyslu, a také uložený trest odnětí svobody v délce 5 let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, se mu jevil jako přiměřený.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti klade eminentní důraz na skutečnost, že z jeho strany nemohlo jít o podvádění v některé zákonem předpokládané formě, neboť až po dodávce zboží bylo rozhodováno o uhrazení těch či oněch pohledávek. Jako absurdní hodnotí proto úvahy obecných soudů v souvislosti již s prvým skutkem J. Š.- T., kdy mělo jeho podvodné jednání trvat od 8. 11. 1994 do 21. 7. 1995, a klade v této souvislosti otázku, jaká síla podvádění by to musela být, aby dodavatele přiměla k dodávkám zboží po dobu delší než půl roku v celkovém počtu 15 případů. Také podle názoru Ústavního soudu svědčí však právě tento prvý skutek v neprospěch stěžovatele, neboť ukazuje na skutečnost, že stěžovatel, jehož firma vykazovala stálé a vyšší účetní ztráty, při úhradě dodávek evidentně rozlišoval mezi dodavateli důsledně či méně důsledně vymáhajícími své pohledávky. I Ústavnímu soudu je zjevno, že podnikatelská činnost přináší s sebou značnou míru rizika, a to zejména v oblasti prodeje zboží obyvatelstvu, nicméně právě toto riziko zcela nevyhnutelně by mělo vyvolávat odpovědné a přiměřené kroky snižující, nikoli naopak stále zvyšující, způsobené ztráty. Pokud podnikatelská činnost tyto základní rysy odpovědnosti a přiměřenosti učiněných opatření stále více začíná postrádat, přivádí její aktéry zcela nevyhnutelně do oblasti již přístupné trestnímu postihu. Jinými slovy, tento argument stěžovatele by mohl obstát pouze kupř. v případě určité jednorázovosti a krátkodobosti jednání, nikoli však tam, kde podnikatelské ztráty se po delší dobu svým počtem a také úhrnem nepřetržitě zvyšují a dosahují již, jak je tomu i v projednávané věci, miliónových částek. Ve prospěch stěžovatele svědčí tedy pouze skutečnost, vyplývající ze znaleckého posudku, že platby daně ze mzdy, zdravotního a sociálního pojištění za zaměstnance byly zaplaceny, kterážto skutečnost snad i mohla vést obecné soudy k ještě citlivějšímu posouzení věci, a to zejména pokud jde o výši uloženého trestu. Ústavní soud však v tomto směru není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na jejich rozhodnutí nic změnit, byť by tato rozhodnutí , kupř. z výše uvedeného důvodu, nepovažoval za dostatečně přesvědčivé.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se tedy Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu